Houmlesení v letištní hale

Naše letadlo dosedá na vysutou dráhu ve Funchalu s velkým drncáním a malým předstihem pár minut po dvaadvacáté hodině. Fouká tu silný vítr a lehce poprchává. Vzdálenost mezi letadlem a letištní halou odhaduji na méně než sto metrů. Přesto na nás pod přistavenými schůdky čeká autobus. Tak to je servis, říkám si. A taky dobře promyšlená obrana proti nezbedným turistům všudevlezům…

Uvnitř haly pozorně sledujeme pás, který vyplivuje z temného tunelu jeden kufr za druhým. Vyhlížíme naše batohy. Vyhlížíme je dost dlouho a marně. Když proud zavazadel ustane a my máme stále prázdná záda, jsem donucen se s pomocí své mizerné angličtiny obrátit na opodál stojící uniformu. Šarže si dá na moment pohov a energicky mávne rukou kamsi ke vzdálenému konci téměř vylidněného odbavovacího prostoru. Vyrážíme označeným směrem a po chvíli se k naší nesmírné radosti opravdu setkáváme se svým majetkem.

S ulitami na zádech pak pokračujeme k východu. Zde si už delegáti cestovních kanceláří shánějí dohromady svá stádečka, pěchují je do autobusů označených hvězdnatými logy luxusních hotelů a nakonec s nimi mizí v řídkém provozu nedaleké dálnice. Ti, co neodjeli v autobusech, nasedají do aut – buď do kanárkově žlutých taxíků, anebo do půjčených vozítek rozličných barev a značek.

My zatím provádíme předběžný průzkum terénu. Zastávka autobusu je tam, co psali Brďáci (deník uveřejněný na webových stránkách Horské služby Brdy) a jízdní řád se od jejich zimní návštěvy taky nezměnil. Takže první autobus do hlavního města ostrova opravdu odjíždí až po sedmé ráno. Stejně jako jim nezbývá tedy nám nic jiného, než přečkat noc na letišti. No potěš koště, říkám si v duchu při vzpomínce na poslední akci podobného ražení a těžce se smiřuji s myšlenkou bezesné noci a následujícího dne krvavých očí. Kebule přijímá tuto skutečnost o poznání mužněji než já a s fortelem mnohaletého houmlesáka si ustýlá na nepohodlných sedadlech vprostřed haly. Já si jdu ještě nejdřív znovu popovídat s místním ozbrojencem, který se mezitím přemístil k uprázdněnému baru. Ten na všechny mé otázky ohledně možnosti zůstat tu přes noc odpovídá kladně, některé nechápe a některým se upřímně diví. Uklidněn se vracím ke Kebuli a pokouším se zaujmout stejně věrohodnou profesionálně bezdomoveckou polohu. Jsem v tom však o poznání horší než ona. Může za to jednak vrozený instinkt hlídacího psa, pak několik nadbytečných centimetrů tělesné výšky a nakonec příšerně řvoucí televize pár metrů za mou hlavou.

Po půl hodině marné snahy o přechod do bezvědomí prchám ven. Přestalo pršet. Vzduch je prosycen vůní moře a exotických květin (teda pokud se dá v záhonu zasazený muškát považovat za exotickou květenu), na nebi září hvězdy a v dálce osmnácti kilometrů i pro nás momentálně nedostupný Funchal. Zkrátka ideální noc pro spánek pod širákem. Jen najít vhodné místečko. Mělo by být rovné, suché, travnaté – co třeba támhle v tom parčíku pod tou subtropicky designovanou palmou. No, to je plácek jedna báseň….. Ale ne. To je zrada. Sotva se stačím pořádně nadchnout, ze země všude kolem mě vyjíždějí podivné černé trubičky a začínají chrlit vodu. Během pár vteřin je ze mě zmatenej zmoklej kohout. Nesmírně pokořen se vracím zpět ke Kebuli a batohům.

Opět se snažím usnout a opět marně. Televize řve snad ještě víc, než před mým odchodem. Vztekle se obracím na jediného člověka, který bez zájmu civí na nepřetržitý proud reklam a žádám ho o ztlumení zvuku. On jen pokrčí rameny a civí dál. Obracím se na něj tedy o poznání důrazněji než poprvé a on jen znovu pokrčí rameny a dál sleduje obrazovku. Žíly, které se mi pokouší vyškubnout z čela při třetím pokusu konečně udělají na snědého mladíka kýžený dojem. Po obligátním pokrčení ramen se totiž zatváří lehce naštvaně, vezme svoji tašku a odejde pryč. Blok reklam v televizi je nahrazen o poznání hlasitějším hudebním pořadem pro teenagery. Zahanbeně se vracím ke Kebuli. Ta v klidu vstane, ušklíbne se na mě, vypne televizi a znovu uléhá. Uléhám též. Do haly vjíždí babka na počišťovacím vozítku. Jsou čtyři hodiny ráno …..