Všudybyl

Výchozím bodem pro náš plánovaný výlet po Levádě Do Furado je bar ve vesnici Portela, před kterým staví autobus č. 53 společnosti SAM na své cestě z Funchalu do Santany. Přestože máme za sebou technicky vzato odpočinkový den, při nahazování batohů úpíme a vzdycháme. Ani naše nohy ani záda zrovna nepřekypují nadšením z další porce námahy. V mém případě lze za největší rebely považovat kolena. Chovají se, jako by jim bylo o třicet víc než mě a za žádnou cenu si nechtějí dát říct. Má nálada je šedá jako mraky, které nás v jednu chvíli polykají aby nás vzápětí zase vyplivly. Chvílemi si nevidíme dál, než na špičku nosu a jindy se hluboko pod námi vynoří nejasné obrysy pobřeží. Jsem mrzutý jako právě probuzený medvěd. Rozedrané boty kloužou po rozmoklém bahně a začíná v nich čvachtat. To máme dneska hezký den, byla by škoda nejít ven… zpívám si spolu s Jablkoněm a temné pobrukování doprovázím výhružným skřípěním zubů. V mlze se matně rýsují siluety eukaliptových stromů, vzduch je vlhký a vlahý. Vybavím si Havlovy fotky podzimních Krkonoš. Se svým talentem a technikou sice nemám šanci ulovit něco srovnatelného, ale přesto se rád poddávám lovecké vášni. Také Kebule cvaká, div nezavaří spoušť.

„Už se těším, až budeme někomu ukazovat fotky z dovolený u moře,“ směje se a plní kartu dalšími a dalšími záběry lesa tonoucího v bílé tmě. Asi na půl cesty mezi Portelou a Posto Florestal Lamaceiros si děláme perníkovou pauzu. V hustých mračnech se z ničeho nic otevře obrovské okno a nám je tak umožněn překrásný výhled na místní krajinou dominantu zvanou Orlí skála. Než stačím vybalit a nastavit foťák, je po všem. Opona padá, vhoďte euro. Protože nevím kam, rozhodnu se ještě chvíli počkat. Třeba dají přídavek. Aparát držím v pohotovostní poloze a snažím se svým zrakem proniknout skrz zmítající se krupicovou kaši. Za mými zády probíhá baťůžkář. „Hi,“ zdraví nás. „Hi,“ odpovídáme mu unizono. Na další zdvořilosti není čas. Opona je zase na pár vteřin nahoře a my toho musíme co nejlíp využít. Protože kdo ví, zdali se to bude ještě dneska opakovat.

Kromě lesních úseků má Leváda Do Furado i úseky skalní. Ty jsou zajímavé hned z několika důvodů. Jednak jsou zde nádherné výhledy do údolí, které ocení i tak silný závraťář jako jsem já, jelikož jištění cest si tu udržuje poměrně slušný standard. Pak jsou tu uzoučké tunely, které jsou zase zpestřením pro baťůžkáře. Při jejich překonávání se dá zažít nejedno zajímavé dobrodružství. Za obzvlášť vypečenou taškařici lze v této souvislosti považovat setkání s proti se deroucím německy mluvícím mastodontem, kterého ani nenapadne zastavit natož aby uhnul či vycouval poté, co na vás narazí. Že se zuby nehty snažíte jednou rukou udržet svůj poměrně těžký batoh těsně nad hladinou vody v levádě, zatímco vaše druhá ruka klouže po slizkém povrchu vnitřní stěny tunelu v marné snaze něčeho se zachytit poté, co vám na kluzkém kameni podjela noha? Koho to zajímá? Překážíte a překážku je nutné překonat děj se co děj a stůj co stůj. Ještě že takových mamlasů je mezi protijdoucími minimum. Ve výčtu povedených místních atrakcí nesmí také v žádném případě chybět zmínka o ptáčcích žebráčcích. Ochočené pěnkavy jsou drzejší než návesní vrabec či holub v Benátkách. Ihned poté, co vybalíte svačinu obklopí vás v početných hejnech a začnou po vás vrhat pohledy hladových voříšků. Když jim nic nedáte, začnou se po vás vrhat nejodvážnější z nich. A když se necháte obměkčit a přece jen jim něco nadrobíte, může se vám stát, že po vás začnou vrhat vaše vlastní drobty. Je to totiž pakáž vybíravá. Zkrátka miláčci.

Cílem naší dnešní etapy je líheň pstruhů v sedle Ribeiro Frio. Kromě sádek se tu nachází poměrně drahá rybí restaurace, ne o moc levnější snack-bar a také stanice strážců národního parku. V centru našeho zájmu se nejprve ocitají betonové bazénky rozmístěné vprostřed udržovaného parčíku. Lze tu pozorovat chaotické rejdění rybího potěru stejně tak jako důstojné splývání dospělých šupináčů. Mezi nádržemi pobíhá několik nadšených lovců obrázků, ale není jich tolik, aby nějak zásadně rušili místní poklidnou atmosféru. Užíváme si šikmé sluneční paprsky, které tu a tam prorazí skrz šedivou clonu halící oblohu a se zaujetím sledujeme život pod hladinou. S postupujícím časem vzrůstá naléhavost nerudovské otázky Kam s ním? (v tomto případě myšleno se stanem). Vyrážím na krátkou obhlídku okolí, abych mohl vzápětí Kebuli podat hlášení následujícího znění: „Mám dvě zprávy. Ta dobrá je, že pár kroků odsud je slušný místo na spaní – rovnej plácek s nízkým trávníkem, lavičky, vodopád…. A ta špatná, že je to kousek od silnice a taky hned nad ochranářskou boudou… Co ty na to?“ „Sednem si tam a navečeříme se,“ navrhla Kebule vyčkávací taktiku. Byl jsem pro. Za pár chvil jsem už na kamenný stůl obklopený lavičkami servíroval sýr eidamského typu, anglickou slaninu, portugalské jakostní červené víno a sezamový chléb.Vypadalo to, že se schyluje k opravdu stylovému romantickému večeru. „Škoda, že nemáme svíčku,“ poukázala Kebule na drobný nedostatek v naší výbavě. A pak už to šlo s romantikou z kopce. Nejdřív prasknul špunt, pak kolem nás projel čoudící autobus a nakonec přišel Mr. Všudybyl. Už jsme ho dneska jednou potkali. Byl to ten kluk, co kolem nás prosvištěl, když jsme se pokoušeli fotit Orlí skálu. Na první pohled je to typický „greenhorn“. Na zádech vláčí hybrid batohu a lodního kufru. Vyloženě odpuzujícím doplňkem jeho zavazadla je napájecí hadička, ke které se příležitostně přisává jako k dudlíku. Rozšmajdaný boty co má na nohou určitě pocházejí z Číny, stejně tak kraťasy i triko. Postavu má sportovní, nikoli však atletickou, hlavu ostříhanou na ježka a kukuč hodnýho hocha. „Můžu si přisednout?“ zeptá se anglicky a než stihnu zformulovat zdvořilou odmítací frázi, přisedá si. „OK, nechceš víno?“ akceptuji neochotně vnucenou hru na třetího. Odmítá. A dobře dělá, jelikož se s drolícím korkem potýkám ještě další půlhodinu. Během ní se o našem spolustolovníkovi dozvídám spoustu zajímavých věcí. Pochází z rodiny slovenských emigrantů, ale slovensky jen trochu rozumí, stejně jako česky. Žije v Hannoveru a jeho životní vášní je cestování. Občas točí dokumenty o místech, která navštívil, ale čím se živí, to z jeho slov nejsem sto pochopit. Přijde mi že ničím. Takoví lidé na světě taky jsou. Říkám si, kde se jen vyučuje tohle to umění narodit se? Madeira mu přijde fádní „Buď jdeš tunelem z kamene, nebo z větví stromů a nikde žádnej výhled,“ stěžuje si. Přál bych mu frajerovi svoji závrať. „A hlavně je to furt po rovině,“ pokračuje ve výčtu utrpěných příkoří. „Já mám rád co nejprudší stoupání a klesání. Po rovným chodníku můžu courat v Hannoveru. Takhle Nepál, Kambodža nebo Novej Zéland – to je jiný kafe.“ Hm, to asi nebude tak úplně greenhorn, napadá mě. „Tam všude jsi byl?“ zeptám se trochu nejapně. „Jasně,“ zasvítěj mu oči a začne nám nadšeně líčit historky z opravdových hor. Na všech jeho příbězích mě na první poslech upoutá až trochu znepokojivý nedostatek postav. „To jezdíš pořád sám,“ pustím se odvážně na tenký led. „Jasně,“ odpoví mi pohotově. „Nevím proč, ale nikdo se mnou nechce jezdit.“ „A sakra!“ Nereaguji tak na jeho slova, ale na skutečnost že v zatáčce pod námi přibrzdilo terénní auto. Je označené poměrně jednoznačným způsobem a muž, s jehož nesouhlasným a trochu komisním pohledem se pár nádechů měřím, se také tváří poměrně jednoznačně. „Ochranáři,“ zasyčím rozmrzele a poté si zavěštím: „Budou potíže.“ Zase vedle. Věštění prostě není můj obor. Posádka patrolu se nějaký čas rozhoduje mezi průzkumným výsadkem a taktickým ústupem a nakonec si k naší radosti zvolí druhou variantu. Můžeme se tedy klidně vrátit k přerušené konverzaci. „Jak seš tu dlouho?“ zahajuji nenápaditě. „Půldruhýho dne,“ dostane se mi překvapivé odpovědi. „Cože?“ zdráhám se uvěřit. „Včera večer jsem přiletěl, jel do Machica a vyrazil podél pobřeží. Tudy!“ ukazuje nám na mapě. „A spal jsem tady,“ zabodne prst do místa popsaného jako Boca do Risco. „Ještě že jsem nešel dál,“ pochválí se. „Několik hodin tam pak nebylo místo, kde by se dal postavit stan.“ „A dneska už seš až tady,“ kroutím hlavou. „Nám by tahle cesta trvala tři, čtyři dny,“ přiznávám trochu zahanbeně. „Když jsme tě potkali kousek za Portelou, bylo něco po poledni. Jak to, že už nejsi na Pico Ruivo?“ rýpnu si. „Došel ti dech?“ „Nedošel,“ odráží můj výpad s úšklebkem. „Vrátil jsem se, protože je to o hubu. Pod Pico da Nogueira se po dešti urval svah a nedá se tam projít. Zejtra to obejdu přes Achada do Roque,“ popisuje nám své další plány. Jeho zprávy nás uvrhnou do zmatku. Měli jsme v plánu pokračovat po cestě, kterou on neprošel a teď bylo zřejmé, že i naše plány se musí změnit. Trasa, kterou se rozhodl pokračovat náš kolega, je však podle mého nad naše fyzické možnosti. „Je to víc než tři sta výškových metrů dolů a pak přes tisíc nahoru,“ vznáším argumenty proti této variantě postupu. „Jenže já chci na Pico Ruivo,“ oponuje mi má partnerka. Dohadujeme se pak ještě asi hodinu, aniž dojdeme k jakémukoli náznaku shody či kompromisu. Všudybyl nás chvíli zaujatě pozoruje, a pak se pustí do stavby stanu. „Tak co?“ ptá se mě pak s účastí, když i v našem koutě louky stojí zelená kopule. „Nevím,“ pokrčím rameny. „Ale jedno už vím,“ pronesu tónem antického filozofa. „Už vím, proč s tebou nikdo nechce jezdit.“ „A proč?“ zvedne tázavě obočí. „Protože seš moc rychlej, nikdo ti nestačí“ vytasím se hrdě se svým závěrem. „Hm…. Tak dobrou,“ reaguje mnohoznačně a zatahuje zip. Do spacáku lezu s pocitem, že bych měl zapracovat na své angličtině. A na své češtině, jak by smet, pomyslím si při pohledu na klidně oddechující Kebuli. Dobrou noc….