V Libyi se stále a stále bojuje. Dlouho a dosud bez zásadních výhledů. U nás se o konfliktu mluví s gustem, konjunkturalisticky, takže hloubka či objektivita zpráv bývá takříkajíc „ztracena v překladu“. Průběh operací je obvykle podáván zastřeně, bez zásadnější analýzy situace. Informují nás o údajných útěcích libyjských fotbalistů, případně mnohonásobném znásilnění nevinné ženy, méně již o podstatě propletence protitripoliských sil, které však došly oficiálního uznání klíčových demokratických vlád. Aktérů vracejících „polepšenému“ Kaddáfímu výbušné dárky, aktérů usilujících o dobře návratné investice do fosilních paliv v ochranném perimetru Evropy, aktérů vzpomínajících blahé časy své přímé kontroly Maghrebu.

Podivná, poměrně statická válka probíhá po několik měsíců, přičemž od března v ní figuruje Severoatlantická aliance podporující povstalce inspirované lidovým hnutím Egypta. Také nebýt jejího leteckého krytí, dodávek zbraní, výcviku, poskytování zpravodajských informací, politické nebo propagandistické podpory (vzpomeňme bájí o viagrových kombatantech), dávno by je plukovníkovy síly smetly.

Tuhý režim, jehož starší vojenské kádry po stovkách vychovávala Vojenská akademie Antonína Zápotockého v Brně, má však také daleko tužší kořínek, než se zřejmě předpokládalo. Excentrický muž ztělesňující systém zatvrzele odmítá opustit scénu, ačkoli mu bezpečný exil nabízel mimo jiné jediný muslimský člen NATO, Turecko. Bojuje na frontách diplomatických i válečných, vyhrožuje návratem k vlastním teroristickým kořenům, jakožto obdivovatel postupné islamizace Evropy podněcuje vysídlování přes Středozemní moře. Získává čas, neboť ví, že bezpečnostně zaměstnanému a zadluženému Západu dochází munice i chuť.

Chráněnci našeho paktu mají sice k definitivnímu vítězství hodně daleko, ale s mezinárodní akceptací se značně přiblížili zmrazeným zahraničním účtům Libye. Inu, rabování nosí různé hávy. Včetně bílých límečků.

Článek vyšel v deníku E15