Každý je tak starý, jak mu závrať dovolí

Výlet na nejzápadnější výběžek Madeiry zvaný Ponta de Sao Lourenco mohu s klidným svědomím doporučit každému, kdo vprostřed bujné zeleně ostrova zatouží po změně. Z Funchalu sem poměrně často zajíždí autobus č. 113 s konečnou stanicí v Baya da Abra. Sotva zaplatíme za jízdenku, začnou se nad Funchalem stahovat těžké mraky. S nevolí sleduji, jak se na moři hluboko pode mnou vzdouvají čím dál větší a větší vlny a tušení potíží úměrně tomu nabývá na naléhavosti. V průvodci psali, že se procházka po útesech skalnatého poloostrova v případě mlhy, větru a deště může změnit v za dne prožívanou noční můru. Jenže já jsem již všech těch dobrodružství přesycen a kdybych se nestyděl, klidně bych dnešek strávil v hospůdce, na pláži či v posteli. Čas dovolené je však třeba vysrknout až do dna, takže se šineme vstříc další dávce adrenalinu. Proboha, kdo mě zachrání. Před špatným počasím asi nikdo, ale před špatnou náladou možná francouzští dědečci. Místo za místem je obsazováno těmito vitálními a usměvavými akčními seniory a na každé další zastávce přistupují další. Štěbetají a vtipkují a pořád se na něco ptají své krásné mladičké průvodkyně. Jejich chuť do života je přímo nakažlivá. Chmury z mého čela mizí a zároveň s nimi odplouvá nad moře i kupovitá oblačnost. Galští kouzelníci, říkám si, když na sluncem zalitém parkovišti stejně jako oni rozkládám trekovou hůl.

Do suché stepi z níž tu a tam vykukují modré hlavičky fotogenických bodláků vyrážíme jako první. Kocháme se ostrými hranami útesů v dáli, blankytnou modří Atlantiku pod námi a tichem kolem nás. Ovšem jen chvilku. Nad terénní vlnou se objeví první šedé hlavy, vzduchem zazvoní první salva chraplavého smíchu.

Spěcháme tedy po pěšince vinoucí se ztuhlou lávou, užíváme si výhledů na příboj tříštící se o tufová skaliska a lovíme poslední snímky do dovolenkového alba. Pokud se zasníme na moc dlouho, upozorní nás na to naši pronásledovatelé.

„Ty maj ale fyzičku,“ ocením upřímně jejich výkon.

„To víš, on je to rozdíl jestli trénuješ v Alpách nebo v Polabí,“ snaží se mě Kebule ochránit před mohutnícím mindrákem.

„No jo, ale nám je nejmíň o třicet míň,“ nechci se tak snadno vzdát možnosti deprese.

„Musíš furt s někým závodit!“ dostává se mi zaslouženého pokárání.

„Musím,“ vzdoruji. „To je normální mužská vlastnost,“ dodávám trucovitě na vysvětlenou. „Pojď, zdrhneme jim.“ Než se má drahá stihne vzpamatovat, už peláším pěšinou k dalšímu útesu. Můj úprk však náhle končí. Před sebou mám totiž několik málo metrů úzkou lávovou lávku dlouhou asi sto metrů. Výška kolmých stěn spadajících po obou jejích stranách do moře budí respekt, po chvíli závrať a nakonec žaludeční křeč.

„Dál to nejde,“ oznamuji zahanbeně své partnerce.

„To ale ten závod nevyhrajeme,“ upozorní mě škodolibě.

„Vracíme se,“ rozhodnu a otočím se na patě. Neprotestuje. Je zvyklá. Po pár krocích se srazím s prvním dědulou. Má pusu od ucha k uchu a chuť komunikovat. Na rozdíl ode mě. „Myslel jsem, že to ještě pokračuje,“ oznámí mi bezpřízvučnou angličtinou. „Taky, že jo,“ přitakám. „Jenže já mám závrať,“ přiznám se. „Já ne!“ zaraduje se a odkvačí. Postupně nás míjí celý náš ranní autobus. Pozdrav stíhá pozdrav, do lícní kosti dostávám křeč. Nakonec nás obchází i jejich půvabná průvodkyně. Cítím se pokořen…

Na půl cesty mezi Baya da Abra a Camachou je jeden z méně známých Madeirských pokladů – písečná pláž Prainha. Na tomto ostrově opravdová vzácnost. Dopoledne je pustá a prázdná. Příjemné místo k válení až do té doby, než domorodcům skončí pracovní doba. Turisté ji zatím prý příliš nevyužívají.

Po návratu do Funchalu se snažíme pátrat po našich ztracených kšiltovkách. Víme, že jsme je zapomněli v autobuse ze Santany a tak vyhledáme sídlo kýžené dopravní společnosti. Pán, který se nás ujme je moc milý. Zburcuje celé nádraží, volá toho i onoho a dokonce aktivně prohledá svou vlastní kancelář. Nakonec se nám jménem všeho portugalského lidu omluví a popřeje nám hezký zbytek dovolené. Tryznu za zmizelé druhy pořádáme v oblíbeném sport-baru na molu jachetního klubu.

Úterý 20. června – Funchal, Ponta de Sao Lourenco, Prainha, Funchal

Poslední snídaně

Poslední snídaně ve Švábinci. Stejná jako všechny předchozí a přece tolik jiná. Nad kávou s mlékem a gumovou bulkou tu dnes s námi kromě nostalgie sedí i náš přítel Všudybyl. Na rozdíl od nás dobyl Pico Ruivo a je proto v sedmém nebi. „Hned zítra se tam vracím“ oznamuje nám nadšeně a odbíhá pro svůj foťák. „Podívejte, jaká je to krása. Nebejt fotbal, tak mě ani nenapadlo tam odtud odejít“ ukazuje nám rozostřené vrcholové snímky. „Vidíš“ špitne Kebule a mě se zdá, že má na krajíčku. „Vidím“ pronesu temně. Nevím sice, jak se jmenuje místní duch hor, ale stejně jsem mu vděčný, že mě této těžké zkoušky morálu nakonec přece jen ušetřil. A samozřejmě, že si to nechávám pro sebe.

„Tak už jedete,“ zafuní tiše pan Hruška. Za jeho prohlášením není ani otazník, ani vykřičník. Jako obvykle.

„No,“ přikývnu a vytáhnu peněženku.

„To byla jedna noc…, nebo dvě….“ brumlá si pod vousy a zřejmě čeká nápovědu.

„Tři,“ uvedu věci na pravou míru.

„To to letí,“ zakroutí hlavou pan Hruška a natáhne se pro kalkulačku. „Odkud vůbec jste?“ zvedne po chvíli oči od namáhavého násobení.

„Z Český republiky,“ přiznám se ke své domovině.

„Ahá… Ghana,“ zakření se pan Hruška a přisune mi po stole papírek s číslem. Nechápu nic, ale taky se křením. Některé pointy totiž člověku dojdou až po čase.

Pardubice, Malaga, červenec 2006