Můj poslední článek o Lisabonské smlouvě jako obvykle spustil lavinu nadávek a zpochybňování mých motivací. Občas se však objevil i pokus o věcnou polemiku, zejména s mou tezí o rovnováze mezi „velkými“ a „malými“ v EU. Lisabon prý změnou hlasovacího systému v Radě EU zavede diktát velkých zemí.

Unie může fungovat jen tehdy, pokud v ní malé země nemají pocit, že jsou pátým kolem u vozu. A ZÁROVEŇ pokud v ní velké země nemají pocit, že se jejich vliv zcela rozpustil v davu malých zemí. Celá historie evropské integrace je proto také hledáním této rovnováhy. Již v zakládající šestici bylo nezbytné, aby Francie a Německo neměly pocit, že tančí podle not Beneluxu, a země Beneluxu zase neměly pocit, že jsou jen tak do počtu. Unijní rozhodovací systém je proto složitou, ale vyváženou mechanikou, která zabraňuje diktátu velkých malým a naopak. Před i po Lisabonu.

Princip tzv. vážených hlasů v Radě, který platí dnes, má spoustu nevýhod. Musí se přepočítávat při každém rozšíření. Obsahuje těžko obhajitelné deformace: proč má Polsko skoro stejně hlasů jako Velká Británie? Proč má Francie stejně hlasů jako sjednocené Německo? Proč mají Holanďané jen o 8% více hlasů než Belgičané, když jich je o 53% více?

Lisabon přináší jednodušší systém postavený na kombinaci dvou většin: je zapotřebí souhlasu alespoň 55% států, které dohromady reprezentují 65% obyvatel EU. Lze debatovat o tom, zda tyto hodnoty jsou ideální. Ze symbolických důvodů by bylo lepší třeba 60% pro obě kritéria. Ale kompromisu bylo dosaženo u kombinace 55-65 a není fatálního důvodu ji odmítat. Co se týče vypočítávání toho, o kolik jsme údajně oslabili atd., dovolím si odkázat na dva starší články (Oslabí nás Lisabon?; Lisabon: diktát z Paříže a Berlína?), kde mj. vysvětluji, že Lisabon velkým státům situaci oproti současnému stavu komplikuje.

Nový systém je srozumitelný. Nemusí být nijak upravován při vstupu nových zemí. Stojí na objektivních údajích. A hlavně: respektuje v úvodu zmíněnou rovnováhu. Jedno kritérium zvýhodňuje malé státy (55% států - přičemž velkých zemí je 6 z 27 a výhledově se tento nepoměr ještě zvýší ve prospěch malých); druhé zvýhodňuje naopak ty velké (65% populace EU nelze dosáhnout bez dohody s většinou velkých zemí). Systém tedy přesně odpovídá potřebám EU: velcí nemohou diktovat malým, malí nemohou diktovat velkým. Nezbývá, než hledat kompromis.

V politické kultuře EU se vžil zvyk, že když už se hledá kompromis, tak to není řešení pro těsnou většinou, ale obvykle rovnou snaha o konsensus. V praxi tak ve většině případů má každá země de facto právo veta. Politická kultura je tak další (byť křehkou) zárukou rovnováhy mezi malými a velkými. O tom, že se v Radě nepraktikuje žádné valcování těsných menšin, svědčí i statistiky. Např. v roce 2006 v případech, kdy nebylo rozhodnuto konsensem a došlo k hlasování, v 93% nehlasoval žádný stát proti. Pouze v 0,7% případů proti hlasovalo více než 5 zemí, nikdy však více než 8 (z 25).

Dodejme, že v nejdůležitějších oblastech je zachována jednomyslnost. To je velmi silná zbraň pro každou zemi: bez jejího souhlasu některé zásadní věci nemohou projít. Navíc koalice mezi zeměmi jsou proměnlivé: nikdy nevíte, kdy kterou zemi budete potřebovat, takže máte dobrý důvod partnery respektovat, naslouchat jim, hledat kompromis spíše než konfrontaci. To neznamená, že jednání nejsou tvrdá, že se každý nesnaží vyjednat maximum. Avšak staví to určité mantinely, obrušuje to hrany, zajišťuje to nezanedbatelný vliv i té nejmenší zemi.

Vedle teorií o tom, čí jsem placený agent, mne v diskusích na blogu fascinuje suverenita, se kterou někteří diskutující považují ostatní Evropany za hlupáky. Proč třeba Malťané, Litevci či Rakušané nemají s novým hlasovacím systémem problém? Ani v irských referendech to nebylo podstatné téma. Jedinou výjimkou bylo Polsko, které ztrácí těžko obhajitelný bonus z Nice. Že by všichni byli uplaceni Bruselem?

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu