Neděle 18. června - Funchal

Příliš blízké setkání třetího druhu

Sea Power je katamaran kotvící ve Funchalském jachetním klubu. To jméno vám utkví, i kdybyste nechtěli, protože letáků, které nabízející výlet na tomto jedinečném plavidle spojený s pozorováním tuleňů, želv, velryb a delfínů, budete během hodinové procházky po městě vyhazovat na tucty. Cpou vám je tam do ruky na každém kroku. My jsme se těmi letáky proházeli až k nápadu: Proč to nezkusit? Já vím – jen blbec se dvakrát spálí o stejný kamna. Jenže Santana a Sea Power - to je jako nebe a dudy. Santana je vlastně civilnější verze skanzenu a těch je i v Čechách požehnaně, kvůli tomu člověk nemusí překonávat Atlantik. Ale který suchozemec odkojený Běhounkem (Kniha robinsonů) a Danielem Defoe (Robinson Crusoe) by odolal představě slané vůně příboje, pohupování se na vlnách v paprscích vycházejícího či zapadajícího slunce a hlavně možnosti šmírovat vorvaně v přirozeném prostředí. Já tedy ne. Mě osobně podobné atrakce přitahují jako skautíka westernové městečko. A to i když vím, že také v tomto případě jde jen o pěkně drahou (25 EUR/osoba) neumně kašírovanou náhražku. Prostě si nemůžu pomoct.

Takže tohle ráno nás zastihlo na palubě Sea Power. No ráno, vlastně už je skoro poledne a žlutá koule na obloze žhne jako výheň. Kromě nás tu na lavicích podél bortů posedává tak dvanáct, patnáct převážně německy mluvících turistů různého věku. Všichni vyhlížejí k obzoru v nadšeném očekávání nadcházejícího dobrodružství a trochu netrpělivě hází okem po mladičkém kapitánovi, kdy už odtroubí, odpíská či odmávne odjezd. Ten se však k ničemu nemá. Jen si tak sedí na zábradlí za kormidelním kolem, klinká nohama a vrhá kolem sebe úslužné úsměvy. A pak se na molu zjeví ONI. Zelená trička s nápisem „Flowerhealth“, pusy roztažné od ucha k uchu, kolem sebe šíří oslnivou auru síly, zdraví, mládí a úspěšnosti. Můj děda používá pro takové týpky pojmenování pašáci. S jásavými výkřiky se přeženou kolem nás a bez zábran obsadí karimatky na síti, která je napnutá v příďové části katamaranu mezi oběma plováky. Než se usadí, nebo uloží, dobrou čtvrthodinu zkouší pevnost sítě v dynamické zátěži. Poskakují tam jako na trampolíně a výskají jak oddíl paviánů. U větší části z nich se to dá pochopit – jsou to děti školkou, či školou povinné. Ale dětinské chování rodičů mě dráždí a rozčiluje. Nejedná se totiž o spontánní projev radosti ze života, ale o hanebný trik, který má upoutat pozornost zbytku posádky. Z čeho tak soudím? Mužík v zeleném, který nejvíc povzbuzuje své tři soudruhy a čtyři soudružky k bláznivému běsnění nás totiž pozoruje. Stojí tak, aby měl na očích celou palubu a z jeho výrazu je zřejmé, že sleduje určitý cíl. Náhle jedním gestem obecné veselí utne a ze sportovní tašky u svých nohou vybalí šejkr. Po bujaré gymnastice následuje okázalé cvičení s kužely. Jeho ovečky se ihned přidávají. Nakonec třepe svým šejkříkem i tříletý chlapeček, který se tváří, jako by ho otec nechal řídit kombajn.

„Myslíš, že mají i verzi pro kojence?“ ukazuji na dva miminonosiče.

„Já jen doufám, že je tím svinstvem nekrmí,“ sykne Kebule div si neodplivne.

„To máš jedno, co pije matka, to pije i dítě a kolikrát ještě mnohem koncentrovanější,“ dokazuji svou orientaci v problematice.

„Bohužel,“ posteskne si má drahá a já ji podezřívám, že myslí na čokoládu.

Těsně než náš kapitán nahodí motory, propluje kolem nás loď vozící na moře klienty s udicemi. Chovanci na síti rázem propukají ve frenetický jekot. Tleskají, výskají, mávají svými poloprázdnými šejkry a někteří i narychlo servanými triky. Jednou jsem viděl film o fanynkách Beatles, ale je snad ještě horší. Muž, který je zřejmě příčinou i cílem praštěného cirkusu na něj reaguje sotva znatelným pokynutím hlavy a pak už jen upřeně sleduje brázdu za zádí svého člunu.

„Main Gott,“ vzdychne noblesní dáma po mé pravici. Prdlačky bůh, pomyslím si, jen nějaký jejich nařvaný bosík. Ale v téhle sektě to asi splývá..

Po vyplutí nám začnou pašáci s pašačkami předvádět, že ten kdo je úspěšný, je tím pádem i krásný. I ti, kteří tak dosud neučinili, odhalují svá bronzová těla, mažou je opalovacími krémy s dostatečně vysokým ochranným faktorem a vystavují je slunečním paprskům. Co na tom, že od moře vane silný chladný vítr a jejich opečená kůže se v mžiku zkrabatí zimou, takže všichni rázem vypadají, jako když se na polární výpravu vydá horda grilovaných kuřátek. Třesou se s vytrvalostí maratonských borců a soutěží o to, kdo se bude tvářit nadšeněji a sebevědoměji. Vítězi je odměnou další koktejl ze sušených trav. A poražení? Ti zapíjí svůj žal tím samým drinkem, jen si ho na rozdíl od vítěze musí sami utřepat.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A hlavně se nikdy netoulá po světě samo. K morové ráně pašáků z Flowerhealthu se v druhé části plavby přidává i cholera kabrňáků na vodních skútrech. Tři řvoucí obludy krouží kolem Sea Poweru tak dlouho, dokud si jejich posádky nejsou jisty tím, že se jim podařilo nakrknout absolutně všechny lidi na palubě a odehnat cokoli živého v okolí katamaranu na míle daleko. Když úspěšně splní svou misi, obětavě vyráží šířit žluč i k dalším plavidlům. Líbí se mi na nich, že ve svém úsilí neumdlévají a rozdělují své požehnání rovnoměrně mezi všechny vyhlídkové lodě v okolí. Vlastnit tak bazuku….

Navzdory moru i choleře se našemu mladému kapitánovi nakonec podaří vystopovat hejno delfínů. Prvním signálem tohoto pro mě celkem nečekaného úspěchu je náhlá erupce aktivity příďového bratrstva. Polonahé družstvo pašáků přebíhá po síti zprava doleva a zase zpátky. Ozývají se výkřiky „Bravó!“ a „Supér!“ a „Olé!“ Slyšet je též potlesk a cvakot foťáků. Přesouváme se s Kebulí na záď a při pozorování delfíního hemžení se snažíme ignorovat povyk za našimi zády. Jde to ztuha, ale jde to.

Po dvacetiminutové zastávce na koupání pod jedním z nejvyšších útesů v Evropě se pak vracíme zpátky těsně podél podbřeží. Sílící vítr nám totiž blokuje možnost návratu na širé moře. Pašáci se ještě naposledy vzpruží našlehaným senem, obléknou si zelená trička a pozdraví Funchalský přístav sborovým hurá. Těsně, než naše loď přirazí k molu, už jsou nastoupeni v řadě u zadní části levého plováku a ihned po přistání opouští palubu tak svižně, jako by nám bezprostředně hrozilo potopení.

„Uf,“ oddechnu si ztěžka a jsem rád, že jsou v pracheli.

„Měli by nám vrátit půlku vstupnýho,“ stěžuje si Kebule.

„Kvůli nim?“ kývnu hlavou k opuštěnému molu.

„Ale ne,“ usměje s Kebule. „To byly roztomilý zvířátka,“ dodává. „Jenže v letácích slibovali velryby, želvy, tuleně a pak nám ukázali jen pár prťavých delfínů.“

„Nestěžuj si, byli sice malí, ale zato nebyli gumoví. Za pár let už takový štěstí mít nemusíš,“ nastíním Kebuli svou temnou vizi dalšího možného vývoje turistického průmyslu.

„To je fakt,“ souhlasí se mnou trochu nepřítomně. „A ty zelený příšerky tu budou kvrdlat v šejkříku hovězím vývarem.“