To jsem to schytal. Jeden z mých kritiků v diskuzi prohlásil: „Za takové tři měsíce se budete za svou slabomyslnou slátaninu stydět.“ Další, shodou okolností se stejným jménem jako já, ve svém glose „Jmenovče, nezlob“ projevil lítost nad tím, že se jmenujeme stejně.
Uplynulo pět měsíců a já se stále nestydím. Od začátku mi vadilo pokrytectví, s kterým se Západ zapojil do boje za osvobození libyjského lidu, a způsob, jakým o tom informovala naše media. Začalo to „bezletovou zónou“, která skončila masivním leteckým bombardováním Tripolisu a obrátila město v hromadu sutin. Pak tu byli „bezbranní vraždění civilisté“, kteří se jakýmsi zázrakem zmocnili těžkých zbraní, vedli občanskou válku proti stávajícímu režimu, stěžovali si na to, že v boji utrpěli ztráty, a kteří údajně nelítostně zabíjejí zajatce. A v neposlední řadě ujišťování představitelů vedení západních sil, že jejich cílem není Kaddafího likvidace, a to navzdory cílenému bombardování jeho rezidence nebo účasti speciálních jednotek na honu na jeho osobu.
Nechtěl bych vzbudit dojem, že mám s Kaddáfím soucit. Jeho režim podporoval mezinárodní terorizmus (mimo jiné zorganizoval atentát nad Lockerbie) a velmi pravděpodobně nemilosrdně likvidoval odpůrce režimu. Z tohoto pohledu to je zločinec, který by z hlediska mezinárodního práva měl být postaven před soud v Haagu. Tam by byl několik let souzen a případně by v průběhu soudního řízení umřel sešlostí věkem, jak se již jednou stalo.
To, nad čím jsem se ve svém přípěvku pozastavoval, je pokrytectví „zásahu“ a můj údiv, proč zrovna Libye a ne jiné státy stejného charakteru, a to navíc v situaci, kdy západní síly dle mého mínění prohrávají válku v Afghánistánu a Iráku (pokud někdo s mým názorem nesouhlasí, promluvme si o tom rok po stažení amerických jednotek z těchto oblastí).
Myslím, že v hodnocení situace a důvodů „zásahu“ se docela strefil pan Matějka v článku Libye: Bravo!, nedávno publikovaném v NP, který jasně sumarizuje i důsledek probíhající války. Napadají mne však i další důvody zásahu, které jsem si v době, kdy jsem psal první článek, neuvědomil a divil se nad tím, co se to proboha děje. Možná, že se vůdcové zúčastněných stran Západu usoudili, že když už nedokáží řešit problémy ve vlastní zemi, zkusí to jinde ve světě. Nebo je to touha vyhrát alespoň jednu válku - když už ne v Afghánistánu nebo Iráku, tak alespoň v Libyi? Konec konců, jde o politické body a hlasy voličů v příštích volbách.
Mám obavy, že o Libyi se ještě dozvíme pěkné věci, za „takové tři měsíce“ se k tomuto tématu můžeme vrátit. Začalo to tím, že vůdcové rebelů striktně odmítli přítomnost jakýchkoliv nestranných pozorovatelů v zemi.