Středa 14. června - Casado, Boca da Encumeada, Serra De Agua, Funchal

Hru na sardinky v ledovém nálevu se rozhodneme ukončit okolo sedmé ráno. Hlavním impulsem, který nás vytrhává ze strnulé malátnosti je skutečnost, že kromě zpěvu ptáků neslyšíme žádný další zvuk. Bušení deště dožadujícího se vstupu do našeho houbovitého příbytku ustalo stejně jako nárazy větru, který se nám ten příbytek pro změnu snažil shodit na hlavu. Sláva. Rveme se ze stanu jako o závod. Venku nás v našem nadšení sice trochu přibrzdí smetanově hustá mlha rozvalující se všude kolem, ale opravdu jen trochu. K dalším hodinám ubíjející nečinnosti na mokrém zadku by nás nedonutilo, ani kdyby z nebe padali jezeďáci. S horečnatým zápalem rveme do batohů vše, co nám přijde pod ruku a s velkým gustem bouráme naše vodou a zoufalstvím nasáklé vězení.
Klesáme k Encumeadě stejnou cestou, po níž jsme sem před dvěma dny vystoupali. No, stejnou cestou… Uzounké pěšinky mezi vavříny a kosodřevinou se během té doby změnily v hluboké rýhy plné kamení. Kamenné schody, kterých je během cesty potřeba překonat desítky až stovky, kloužou jak namydlené a dost se vyklají. Ale nejhorší ze všeho je janovec metlatý. Žlutě kvetoucí neprostupná hradba nám dává na několika dlouhých úsecích pocítit, jaké slasti může zažít auto při své očistě v myčce. Ze všeho nejvíc toužím mít suché ponožky. A lehčí batoh. A rum.

Velké hrnky

Když se po třech hodinách vpotácíme do snack-baru v průsmyku Encumeada, slečna za barem má oči na vrch hlavy. Viděla už jistě mnohé. Ale dva zablácení prokřehlí vodníci, kterým ze šosu nekape, ale cáká, to tu zřejmě ještě nebylo.
"Dva čaje," objednávám zvučnou slovanskou angličtinou. "Co největší hrnky" dodávám s hledem na svou dřívější zkušenost s tím, v čem jsou tu zvyklí podávat čaj.
"Na co velké hrnky?" ptá se udiveně slečna angloportugalsky.
"Na čaj," pronesu temně a předvedu scénku na téma třesoucí se ratlík.
"Aha," zasměje se slečna a zmizí za barem. Titěrnost šálků, které za okamžik přistanou na našem stole, by mě popudila, nebýt toho, že za každým z nich stojí i plechová konvice s horkou vodou. "OK?" Mohla to být otázka i věta oznamovací. Jako, že, hodně čaje nemusí být nutně zrovna v pucláku. Pro případ, že by se náhodou jednalo o otázku spokojeně přikývnu a taky řeknu "OK!". Snad nikdy v životě jsem nepil lepší čaj.
Během následujících minut se převlékáme do posledních suchých věcí, které se nám podařilo uchránit, zahříváme se výborným domácím brandy a obědváme kukuřičnou placku s masovou směsí. Spolu s hřejivým pocitem kolem žaludku do nás místní koňak vlévá i sílu k dalším aktivitám. Do odjezdu autobusu směrem na Funchal zbývá téměř pět hodin. Tak dlouho se nám čekat nechce. Vydáváme se proto dolů po silnici k ústí našeho oblíbeného tunelu. Doufáme, že tu chytíme ten samý autobus, který nás tam před dvěma dny vysadil. "Dvacet minut pěšky?" smějeme se otřepanému vtipu z předvčerejška.


Hranice soucitu

Silnice je mokrá, místy suchá….. ale hlavně protivně úzká, strmá a klikatá. Když se v ostré zatáčce potkají dvě auta, z nichž se to, které se řítí z kopce, snaží vyhnout dvěma baťůžkářům namačkaným na prakticky neexistující krajnici, mají všichni zúčastnění v krvi tolik adrenalinu, jako při bandžídžampingu. A co teprve, když se do toho všeho přimotá černý pes. Lovecký. Se sebevražednou vášní pro aportování předních kol okolo projíždějících vozidel. To pak vznikne zvuková kulisa složená ze skřípění brzd, vzteklého troubení, kňučivého štěkání a nadávání právem vytočených řidičů.
"To není náš pes" vysvětluje Kebule brunátným tvářím ve stažených okýnkách a snaživě přitom vrtí hlavou. Já se pro změnu snažím tvářit, jako že tu nejsem a ignorovat všechna mezinárodně srozumitelná gesta a výhružné posunky, které nás mají pohnout k urychlenému zpacifikování nezbedného blecháče, případně ke spáchání harakiri.
"Oni ho přejedou," obrátí se na mě Kebule vyčítavě, jako by to byla moje vina. Nemám chuť ani sílu se obhajovat. "A já se na to budu muset dívat" dodá stejně ublíženým tónem. Ani tentokrát mi její problém nestojí za půl slova. "Chudáček. Někdo ho tu určitě vyhodil z auta a on teď hledá svýho páníčka. Podívej, jak má smutný oči. Takovej krásnej chlupáč. Škoda, že si ho nemůžeme vzít domů." zalituje Kebule vteřinu předtím, než vedle nás znovu zakvílí brzdy čerstvě zakousnutého Citroenu. Prásk! Kebule leží obličejem na silnici, těsně za levým uchem sjetou pneumatiku. To ne! - ochromí mě úlek. Pumpa v mé hrudi vypadne z rytmu. "Néé" zavzlyká Kebule a snaží se vyprostit hlavu zpod batohu. "Nemůžeš mi pomoct" dožaduje se hystericky mojí asistence. Ohromná úleva a krvavý vztek mě přemůžou prakticky v jeden okamžik. Vztek nabývá vrchu. Popadnu trekovou hůl a zaútočím na psa. "Ty hajzle pitomej! Chceš nás zabít?" ulevuji si, když překonávám metry, které nás dělí. "Nebo sebe" vkládám do svého výlevu altruistický prvek, a to i přesto, že k čoklovi žádné zvláštní sympatie necítím. Udeřím holí o silnici a pak naznačím výpad. Zvíře pochopí, v jakém jsem rozpoložení a zmizí mi z očí. Škody na mé partnerce jsou značné, vzhledem k možným následkům však přijatelné. Boule na čele, rozbité koleno a skoba na zánovních ryjoickách - to vše jsou za daných okolností jen směšné titěrnosti. Kebule se však nesměje. Roní slzy, když jód vypaluje mikroby v jejích ran a pak se mračí, když si přehrává běh událostí nedávno minulých. "Tys ho praštil" oboří se na mě s vášní, jaké jsou schopni jen zelení ďáblíci jimž je němá tvář dražší než ta mluvící. "Minul jsem. Bohužel" zatvrzele nelituji svého podlého činu. A není mi odpuštěno….

Pan Hruška a jeho švábinec

Funchal jako by ležel na úplně jiném kontinentu než Boca da Encumeada a její okolí. Žádný déšť, mraky, mlha a podobné ohavnosti, jen slunce a blankytně modrá obloha. Našim prokřehlým kostrám se tu fakticky líbí. Na nejbližším molu shazujeme batohy a po pár minutách i frísky. Aby se tu stejně tak líbilo i našim žaludkům vyrážím k nedalekému stánku pro naši oblíbenou pochoutku - arabský chleba s česnekovým máslem a klobásou. Blízko stánku hned za nedalekým kostelem má být podle brďáckého deníku i hostel, kde chceme dnes přenocovat. Nepamatuji si ani jméno ani přesný popis polohy, ale přesto se iniciativně pouštím do pátrání. Baví mě to asi tak dvacet minut. Pak to vzdávám a vracím se na molo.
Po rychlé svačince vyráží do města Kebule. Pro úkol spočívající v zajištění noclehu je vybavena mnohem lépe než já - vlastní orientační smysl, stránku z kýženého deníku a hlavně šarm, jemuž je v určitých chvílích těžké odolat. Je zpátky během půl hodinky a do kroku si triumfálně cinká klíči.
"Tys měla pas?" ptám se přihlouple.
"Ne proč?" diví se Kebule.
"A peníze?" snažím se pochopit nepochopitelné.
"Taky ne," raduje se Kebule z mého zmatku.
"Tak jak to, že máš klíče?" vzdávám se vymýšlení dalších variant.
"To víš…" začne Kebule.
"Kdo umí, umí," dopovíme téměř synchronně.
Pokoj 22 v penzionu Astoria stojí 24 euro na noc a v ceně je i skromná snídaně pro dvě osoby. Kvalita odpovídá ceně. Vrzavá manželská postel pro hobití pár, další postel pro hosta, unavené křeslo, noční stolek, šatník a peřiňák. Vše krásně otřískané a zašlé. K vybavení patří ještě umývadlo a televize. Koupelna s vanou a záchodem je na chodbě. V pokoji sem tam nějaký ten rus či šváb, ale jinak čisto. Než vybalíme z batohů svou plesnivějící výstroj, tak může nos zachytit i slabý přídech levandule. Pak atmosféra zhoustne a čichový vjem nejvíc odpovídá návštěvě psí boudy, kde nocuje zmoklý voříšek. Kromě jeptišek se o chod penzionu stará i "pan Hruška". Plní tu patrně funkci správce. Pokud nechrápe rozvalený v křesle ve společenské místnosti, je jeho rozložité tělo napresováno za psacím stolem v prosklené kukani, která se společenskou místností přímo sousedí. Občas mluví, a to dokonce anglicky, občas mrkne, ale většinou jen zírá před sebe či na monitor počítače. Mezi jeho základní charakteristické vlastnosti patří, že pro něj nic není problém a že je mu všechno jedno. Zkrátka, osoba s děsně vysokým potenciálem oblíbenosti.