Když Ronald Reagan nechal bombardovat dvě města v Libyi, byl to odvetný krok za útoky Libyjců na západní cíle mimo Libyi. My dnes tento stát bombardujeme, aniž by před tím kohokoli mimo své území ohrozil. Neměl to ani v plánu.

Když jsem v neděli v televizi viděl, jak povstalci oslavně střílí do vzduchu plné zásobníky munice, které mají i tak málo (zatímco my jim ji tam posíláme, protože nemají s čím bojovat), aby s neskrývanou radostí v očích jásali nad smrtí dětí z Kaddáfího rodiny, nejraději bych ty primitivy na místě zabil. Před mezinárodní soud bych pak postavil každého západního politika, který tam vojenskou techniku ve prospěch povstalců kdy poslal. Proboha, kde v sobě bereme tu neskonalou drzost rozhodovat o osudech lidí v jiných suverénních státech světa?!

Zásadně nesouhlasím s Rezolucí OSN o bezletové zóně, jejíž text v češtině nabízím zde. Podle mě to byl zásah do suverenity cizího státu a bezprecedentní zásah do ryze interních záležitostí jeho občanů, které nepřesahovaly hranice. Žádný z těch států, které tam poslaly vojáky, nebyl ani v nejmenším ohrožen. Dnes je více než zřejmé, že západní státy nedodržují ani tuto vlastní rezoluci. Jelikož neslyším žádné výtky ze strany představitelů OSN, znamená to, že tato organizace je buď zcela bezzubá a je si vědoma, že v případě obhajoby svého dokumentu stejně se západními mocnostmi nic neudělá, nebo, což je ještě horší, si sama OSN byla vědoma toho, jak bude tzv. „bezletová zóna“ v praxi vypadat.

Za doby vlády Ronalda Reagana v USA by k něčemu takovému podle mého názoru nikdy nedošlo. Jenže doba, kdy byla politika alespoň trochu čitelná a předvídatelná, je dávno pryč. Stejně jako období, kdy političtí představitelé států měli vůči sobě alespoň trochu respektu a nezasahovali do interních problémů tam, kde jim to nepříslušelo. Povstalcům nejde o svobodu a demokracii, ale vyřizování si osobních účtů za naší pomoci a zejména pak o mocenský vliv. Přesto jsme se postavili na jejich stranu a tzv. humanitárním bombardováním a zabíjením civilistů a už i dětí jim umožníme, aby ti primitivové vliv do svých rukou dostali.

Až zabijeme Kaddáfího (a já jsem přesvědčen, že to je nyní, v době, kdy dosavadní invazní vojenská strategie selhává, základní cíl) v domnění, že tím vyřešíme odpor jeho legitimní armády, převezmou vládu na Libyí kmenoví vůdci. Ti, které jedině Kaddáfí dokázal udržet i s jejich bojovníky v mezích nevybočujících z lokálních sporů. Z Libye se stane území plné chaosu, násilí a vyřizování účtů – to vše pod taktovkou islámu. A to je to tak jediné, čeho dosáhneme. Tedy kromě toho, že na nějakou dobu budou někteří kmenoví vůdci vůči západním politikům poslušnější a za ropu budou odebírat zbraně, čímž jim sami dáme, jako již tolikrát v historii (namátkou vybírám dřívější západní podporu al-Káidy), do ruky důvod, aby na nějakou rádoby vděčnost zase zapomněli a byli jsme tam, kde dřív. Nebýt našeho zásahu, už bychom o nějakých nepokojích neslyšeli - jenže by také Kaddáfí neodebíral ve velkém například francouzské zbraně, na což byla Francie navyklá už jako na samozřejmost a on si začal před naším vpádem vybírat jinde. V Libyi nejde o nastolení demokracie, ale o špinavou politiku a zbrojařské a ropné lobby.

Ano, stále platí v mých očích to, co jsem už jednou napsal zde. Jsou prostě na Zemi oblasti, kde nic jiného než autoritářský režim, který udrží tamější staleté násilí v mezích, prostě nefunguje. A Libye je jednou z nich. Nemluvě o neoddiskutovatelné skutečnosti, že právě Kaddáfí udělal za desetiletí, přes všechna negativa, z Libye po všech stránkách jeden z nejrozvinutějších států Afriky.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora