Kořeny židovské komunity v Libanonu sahají hluboko do dávných dob, kdy velká část z ní pochází z potomků vyhnaných Židů ze Španělska po roce 1492, jedním z nich je Edy Halala, který se narodil pod jménem Edy Cohen, jehož oba rodiče Chaim a Rachel Halala (Cohen) jsou potomci dávných židovských uprchlíků ze středověkého Španělska, kteří se po svém vyhnání usadili v oblasti Levantiny, kde žili pod osmanskou nadvládou až do konce první světové války, kdy se tato oblast dostala pod mandát Sýrie a Libanonu spravovaný Francií, zatímco Britové získali mandát Mezopotámie (dnešní Irák) a Palestiny.

Časopis Arab News, první anglicky psaný deník v Saudské Arábii, jmenoval libanonského Žida Edyho Halalu jako druhého nejvýznamnějšího politického komentátora pro Blízký východ a severní Afriku. Právě na příkladu Edyho rodiny se zrcadlí tragický osud celé libanonské židovské komunity.

V době mládí Edyho rodičů byl Libanon znám jako „Švýcarsko Blízkého východu“., zatímco jeho hlavní město Bejrút byl oslavován jako „Paříž Blízkého východu“. V 60. letech minulého století dosáhl Libanon vrcholu svého úspěchu a stal se jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik světa díky prosperitě poháněné bankovním sektorem a cestovním ruchem. Židovská komunita, která se nacházela převážně v centrální židovské čtvrti Bejrútu, Wadi Abu Jamil, v této době vzkvétala. V Libanonu se nalézalo mnoho synagog, talmudských škol, židovská střední škola známá jako Alliance. Košer maso se dováželo ze sousední Sýrie.

Avšak antisemitismus přesto v zemi existoval. Roku 1965, kdy byl v Sýrii popraven slavný izraelský špión Eli Cohen, se mnoho židovských rodin v arabských zemích obávalo mít příjmení Cohen. Poté, co byl Eli Cohen veřejně oběšen v Damašku, změnil Edyho otec jejich rodné příjmení Cohen na Halala.

První hromadný exodus libanonských Židů se udál roku 1967, po vítězství Izraele v šestidenní válce. Přibližně 6 000 Židů uprchlo do Izraele a dalších zemí. Všichni Edyho tety a strýcové odešli do Izraele, s výjimkou jednoho z bratrů jeho matky, který se přestěhoval do Mexika. Ale Edyho otec, který byl úspěšným účetním a podnikatelem, však odmítl opustit zemi, kde jeho předkové žili po staletí, i navzdory rostoucímu antisemitismu důvěřoval svým křesťanským a muslimským přátelům a obchodním partnerům, které znal od dětství.

Když byly Edyovi tři roky, zlatý věk Libanonu skončil. V roce 1975 vypukla krvavá občanská válka. Kdysi prosperující turistická destinace se stala válkou zmítanou zemí, rozervanou krvavými napětími mezi muslimskými a křesťanskými frakcemi. Desítky tisíc Palestinců, kteří uprchli do Libanonu poté, co byli v roce 1970 vyhnáni z Jordánska, změnily demografickou situaci. Palestinské teroristické skupiny začaly kromě útoků na Izraelce útočit také na libanonskou křesťanskou komunitu.
Nejsilnější z těchto skupin byla Organizace pro osvobození Palestiny vedená Jásirem Arafatem. Arafat v podstatě vytvořil stát ve státě a získal si popularitu mezi opomíjenými Palestinci tím, že jim poskytoval potraviny a sociální služby, které bez libanonského občanství nemohli získat.

Život Židů v Libanonu se stal nesnesitelným. „Naše utrpení bylo dvojnásobné,“ vzpomíná Edy s bolestí. „Občanská válka zničila životní styl všech libanonských občanů – životní styl, který kdysi záviděl celý region –, ale jako Židé jsme také trpěli násilným antisemitismem, který vřelo pod povrchem. Antisemitské graffiti bylo všude, Židé byli na ulicích proklínáni a uprostřed noci nám někdo házel kameny do předního okna.“

Téměř 200 Židů zahynulo při pogromech, které se odehrály ve stínu občanské války. Do konce roku 1977 většina z 1 800 zbývajících libanonských Židů utekla a zanechala po sobě bohatou historii trvající stovky let. Zůstalo jen několik židovských rodin. Synagogy a talmudské školy se začaly zavírat, stejně jako střední škola Alliance, a brzy již nebylo možné dovážet košer maso ze Sýrie. V době, kdy se narodil Edyho bratr, již v Libanonu nezůstal žádný rabín.

Po uzavření střední školy Alliance neměl Edy jinou možnost než studovat na křesťanské střední škole, kde byl terčem náboženské šikany jak ze strany svých křesťanských spolužáků, tak ze strany muslimů z vyšších vrstev, kteří školu také navštěvovali. V celé škole bylo pouze šest židovských studentů. V jednu chvíli Edyho jediný židovský spolužák opustil Libanon a odešel do Kanady, a Edy se tak stal jediným Židem ve své třídě.

Edyho matka přemlouvala svého manžela (Edyho otce), aby emigroval, ale on trval na tom, že všechno bude v pořádku. Pevně věřil v soužití a považoval se za rovnoprávného občana Libanonu. Bohužel, on a Hizballáh nebyli zrovna na stejné vlně.

Roku 1982 Izrael zahájil vojenskou invazi do Libanonu v naději, že ukončí palestinské teroristické útoky pocházející z této země. Izrael převzal kontrolu nad jižní polovinou Libanonu a obléhal Bejrút, čímž donutil OOP a jejího vůdce Jásira Arafata stáhnout se do Tuniska.

Právě ve vakuu vlivu, které zanechal Arafatův ústup, byla založena teroristická skupina Hizballáh, která okamžitě začala používat agresivní taktiku, aby se etablovala jako síla, se kterou je třeba počítat. Patřilo mezi ně únosy letadel, bombové útoky na americkou ambasádu a kasárna americké námořní pěchoty v Bejrútu a únosy a vraždy cizích státních příslušníků. V roce 1985 se teror Hizballáhu dostal až k rodině Halalových.

„Ten den jsme měli hosty,“ vzpomíná Edy, „a můj otec je doprovázel ke dveřím. Najednou jeden z hostů přiběhl k otci, aby ho varoval, že venku jsou ozbrojení muži. Odvedli mého otce a odjeli, a my jsme ho už nikdy neviděli. Bylo mi 12 let.“ Spolu s Edyho otcem bylo za bílého dne uneseno dalších 11 prominentních Židů.

Mezi nimi byl Isaac Sasson, vůdce židovské komunity; Dr. Elie Hallak, pediatr, který se mnoho let nezištně staral o děti bez ohledu na jejich vyznání; a vedoucí chevrah kaddisha. Teroristé z Hizballáhu je obvinili, že jsou agenti Mossadu a nedlouho poté, všechny jednoho po druhém zavraždili. Nyní v Libanonu nežijí žádní Židé.

Odkaz