Úterý 13. června - Casado

Kdo má umrznout, ten se neutopí

4h 15min
Probouzí mě intenzívní pocit chladu v oblasti chodidel. Mám malý stan, mě na nohy táhne…. K čemu došlo? Vlivem nízké úrovně adhezních sil mezi látkou tvořící vnější obal mého spacího pytle a alumatkou tvořící druhý základní pilíř mé tepelně-izolační ochrany došlo k translačnímu pohybu soustavy tvořené mou maličkostí a spacím pytlem ve směru delší z podélných os stanu. V důsledku tohoto pohybu se dostal vnější obal spacáku do přímého kontaktu s vnitřní stěnou stanu a ta byla zase po chvíli přitlačena na promočené tropiko. Uvedeným způsobem byly odstraněny bariéry bránící přestupu kapaliny dovnitř soustavy a prosakující voda negativním způsobem ovlivnila tepelnou bilanci těch částí těla, které s ní vešly v přímou interakci. Abych přítoku kapaliny z vnějšího prostředí zamezil, bylo nutné provést housenkovitý pohyb proti směru původní translace…….


6h 11min
Probouzí mě intenzívní pocit chladu v oblasti obličeje. Větru o síle vichřice se podařilo vyrvat ze země stanový kolík (právě ten kolík, který jsem včera večer zarážel jako poslední), povolené tropiko se připláclo na vnitřní díl stanu a já si tak zaslouženě vykoledoval mokrou facku. Otráveně se vymotávám ze spacáku a vyrážím napravit, co jsem pokazil. Kde se to vypíná, mám chuť zařvat, když mě vydatné proudy vody bičují do zad div mi nevyrazí dech. Hladina jezera v chodbičce stanu stoupá. Ešus, který tu trávil noc, se začíná podobat pustému ostrovu………

7h 27min
Probouzí mě intenzivní pocit chladu na dlani pravé ruky. Sedám si a šokován pozoruji místo, na kterém má dlaň až doteď ležela. To snad ne, odmítám uvěřit vlastním očím. Podlážka stanu vedle mé alumatky se vesele vlní. Blbý je, když se ti na vodním lůžku porouchá topení…. Kapky velikosti hrachu buší do stanu s takovou vervou, že je pomalu nemožné slyšet vlastního slova.
„Co budeme dělat?“ špitne Kebule.
„Počkáme!“ snažím se o bezstarostný tón. „Tahle průtrž už nemůže trvat moc dlouho.“ Doufám jen, že v tomhle případě není přání otcem myšlenky.
„Vždyť už to trvá deset hodin“ Kebule má pravdu a podle hlasu i ponurou náladu.
„Máš sucho?“ snažím se přesměrovat tok jejích myšlenek do rozkvetlejších údolí.
„Celkem jo, až na spodek spacáku“ přiznává váhavě.
„Tak vidíš. Zatím se ti houby děje“ říkám nahlas. Na rozdíl ode mě, dodávám v duchu nabručeně.“ „Zkus ještě usnout.“ Tohle doporučení sice patřilo Kebuli, ale sám se podle něj snažím také zařídit. Otáčím se ke své partnerce zády a zavírám oči. Stanem zacloumá silný poryv větru. Následuje bušení jak při policejní razii a o ucho se mi rozprskne kapka velikosti krokodýlí slzy. Mám neodvratný pocit, že brzo budu ronit taky takové……


8h 14min
Probouzí mě intenzivní pocit chladu po celém těle. Netušil jsem že i alumatka může prosáknout. Durch je i kongo, které jsem měl pod sebou jako změkčující vrstvu a také fríska, flanelka, rifle a rejoicky. Zkrátka, z mých svršků nezůstal suchý ani jediný. To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu…. Rozepínám stan. Zdá se mi, že hladina našeho soukromého krytého bazénu v předsíňce je zase o kousek výš. Zkouším teplotu. Nic moc. Doprostřed vodní plochy zarážím stanový kolík jako vodočet. Cítím změnu rytmu vodního přídělu. Zatímco minule to znělo jako by na náš stan někdo krvácel z proražený tepny, teď jsem měl spíš pocit pobytu pod na plný pecky puštěnou sprchou.….


9h 53min
Musím ven. Vlhkem podchlazené nohy a záda – to je důvod, že fakticky musím. Chvíli se rozhoduji, zda se spíš obléct či svléct a nakonec si házím přes záda promočené kongo. Instinktivně se prohnu pod přívalem, který mi dopadne na záda, sotva se vysoukám zpod tropika. Chvíli se pokouším i běžet. Stříkající bahno končící z větší části na mých lýtkách mě však brzo zpomalí. Když splním úkol, kvůli kterému jsem opustil stan, věnuji nějaký čas rychlému skenu bojiště. Obloha je jeden plech. Tmavá šeď bez jediného byť jen trochu světlejšího flíčku. Naděje na rychlý obrat k lepšímu je tedy prakticky nulová. Schody, které nás na tento romantický plácek přivedly, se zatím stihly proměnit v bublající kaskádu ukrytou pod dravým proudem nahnědlé břečky. Zmenšený model rozvodněného Nilu pokračuje od schodů kolem laviček a ohniště přímo do přehrady u našeho stanu. Když řeknu, že ležíme prakticky vprostřed potoka, není to zas až tak velké přehánění. Sehnu se k hromadě mokrého dříví vedle ohniště a zvednu z ní středně silnou sukovici. Pomocí ní se pak pokouším hloubit něco jako odvodňovací kanály. Brzy si připadám jako infantilní idiot. Voda se mi valí za krk i přes nohy, kolem mě lítají trsy trávy, hlína a sem tam kamínek. Mělké rýhy se plní a v zápětí ucpávají. Střídavě čistím a prohlubuji ty staré a přidělávám nové. Vidět mě tak moji studenti, říkám si, když stírám z čela směs potu a bahna. Po čtvrt hodině zhodnotím výsledek svého snažení, zklamaně odhodím svůj pracovní nástroj do nedalekého křoví a naštvaný se vracím, odkud jsem vylez…..
„A co přestěhovat stan“ navrhuje Kebule.
„Nesmysl, všude kolem stojí voda. Jediný suchý místo je ohniště“ neguji její návrh.
„Tak se sbalíme a vypadneme odsud“ na to ona.
„Jo, a kam asi tak pudem“ zasyčím. „Všude se valí voda a bahno. Máš na vybranou, jestli se chceš zřítit ze skály, protože uklouzneš, nebo protože ti podrazí nohy proud. Víme prd, co je před náma, ale včerejší výstup si pamatuju docela přesně. Prostě do toho nejdu. Dokud déšť nepoleví, zůstáváme tady “
„Jak chceš“ nechává Kebule ochotně na mých bedrech hlavní díl odpovědnosti za další vývoj situace. Z hromady v předsíňce vyhrabe můj kultovní čundrovní plecháček a pustí se do vlastní verze vodohospodářských a melioračních prací v okolí potápějícího se stanu. Za normálních okolností bych se proti podobně dehonestujícímu použití jakékoli ze svých cenností zásadně ohradil. V této situaci jsem bral ale případné poškození plecháčku jako rozumnou cenu za rozumnou dohodu……



11h 04min
Probouzí mě intenzívní šustění.
„Co se děje?“ zívnu nenaloženě.
„Oba batohy jsou plný vody, do stanu nám teče už i vrchem a to asi tak na deseti místech a navíc nemůžu najít kapesník. To se děje!“ dostává se mi vyčerpávající odpovědi.
„A pasy? A letenky a peníze?“ zaleknu se možného osudu našich nezbytných životních potřeb.
„O to už jsem se postarala. Teď se snažím zachránit zbytek“ Sleduji Kebuli jak z nasáklých batohů vytahuje jednu věc za druhou, pečlivě hodnotí obsah vody v sušině a nakonec v souladu s výsledkem svého pozorování zařazuje danou věc do příslušné kategorie. Suché věci končí v jedněch igelitkách, vlhké v jiných a ty úplně mokré se vrací zpátky do našich ulit jen tak.
„V krámu mi tvrdili, že ten bágl je impregnovanej“ postěžuji si na kvalitu zánovního Corazonu.
„Je to, batoh, ne kanoe“ setře mě má drahá a v klidu pokračuje v započaté činnosti.


13h 32min
„Nevypadnem odsud?“ Tenhle refrén už mi pomalu začíná lézt na nervy. V různých obměnách mi ho Kebule předvedla během posledních dvou hodin asi tak sedm a šedesátkrát. Dívám se na ní, jak si tu sedí na své nafukovací karimatce zabalená do spacáku a ponča a je pořád ještě úplně suchá a mám chuť vraždit.
„Nevypadnem!“ Vždycky jsem si myslel, že když chci, tak můj hlas umí znít opravdu nekompromisně. Teď a tady jako by to z nějakého důvodu přestalo fungovat. Proč bych jinak musel stále dokola odporovat tomu samému návrhu?. „Je to pitomost. Od tý doby, co jsme se rozhodli neodejít poprvé, už dalších X hodin leje jako z konve a ….“
„Do Encumeády nám to může trvat i pět hodin“ skočí mi rázem do řeči Kebule. „No čtyři určitě“ pokračuje. „K tomu musíš přičíst minimálně hodinu na balení, ale spíš půl druhý. Takový světlo, aby se dalo jít, bude dneska asi do půl devátý. Zkrátka, jestli odsud co nejdřív nevypadnem, budem tu muset zůstat další noc. To si nedokážu představit! Ty jo?“
Ne, chce se mi zařvat, protože si to doopravdy neumím představit. Přesněji řečeno, nedůvěřuji své psychice natolik, abych jí chtěl dobrovolně podrobit zátěžové zkoušce spočívající v nečinném sezení v promočeném stanu a trvající minimálně dalších 19 hodin, kromě těch 17 lehčích, co už máme za sebou. Bohužel, kaňoning bez náznaku jištění, což je v kostce popis alternativní varianty, mě láká ještě mnohem méně. Proto nezařvu, ale jen se smutně usměju a zašeptám. „Budeme to muset nějak zvládnout.“ Na odpověď čekám marně….


14h 21min
Čas se dá ubíjet různě – civěním do blba, pozorováním kapek stékajících po vnitřní straně tropika, šílením z monotónního rytmu dešťových tamtamů a podobně. Pomoct může i pobrukování veselých písní, tedy pokud vás zrovna nenapadají jen popěvky typu Ať sníh, či déšť padá tmou,… nebo Když jde blizard s vichřicí… a nebo Pršelo a blejskalo se sedm neděl… Kurňa, jak já závidím Noemu, že se ta jeho náramná kocábka zvedala spolu s hladinou. Narozdíl od našeho stanu, chtělo by se dodat. Dalším zaručeným receptem, jak v podobné situaci pozvednout upadající morálku trosečníků je například předčítání optimisticky laděných textů. My máme po ruce jen Madejřího průvodce a tak si předčítáme z něho. Na řadě je zrovna kapitola pojednávající o podnebí. Zde je mimo jiné uvedeno: Někdy můžete zažít v zimě horký východní vítr ze Sahary s teplotami vysoko překračujícími dlouhodobý průměr, jindy vás i na jižním pobřeží zastihne déšť trvající v dubnu bez přestání celý týden. Díky bohu, že už je půlka června, říkám si a náš průvodce pokračuje: I vy můžete zažít situaci, kdy navrátilci z horské túry budou vyprávět, jak se brodili deštěm a sněhem, zatímco vy jste se celý den na pobřeží slunili To teda nemůžeme, nesouhlasím s autorem. Protože my jsme zásadně vždycky ty druhý…


16h 16min
Zajímalo by mě, jestli byl u nervů stanoven bod tání? Myslím, že by se tímhle tématem měl někdo zabývat, když ty nervy tak často tečou až vytečou a jsou úplně v kýblu. Symptomy provázející zkapalnění neuronové sítě se liší v závislosti na člověku a situaci. Mohou vypadat třeba následovně:

Vousatý zoufalec se splihlými vlasy klečí vprostřed stanu na téměř potopené alumatce, z očí mu šlehají blesky bezmocného vzteku a na čele i ve tváři má hluboké vrásky vyorané únavou. Pomalu zvedá pravici zaťatou v pěst, na jedno nadechnutí ji nechá viset ve vzduchu a poté s ní drtivou silou udeří do prostoru před svými koleny. „Doprdele“ zaburácí pod prohnutou klenbou plátěného úkrytu a studená sprška dopadne jako políček na tvář zoufalcovy družky. Následují další a další údery a každý z nich je provázen tím samým zvoláním. Síla s jakou pěst trestá podlahu stanu a mokrou hlínu pod ní postupně ochabuje, stejně tak jako náboj tvrdošíjného vzdoru v každém dalším výkřiku. Nakonec to vypadá, jako když malýmu klukovi na písku vezmou bábovičku a on se jen tak tak drží, aby nezačal bulit. „Já jsem takovej vůl“ mumlá pak zoufalec ublíženě v pokračování své etudy. „Já jsem takovej blbec“ dodává sebekriticky. „Vždycky se nechám k něčemu ukecat, a pak si to musím vyžrat.“ Následuje odmlka - asi čekání na potlesk. Marné čekání. Zoufalec se proto obrací přímo na svého jediného diváka a uzavírá výstup replikou: „No neříkal jsem, že máme zůstat v Encumeádě“ A poté naléhavěji: „No neříkal jsem to?“
„Říkal“ zapojuje se znuděné obecenstvo. „Jasně, že říkal. A už přestaň vyvádět, tak zle nám ještě není….“ Místo potlesku následuje rozpačité mlčení jak na jevišti tak i v hledišti.

Nervový tok mívá i méně dramatickou podobu:

Je zabalená do nepromokavého ponča. Objem vnější slupky dává tušit, že pod pončem se ukrývají mnohé další vrstvy teplého oblečení. Zpod kapuce vykují pokroucené prameny vlasů slepené potem a vodou, z očí jí kouká únava a smutek, pod očima se plní šedé vaky.
„Myslíš, že tu můžeme umřít?“ zeptá se polohlasem.
„Co?“ Zjevně je zaskočen. Jednak obsahem dotazu, ale hlavně tím, že je míněn naprosto vážně.
„Víš, já se bojím!“ Není těžké jí uvěřit..
„Bojíš se že umřeme?“ Až se lekne, kde se v něm vzalo tolik jedu a sžíravé ironie. Rozhodne se trochu ubrat plyn. „Jídla máme dost, voda nám padá z nebe, zima ti není….“ - „Není, že ne?“ zeptá se téměř starostlivě.
„Není“ dostane se mu uklidňující odpovědi.
„Tak vidíš, je ti teplo, nemáš hlad ani žízeň, tak co by nás asi tak mohlo zabít“ Na svůj mužsky racionální přístup je patřičně hrdý.
„Třeba spadneme ze skály, až odsud půjdeme“ pohotově vrací úder ženská logika.
„Proto tu trčíme, abysme právě tohle neriskovali“ dává jí znuděně najevo svou momentální převahu.
„A co když se tu do rána zblázníme?“ nabídne mu jinou katastrofu.
„Do rána…“ povzdechne si v duchu a začne jí závidět její bezbřehý optimismus.


19h 30min
Sedíme zády k sobě na polovypuštěné nafukovačce a mlčky zíráme každý na svou stranu tropika. Občas se ozve rezignovaný povzdech, občas se někdo z nás zavrtí aby vyhnal křeč z přesezeného svalu. Vydatný déšť se během posledních pár hodin opět vrátil do tepenného stádia, nálada ve slizké noře opět poklesla hluboko pod bod mrazu.
„Víš, že jsme dneska nic nejedli?“ ozve se Kebule.
„Hm“ reaguji mnohoznačně avšak bez většího zájmu
„Ani nepili“ pokračuje má drahá v objevování Ameriky. Nechává mě to chladným. Doslova. Místo odpovědi zadrkotám korunkami a pokusím se vytáhnout svou levou nohu z mělkého jezírka ve spodní části stanu.
„Nechceš něco“ nabízí mi Kebule možnost doplnit kalorie.
Citoslovce „Um Ummm“ doprovodím zavrtěním hlavy, přestože vím, že to Kebule nemůže vidět. Je mi to fuk. Během dalších vteřin přijdou má záda o svou dosavadní oporu. Stan zaplní zvuková směs šustění, bublání a chroupání. Ani mé břicho nechce zůstat pozadu a tak vydá táhlý teskný sten. „Kuš“ okřiknu ho rozmrzele. Na to se z venku ozve osamělý ptačí trylek. „Že by?“ zazáří v tmě jiskřička naděje. Než však stihne cokoli podpálit je bez pardonu zdušena poryvem vichru a ledovým šplouchancem….


21h 13min
„Nevrť se“ zahudruju. V tu ránu mám pusu plnou jejích vlasů. Dělám všechno možné, abych je nespolkl ani neoslintal. Cítím, jak mi vlhne zadek a tuhne lýtko pravé nohy. Pravou ruku, kterou má Kebule pod hlavou místo polštáře, v duchu zařazuji ke ztrátám této výpravy. Pak mi jí přece jen přijde líto a tak se jí pokusím trochu ulevit.
„Vlasy“ vykvíkne Kebule.
„Promiň“ syknu servilně a strnu.
„Teda, jak tohle přežijem do rána?“ položí si Kebule zásadní otázku. Musím přiznat, že její obavy sdílím. Za celých osm let společného soužití jsme pouze jednou absolvovali noc ve spojených spacácích. Díky našim oboustranně rozvinutým nárokům na životní prostor to byl zážitek tak silný, že jsme se o podobný experiment víckrát nepokusili. Až do dneška. Pud sebezáchovy, to je mimořádně silný motivační faktor. Ovšem i tak jsme si možná ukousli větší sousto, než jsme schopni spořádat. Napresovali jsme se do jediného jakž takž suchého spacáku do polohy na motorku. Kebule řídila a dost na ní přitom táhlo. Zip, který nebylo možné dopnout, měla totiž na břiše. Vyřešila to ochranou vrstvou z ponč, ale prý to moc účinné nebylo. Já byl na místě spolujezdce v závětří, takže jsem si zdánlivě neměl na co stěžovat. Bohužel jen zdánlivě. Má prodloužená záda se totiž nevešla na nafukovací karimatku a vězela v rybníce, který jí obklopoval. A k tomu ty křeče. Během pár chvil strnulého spolulehu jsem se o své zakrnělé svalové soustavě dozvěděl víc, než kdybych sám sebe studoval na pitevním praktiku.

21h 17min
„Nevrť se! Už jsem skoro spal, jenže ty ses pohnula….“ cítím to jako křivdu a nejsem dalek to považovat za záměrnou sabotáž.
„Promiň, ale mě už bolela noha“ vysvětluje mi Kebule
„Není ti zima“ obracím list.
„Ani ne!“ uklidňuje mě Kebule.
„Dobrou“

21h 22min
„Co je?“ zavrčím výhružně.
„Záda!“ vysvětluje Kebule.
„Hm! A jak je?“ ptám se unaveně.
„Jde to“ odtuší Kebule.
„Tak dobrou“

A tak dál až do rána.