V šest ráno jsme ani děti nemuseli dolovat z postelí, neb se těšily na slibovaný jev: na vlastní oči uvidí bývalého okresního soudce, profesora a ještě i velmi plodného spisovatele v jedné osobě!

Po ujetí 130 kilometrů jsme zakotvili po pokojné jízdě (po dálnici jenom hodinka a trochu) přímo u zakotveného Rotterdamu. A ze zámořského kolosu pomalu vycházeli pasažéři a nechali se lákat smečkou místních taxikářů dychtících po kořisti.

Díky literární činnosti i mnoha fotografiím jsme Ho poznali na první pohled. Naše děti volaly "Ať žijou Češi!", čemuž se naše vzácná návštěva ani nedivila: pochopili hned: na Kypru je možné všechno!

Autor s rodinou a manželé Ulčovi

Převezli jsme je z nového přístavu k přístavu starému, odkud se prakticky táhne nábřežní promenáda – pýcha tohoto vcelku nového města. Dokonce i slunce svítilo, což prý u nedávných každodenních zastávek postrádali a až tady, díky nám asi, spokojeně nastavovali tváře hřejivým zimním paprskům.

A začalo chrlení veškerých důležitých informací: ZM (zasloužilá matka) coby dávná sekretářka majitele Rozmluv v Praze vyprávěla o všech možných zážitcích, v kterých spisovatel Ota Ulč hrál hlavní roli. Já zase anglicky vysvětloval milé paní profesorové, jak se mi podařilo během tří měsíců dojet s autem z Čech až na konec Kypru, zatímco děti vesele skotačily na prolézačkách.

V kavárně

A píše a píše...

Po delší době nám vyhládlo, a tak jsme vyrazili do vnitřního města, kde hned po pár krocích se tyčil velkolepý ortodoxní chrám.

Naši potomci si s údivem hned všimli propagace naší osady s neobvyklým názvem Agia Napa. Všude, i na odpadkových koších, nacházeli dvojjazyčné nápisy: Toto je majetek Agia Napy!

Nakonec se nám záhadu podařilo rozluštit – vůbec se nejednalo o místo narození naší Žofinky, ale o Katedrálu Agia Napa, vcelku zánovní z 19. století.

Asi to těm ostrovanům postavili Angličané jako i celý přístav, když v roce 1974 "vlastní pílí" přišli o historickou Famagustu obehnanou mamutími valy ještě z dob Benátčanů.

Odpočinek

Katedrála

I když hned vedle se dal zahlédnout nápis Bohemia (pravděpodobně šlo o pouhý bar), raději jsme se usadili na předzahrádce rohové kavárničky. Šéfová hned chválila Američany, jací jsou to dobří zákazníci, já připomněl i Čechy a nakonec s tím souhlasili i Švédové od vedlejšího stolku.

Naši mořeplavci vyzkoušeli jen místní specialitu zvanou chalumi mírně opečenou, zatímco ratolesti dlabaly naplno cokoliv, jak je jejich zvykem.

Došlo i na tureckou kávu, která se zde jmenuje kyperská (kvůlivá nesmiřitelnému odporu místních k Turkům) - ovšem chutná podstatně lépe, ba přímo luxusně na rozdíl od turka.

Vcelku jde o zvláštní fenomén: patrioti dosud neuznali, že existuje Istanbul a i cestovní kanceláře používají vlastenecký Konstantinopolis. Bodejť by tedy odsouhlasili pití kouřícího turka...

V mezičase nám pan spisovatel vytvořil umělecké věnování do darované knihy o okresním soudci, kterou převezl přes Atlantik, navštívil s ní i Rhodos, Efes i Izrael – zkrátka publikace by mohla vyprávět!

Ještě chtěl vědět něco o památkách, které ovšem v tomhle místě nejsou. Nachází se tam sice jakási pevnost (snad jen zbytky), kde si Richard Lví Srdce (povolen je i Lvosrdcatý) vzal královnu anglickou jménem Berenika či Verenika (B nebo V je tady prašť jako uhoď), ale toť asi tak vše. {Limassol Castle is where Richard the Lionhearted married Queen Berengaria in 1191.}

Odjezd

Pak nastalo velké loučení, abych mohl příjemný manželský pár odvézt zpátky k jejich plavidlu, zatímco moje rodina študovala zvěř v blízkém Zverimexu.

A naše pasažéry čekaly další ostrovy, kterých mají Řekové habaděj, s výjimkou Kypru: nikdy jim totiž nepatřil a ani patřit nebude!