„Volební porážka Viktora Orbána může znamenat začátek nové éry v západním komentářovém světě, kdy ani konzervativci, ani liberálové už nebudou v pokušení vyvozovat paušální závěry z malé vnitrozemské země s počtem obyvatel menším, než má Michigan.“

Tak to napsal americký konzervativní komentátor a publicista Ross Douthat ve své nedávné reflexi na stránkách The New York Times. Než však toto pokušení odezní, přece jen mu Ross ještě naposledy podlehl a pokusil se na základě Orbánova příběhu zformulovat čtyři ponaučení pro americkou Republikánskou stranu – a možná i pro konzervativní pravici obecně.

Rossovy úvahy se mi zdály natolik podnětné, že se s vámi o ně přece jen podělím.

První poučení zní, že západní demokracie je odolnější, než by se mohlo zdát, a určitě odolnější, než naznačují některé úzkostlivé analýzy liberálních komentátorů.

„Existuje velmi důležitý rozdíl mezi tím, mít vůdce, který občas podniká autoritářské kroky, a být skutečně autoritářským státem“, píše Ross, „cesta od prvního scénáře k druhému není o pouhém přepnutí vypínače s nápisem autokracie.“

Orbán vládl 16 let v zemi s chabou demokratickou tradicí, jeho okruh ovládal parlament, průmysl i část tisku – a přesto jeho vzestup i pád přesně kopírovaly vzestup a pád jeho podpory u veřejnosti. Maďarsko mělo své mouchy, ale nebylo to ani východní Německo ani Putinovo Rusko; když Orbán lidi omrzel, šup, a je pryč.

To neznamená, že by bylo OK, aby americký prezident (a to jakýkoliv) soustředil tolik moci, kolik Orbán. Je to pouze argument proti tomu, abychom propadali těm nejhorším hysterickým scénářům. Spojené státy – na rozdíl od Maďarska – mají širokou škálu soupeřících center moci a staletí demokratických tradic – od nástupu skutečné diktatury je dělí ve skutečnosti mnohem víc, než jen jedny volby nebo jeden císařský šéf v čele výkonné moci.

Druhé lekce: nejlepší politickou reakcí na populismus je zabývat se jeho konkrétními politickými požadavky.

„Peter Magyar kandidoval proti orbanovské korupci, ale jinak sliboval svou vlastní formu nacionalismu a v otázce imigrace se posunul ještě více doprava než Orbán. Tím potvrdil nejzákladnější teorii, jak reagovat na populistickou vlnu: Posunout se kulturně ještě více doprava, zejména v otázce imigrace.“

„Je to jednoduché poučení, ale pro lídry establishmentu v Evropě i Americe je téměř nemožné se jím řídit“, píše Ross. Jako by se neuměli poučit a stále znova se vracejí ke svým předchozím chybám. Magyar to vychytal a vzal Orbánovi jeho největší téma a ještě v něm přitvrdil.

Bidenova administrativa – ale spolu s ní všechny liberální elity Západu – včetně naší domácí bývalé Fialovské vládní koalice – zatvrzele se vracejí k té samé politice, která populistickou vzpouru vůbec vyvolala! Ani co by se za nehet vešlo sebereflexe!

Třetí bod: „Krize poválečného liberálního řádu skutečně existuje!“

Zavřete budapešťské kavárny pojmenované po Rogeru Scrutonovi, očistěte konzervativní univerzitu, kterou Orbán vybudoval, nechte vyhladovět think-tanky, které sponzoroval, vyžeňte „postliberální“ intelektuály, které v Budapešti shromáždil – a nebude to mít žádný vliv na vyhlídky pravicových stran v mnohem důležitějších zemích, jako jsou Francie, Německo a Británie.

Proč? Proto, že národní a konzervativní populismus je „organickou reakcí na časy masové migrace, propadu porodnosti, de-industrializace a digitální anomie.“ Konzervativní intelektuálové se k této reakci možná připojili, ale nevytvořili ji, ona je skutečná a reaguje na skutečný problém Západu. „S postliberální érou se nevyrovnáte tím, že omezíte financování pravicových akademických konferencí!“, varuje Ross.

A konečně, s touto dobou se nevyrovnáte, dokud nepochopíte, že nejen populisté jednají antidemokraticky nebo neliberálně.

Orbanismus se zrodil jako lidová reakce na nátlak Evropské unie, instituce, u níž i její stoupenci připouštějí, že trpí „demokratickým deficitem“, což znamená, že často umožňuje byrokratické kastě ignorovat veřejné mínění, pošlapávat národní suverenitu a porušovat vlastní pravidla.

„Řada vlád na Západě ve jménu liberalismu udržuje své vlastní měkké tyranie, své vlastní pošlapávání lidských práv a lidské důstojnosti“, varuje Ross.

„Orbanismus skončil“, navíc zcela civilizovaně, demokratickými volbami, ale na kontinentě přetrvává „mnoho institucí, které si namlouvají, že léčí neliberální infekci někde tam venku, mezi prostým lidem, ale nevidí, že nutně potřebují uzdravit samy sebe“, končí své přemýšlení nad poučeními z maďarského příběhu Ross Douthat.