Evropa umí celkem dobře udržovat klid uvnitř svých hranic. Dlouhodobě ale selhává v napomáhání nebo vytváření klidu za svými hranicemi. Například v Libyi.

Po svržení Muammara Kaddáfího se nepodařilo vytvořit v zemi řád, naopak se uchytily různé domácí milice, zahraniční džihádisté, otevřela se migrační cesta z Afriky do Evropy. V roce 2014 se nedohodly dvě různé vlády na tom, která z nich je legitimní, a země se začala vracet k občanské válce.

Spor vlastně odpovídal starému geopolitickému dělení Libye na východ a západ, Tripolsko a Kyrenajku, se kterým zápolil i Kaddáfí. V Tripolisu sídlila Vláda národní dohody pod vedením Fáize Sarrádže. Tato vláda byla dlouhodobě považována za slabou, podezření budily její kontakty s islamisty, ale dosud je mezinárodně uznávanou reprezentací země.

V Tobrúku na východě se usídlili lidé vzešlí z dřívějšího parlamentu, kteří za legitimní představitele považují sami sebe. Spojili se s dobrodružným generálem Chalífou Haftarem, který se ze své základny v Benghází pokusil dobýt postupně celou zemi, a jak se domnívají jeho kritici, stát se diktátorem. Ofenzívu zahájil vloni na jaře a vypadalo to, že ovládne celou Libyi. Jenže nedávno se karta obrátila a Haftar nyní ustupuje od Tripolisu.

Z libyjské války se totiž stal mezinárodní konflikt, který připomíná ten syrský. Mimo jiné i tím, že také v Libyi se v náhradní válce střetlo Rusko s Tureckem. Erdogan podporuje mezinárodně uznávaného Sarrádže, zatímco Haftar má podporu Putina. V tomto kole tedy jako kdyby Rusko s Tureckem prohrávalo. Jenže situace je složitější. Erdoganovo Turecko v Libyi podporují další státy spojené s Muslimským bratrstvem, třeba Katar.

Tento druh islamismu ovšem za svého klíčového nepřítele považují státy, jako je Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty nebo Egypt. Libyi proto chápou jako náhradní bojiště přetlačování s Tureckem. Pro Egypt je Libye navíc nebezpečná jako nestabilní soused s děravou hranicí.

Při odlupování dalších vrstev problému můžeme postupovat dále. Turecko chce mít vliv v Libyi i kvůli mocenské pozici v celém Středomoří, kvůli ropě, ale také budoucnosti Kypru a dalším otázkám. To velmi zajímá Řecko, a to se tak zprostředkovaně ocitlo ve stejné skupině s arabskými monarchiemi, ale také třeba Izraelem. Pro ten je Turecko stát financující teroristy, jako je Hamás.

A aby to nebylo jednoduché, za Sarrádžem v Tripolisu nestojí jen Erdogan, ale i OSN a západní státy, jmenovitě Itálie. Jenže Francie, další evropská mocnost angažovaná ve Středomoří, sází spíše na Haftara. A všichni dohromady věří, že kdo bude vládnout v Libyi, bude mít ruku na kohoutku s ropou i s migranty z jihu do Evropy. Těch je nyní v Libyi přes 600 tisíc.

Na Haftara někteří hráči sázeli proto, že vypadal jako řešení pro rozvrácenou zemi – možná by nezavedl demokracii, ale stabilizoval by Libyi, zkrotil milice a vytěsnil džihádisty. Jenže Haftar začal prohrávat a jeho budoucnost náhle vypadá nejistě. Podle některých tvrzení se začíná drolit i podpora od jeho spojenců na východě země.

Důležité bude, jak prohru svého koně bude vnímat Rusko, které se může obávat o vlastní prestiž. Už jen proto, že obrat ve válce přišel poté, co turecké drony v rukou tripolské vlády úspěšně neutralizovaly ruský obranný systém Pancir. Nejasná zůstává budoucnost ruských žoldnéřů bojujících na Haftarově straně. V zemi zůstávají také ozbrojenci, které tam ze Sýrie převezl na další misi Erdogan.

Evropa se snaží do vývoje zasáhnout a například nedávno znovu potvrdila, že chce dohlížet na dodržování zbrojního embarga. Jenže současně se evropské státy dohodly, že nejsou ochotné nasadit v Libyi pozemní jednotky.

Pokud se ale situace někam hne, pak to bude na základě jednání zástupců Ruska a Turecka, evropské státy zatím hrály úlohu druhých, spíše třetích houslí. Přitom severoafrické břehy jsou evropskými, a ne tureckými nebo ruskými sousedy, a jsou klíčem k evropské, ne ruské nebo turecké bezpečnosti.