Dne 16. června 2026 byla zveřejněna nezávislá zpráva The Rape Gang Inquiry Report, která mapuje jeden z nejvážnějších skandálů v moderní historii Velké Británie. Tato přibližně 219stránková studie se zabývá systematickým sexuálním vykořisťováním a znásilňováním mladých, převážně bílých britských dívek organizovanými gangy.

Zpráva vznikla jako reakce na dlouhodobé selhání státních institucí – policie, sociálních služeb, zdravotnictví i škol –, které po desetiletí problém podceňovaly nebo zamlčovaly. Vedou ji poslanec Rupert Lowe spolu s přeživší obětí Sammy Woodhouseovou a týmem expertů. Celý výzkum a dokumentace byly financovány z prostředků přibližně 20.000 britských dárců.

Na základě výpovědí obětí a dostupných dokumentů zpráva popisuje hrůzné vzorce: dívky od 11 let byly lákány, omamovány drogami a alkoholem, opakovaně skupinově znásilňovány, natáčeny za účelem vydírání a převáženy mezi městy. Tyto zločiny se podle zjištění odehrávaly nejméně ve 149 městech Británie (téměř 40 % země). Pachatelé pocházeli převážně z pákistánských muslimských komunit, což zpráva spojuje s kulturními a náboženskými faktory.

Zpráva uvádí, že obětí mohlo být minimálně 250.000, přičemž toto číslo je odhadem založeným na extrapolacích z dřívějších případů (například v Rotherhamu) a jeho přesnost je nejistá a diskutovaná. Skutečný počet může být řádově nižší, ale také násobně vyšší, protože mnoho případů nebylo nikdy ani zaevidováno. Mnoho pachatelů zůstalo nepotrestáno kvůli obavám úřadů z obvinění z rasismu a snaze chránit „komunitní vztahy“.

V každém případě je počet obětí i přes všechny pochybnosti obrovský, až nevídaný, a zároveň velmi těžko pochopitelný. Právě rozsah celého případu z něj činí něco jen obtížně uvěřitelného.

Tato nezávislá iniciativa přichází v době, kdy probíhá oficiální vládní vyšetřování, ale podle autorů zprávy tyto státní procesy nedokážou dostatečně otevřeně pojmenovat etnický a kulturně-náboženský rozměr problému. Zpráva tak slouží nejen jako popis jednotlivých případů, ale také jako silný tlak na britskou společnost a politiku, aby se problém přestal bagatelizovat a aby se obětem dostalo spravedlnosti.

V Londýně, který je podle zprávy jedním z hlavních center problému, fungovaly gangy podobně jako v Rotherhamu nebo Rochdale. Dívky byly lákány na ulici, v taxících nebo prostřednictvím známých, omamovány drogami a alkoholem a následně opakovaně znásilňovány skupinami mužů, nejčastěji pákistánského původu. Svědectví popisují „taxislužby“ jako logistickou síť gangů, ignorování stížností rodičů a selhání Metropolitní policie, která mnoho případů odložila kvůli politické korektnosti.

V roce 2025 Metropolitní policie oznámila přezkum 9.000 případů dětského sexuálního vykořisťování. Národní kriminální agentura (NCA) spustila operaci Beaconport – největší vyšetřování svého druhu v historii Velké Británie.

V červnu 2026 již byly první uzavřené případy (od roku 2010) vráceny policii k novému prošetření. Jde o tisíce kauz, v nichž byly důkazy přehlíženy, oběti kriminalizovány namísto pachatelů nebo byly případy „z politických důvodů“ odloženy.

Právě tento londýnský případ ilustruje, že i desetiletí po prvních velkých skandálech (Rotherham 2014) systém stále selhává a teprve nyní, pod tlakem veřejnosti, se začínají věci měnit. Zpráva Ruperta Loweho toto selhání přisuzuje dlouhodobému strachu z rasismu a ochraně „komunitních vztahů“ na úkor britských dětí.

Případ z Londýna: Operation Grandbye (Stratford, 2017)

V roce 2017 odhalila Metropolitní policie v londýnském Stratfordu (východní Londýn) další gang, který operoval přímo v nákupním centru Stratford Centre. Vše začalo, když čtyři dívky ve věku 13 až 15 let nezávisle na sobě nahlásily, že byly znásilněny skupinou mužů.

Gang je lákal v okolí McDonald’s v nákupním centru – klasickým způsobem: nabízel pozornost, dárky, alkohol a drogy. Poté dívky odvážel do bytů, hotelů nebo taxíků, kde je opakovaně skupinově znásilňoval, natáčel a vydíral.

Policie v rámci operace Grandbye nakonec identifikovala 18 obětí, převážně ve věku 14–15 let, většinou bílé britské dívky z ohroženého prostředí.

Přestože došlo k zatčení šesti podezřelých (někteří z nich byli mladiství), případ skončil spíše neúspěchem. Mnoho dalších potenciálních obětí nebylo dostatečně vyslechnuto, důkazy nebyly plně prošetřeny a celá záležitost „vyhasla“.

Stejně jako v jiných částech země hrály roli obvyklé problémy: oběti byly často označovány jako „problémové“ nebo „ochotné“, policie a sociální služby se obávaly rasismu při pojmenování etnického pozadí pachatelů (pákistánského původu) a priorita byla „komunitní harmonie“ místo ochrany dětí.

Tento případ je dnes často citován jako příklad, proč i v hlavním městě problém přetrvával a proč nyní probíhá národní přezkum tisíců starších kauz (Operation Beaconport).

Tento londýnský případ ukazuje, že gangy nejsou jen záležitostí severní Anglie, ale národním problémem, který zasáhl i hlavní město. Selhání institucí zde bylo stejné jako v Rotherhamu či Rochdale – a přesně to je jeden z hlavních důvodů, proč vznikla nezávislá zpráva Ruperta Loweho.

Starosta Londýna Sadiq Khan opakovaně tvrdil, že v Londýně žádné gangy nejsou, a to i přesto, že Khan měl přístup k interním dokumentům policie, které popisovaly stejné vzorce jako na severu – dívky omamované drogami a alkoholem, skupinové znásilňování v hotelech a bytech – přesto problém veřejně popíral nebo bagatelizoval.

Jedním z případů, které zpráva detailně popisuje, je příběh dívky jménem Kate (anonymizováno).

Kate vyrůstala v dysfunkční rodině, kde byla od raného dětství vystavena násilí, zanedbávání a sexuálnímu zneužívání ze strany otce a nevlastního bratra. Sociální služby s rodinou pracovaly již před jejím narozením, ale selhaly. V pěti letech byla spolu s bratry odebrána rodičům a adoptována křesťanskou rodinou v jiném městě, kde prožila sedm let relativně stabilního a šťastného života. Byla úspěšná ve škole, ambiciózní a aktivní v církevním společenství.

Ve dvanácti letech se u ní kvůli dřívějšímu traumatu objevily sebevražedné myšlenky. Jedné noci utekla z domu s úmyslem spáchat sebevraždu. Na cestě ji napadla skupina tří mužů – znásilnili ji orálně i vaginálně, brutálně zbili a vyhrožovali, že zabijí ji i její blízké, pokud o tom promluví.

Kate se vrátila domů s krvavým oblečením, ale incident nikomu neřekla. Její psychický stav se rapidně zhoršil – začala se sebepoškozovat, pokoušela se o sebevraždu a byla hospitalizována.

Později ji jeden z pachatelů kontaktoval přes sociální sítě a prostřednictvím videa z napadení jí začal vydírat. Kate se z obavy před zveřejněním videa podvolila a setkala se s nimi. Byla znovu znásilněna, nahrávána a nucena pracovat pro gang – poskytovat sexuální služby dalším mužům v síti a účastnit se webcamových relací. Pokud dosáhla nízkého výdělku, byla tvrdě fyzicky trestána.

Zpráva tento případ uvádí jako příklad, jak gangy využívaly zranitelné dívky, vydírání a jak úřady selhaly v ochraně dětí.

Tento případ také ilustruje typický vzorec gangů: kombinaci raného traumatu, selhání sociálních služeb, násilného vstupu do zneužívání a dlouhodobého vydírání, které oběť udržuje v pasti. I když přímé spojení s Londýnem není v tomto svědectví explicitní (gangy traffikovaly dívky napříč zemí), zapadá do širšího obrazu, který zpráva kreslí o Londýnu jako epicentru popírání a o národním charakteru problému.

Na obrázku vidíme Sadiqa Amana Khana (55), starostu Londýna z labouristické strany. Tento londýnský rodák a sunnitský muslim má pákistánský původ.

Hořký podtitul pákistánských gangů a jimi znásilněných tisíců britských dívek dokresluje i Khanova profese a specializace: jde o právníka se zaměřením na lidská práva. Spojení „muslim“ a „lidská práva“ však lze v tomto kontextu chápat jako oxymóron (stylistickou figuru založenou na paradoxu).

Jeho kariéra nám tak bez většího konspiračního tlaku zapadá do celého schématu činnosti pákistánských gangů a jejich napojení na vrcholnou politiku. Jak jinak vysvětlit ohromné množství těžkých zločinů, které gangům procházely desítky let.