Čtvrtek 15. června - Funchal, Monte, Funchal

U hrobu (ne)známého monarchy

Monte je rezidenční čtvrť na kopci nad Funchalem. Dá se tam vyjet lanovkou a nebo autobusem. My volíme levnější variantu a po půl hodině škubavé jízdy doprovázené houkáním klaksonu vystupujeme na konečné dvaadvacítky. Je tu altánek, harmonikář v zaručeně typické madeirské čepici s ocáskem a studánka se zázračnou vodou. Vedle studánky je na kamenné zdi připevněna plechová krabice s obrázkem panenky Marie plná mihotavých plamínků a rozteklého vosku. Jsem takovej ateista, až se občas bojím, že mě za to pámbú potrestá… Proto jsem lehce zmaten, když se přistihnu, jak tahám z kapsy padesátník a vhazuji ho do otlučené kasičky. Z hromady svíček ležících na stolku hned vedle kasičky si pak lehce nesvůj odnáším vlastní obětinu. No co, je to vlastně hezkej způsob jak poděkovat, omlouvám si v duchu své podivné chování. Kebule se na mě chápavě pousměje. Když pak rukou společnou zapalujeme knot úzké voskovice, myslíme hlavně na to, jak je skvělé, že jsme z té šlamastyky v horách vyvázli tak lacino a doufáme, že se nám i v budoucnu podaří podobné karamboly přežít ve zdraví.
V kostele v Monte odpočívá poslední česká korunovaná hlava. Tedy přesněji řečeno, je zde vystavena rakev Karla I. Habsburského. Kdo ví, zda v ní leží i monarchovy ostatky? Chladné šero dřevem obloženého interiéru a dutá ozvěna šouravých kroků – to je kombinace, která by mohla donutit k rozjímání i neznaboha. Avšak nedonutí. Zvučná němčina, která v následujícím okamžiku vyžene z chrámu všechno posvátné ticho, vyžene spolu s ním i nás. Tak snad někdy příště…

Pod schody do kostela postává dávný vládce vytesaný z kamene. Kde kdo má zájem se s ním vyfotit. On neprotestuje. Nevrtí se. Nemhouří oči v oslnivých záblescích. Snímek za snímkem trpělivě pózuje, hlavu vztyčenou a na tváři shovívavý úsměv. Asi mu i po letech lichotí, jak maličcí jsou v porovnání s ním všichni ti, co se chtějí nechat v jeho stínu zvěčnit. No, nade mnou se vyvyšovat nebudeš, říkám si, když skrz hledáček vyhlížím vteřinu, kdy bude v prostoru u podstavce prázdno. A vyhlížím ji dlouho.
S fotografováním „babosazů“ je to mnohem jednodušší. Na rozdíl od bezprostředního okolí Habzburkovy sochy je na stanovišti pojízdných košů docela málo turistů. Určitě za to může skutečnost, že vyhlášená atrakce stojí víc než menu v restauraci. Muži v tradičních bílých kalhotách a slamácích buď znuděně postávají u hromady proutěných sání, posedávají kde se dá nebo se s různou mírou dotěrnosti pokoušejí ulovit nějakého kunčafta. S trochou nadsázky to tu vypadá jak na stanovišti taxíků. Posádka prvního z řady „babosazů“ má nakonec úspěch. Pár postarších důchodců se opatrně skládá na sedačku uvnitř koše, ve tvářích mají směs rozpustilé všetečnosti, strachu a očekávání – asi jako když caparta poprvé v životě vysadíte na řetízkáč. Koš na lyžinách tlačený dvěma chlápky ve slamácích se zpočátku šine po mokré svažité silničce rychlostí šnečího mláděte. Postupně však sáně zrychlí natolik, že s nimi chlápci stěží drží krok. Oba si tedy naskočí na prodlouženou část lyžin a sviští ulicí spolu se svými zákazníky. Směr a rychlost pak udržují pomocí zesílených podrážek na botách, kterými leští asfalt.
My se vydáváme dolů pěšky. Městský park začínající hned pod kostelem nás uchvátí množstvím rostlin a absencí návštěvníků. Naproti tomu botanická zahrada sousedící se spodní částí parku nás naštve svým vstupným. Přes plot pozorujeme zástupy lidí korzující mezi altánky postavenými v japonském stylu a docházíme k závěru, že rostlinstvo v zahradě a v parku se na první pohled nijak znatelně neliší. Zkrátka, další atrakce, kterou si s potěšením necháváme ujít. Strmou uličkou vedoucí přímo pod lanovkou klesáme dolů do Funchalu. Cesta je nejdřív hezká, pak horší a nakonec hnusná…

Pro kouzlo okamžiku

Večer jsme se šli najíst do baru na molu jachetního klubu. Cestou nás zaskočil dav lidí, kteří postávali, dřepěli, klečeli, či pobíhali sem a tam vprostřed dvou jízdních pruhů čtyřproudé pobřežní silnice na Avenida do Mar. U obrubníku přilehlého chodníku se povalovalo nepřeberné množství kartónových krabic. Každá z nich byla plná okvětních plátků jedné barvy. Umělci využívající této nezvyklé palety se soustředěně skláněli nad dřevěnými rámy rozdělenými pomocí úzkých latěk na pole různých tvarů a velikostí a každé z těchto polí pečlivě vyplňovali květy vybraného odstínu. Bílá dělící čára tak postupně mizela pod dlouhým pestrobarevným pásem, který se nejvíc ze všeho podobal perskému koberci. Na jeho vzniku se kromě kladečů květů a nosičů krabic podíleli i další nadšenci. Ti nejlépe oháknutí důležitě kráčeli podél pásu s kriticky se vraštěným obočím a tu a tam něco zakřičeli do předpotopní vysílačky. Další přicházeli s PET lahvemi plnými vody a starostlivě rosily vadnoucí krásu. Početná byla i rozdováděná skupina dětských metařů. Jejich úkolem patrně bylo udržet zbytek silnice čistě šedivý. Svým skotačením a pošťuchováním však dosahovali právě opačného účinku. Typickou reakcí dospělých byl tu pobavený tu shovívavý úsměv. Kromě domorodců byli plni tvůrčího úsilí i přítomní turisté. Cvakání závěrek doprovázené oslnivým blýskáním se mísilo s tázacími a ukazovacími větami pronášenými v mnoha světových i provinčních jazycích. Kolik z nich se dopátralo pravé podstaty věci si netroufám odhadnout, ale vím určitě, že téměř každý okvětní lístek ležící v ten vlahý podvečer na rozpáleném asfaltu jedné z hlavních Funchalských ulic má někde na světě svoji fotku. Stejně tak jako každý, kdo tam ten večer byl.
Po jídle jsme se přes Avenida do Mar vraceli do švábince. Bylo už šero a od moře vanul vlahý větřík. Lidí na ulici neubylo, jen jejich rozmístění bylo jiné. Všichni ti, které jsem před večeří pozoroval při práci s rámy, košťaty, bednami či fotoaparáty teď stáli namačkáni podél silnice a cosi či kohosi vyhlíželi. Za několik okamžiků přikráčel středem kordonu policista. Tvářil se policejně a s dikcí své profese něco hlasitě šeptal do masivní vysílačky. V odstupu za ním se přikolébal kněz, jemuž byla v patách dechovka vyluzující pohřební melodie. Následovala parta mužů v těžkých tmavých hábitech zdůrazňujících duchaplnost a moc. Pak šli jeptišky a mniši různých řádů, skautské oddíly se svými vlajkami a za nimi skupinka kněží. Nejdůležitější částí průvodu byla patrně trojice dívek v dlouhých bílých jakoby svatebních šatech. Každá z nich měla košík plný květů, které kolem sebe rozhazovaly. Za nimi byly zase jeptišky a mniši a oficiální průvod uzavíral kněz. Všichni před ním se ukázněně vyhýbali květinovému pásu, on naproti tomu kráčel jeho středem. A nejen to. Čas od času se zastavil a devastoval, co mu přišlo pod nohu. Jeho činnost byla signálem davům lemujícím ulici. Poté co kolem nich přešel, vrhli se za ním a s uličnickou jiskrou v oku dokončovali dílo zkázy. Tu a tam se některá z přítomných postarších dam sehnula a zvedla ze země něco z podupaných květů. Asi pro štěstí.
„To jsem blázen“ kroutil jsem hlavou. „Několik set lidí tu víc jak pět hodin maká kvůli desetiminutovýmu defilé kněží, řeholníků a potentátů.“
„No, a teď to budou ještě tak hodinu nebo dvě uklízet,“ doplnila Kebule.
„Trochu mi to připomíná prvomájovej průvod,“ svěřil jsem se. „A trochu taky indickou mandalu.“
„Vypadali, že je to baví,“ uzavřela Kebule a šlo se bydlet.