LIBANON: Pohled dovnitř
V posledních dnech se na Středním východě obrací pozornost od Pásma Gazy k Libanonu. Ačkoli válka proti terorismu v Pásmu i nadále pokračuje, větší hrozbou jsou stupňující se agresivní útoky Hizballáhu.
Jenom připomeňme, že loni v říjnu nezůstalo pouze u krvavého masakru Hamásu na jihu Izraele. O den později (8. 10. 2023) se k agresi připojil z jihu Libanonu Hizballáh – raketami, drony a minometnými střelami. Jsou ale všichni Libanonci s agresivním počínáním Hizballáhu vůči jižnímu sousedovi srozuměni? Nikoli, neboť v konečném důsledku provokace teroristů ohrožují celou jejich zemi.
Důležitým faktorem pro pochopení vnitrolibanonské situace je konfesijní rozdělení populace na křesťany a muslimské sunnity a šíity. Hizballáh je hnutí šíitské, navíc jde o úzkého spojence Íránu; slouží jako prodloužená ruka teheránského režimu, a proto část křesťanů, třebaže ne všichni, vystupují jako oponenti Hizballáhu a jeho vojenských akcí. Hovoříme-li o křesťanech, pak musíme upřesnit, že jde v první řadě o Maronitskou katolickou církev, jejíž nejvyšší duchovní, patriarcha Bechara Rai, patří mezi přední odpůrce Hizballáhu. V polovině září v kázání kritizoval ty, kdo se snaží destabilizovat zemi zevnitř. „V naší společnosti působí frakce, které si přejí, aby Libanon byl volným pozemkem, kde by mohli realizovat své plány bez zásahů států a bez vlivu zákonů nebo ústavy. Dávají přednost tomu, aby to nebyla vlast, ale parcela v katastru nemovitostí.“
To řekl v severolibanonské obci Mayfouk a je zřejmé, koho tím myslel. Už proto, že patriarcha nemá problém veřejně se proti Hizballáhu vymezit. Dodejme, že řeč je o teroristickém hnutí, které vybudovalo v Libanonu stát ve státě. Disponuje ozbrojenou milicí, která je podle dostupných informací silnější než samotná libanonská armáda (něco ve svobodném světě nepředstavitelné), vlastním bankovním systémem, vlastními sociálními institucemi a supermarkety. Hizballáh zásadním způsobem ovlivňuje libanonskou politiku a veřejný život. V posledních volbách do 128členného parlamentu, které se konaly v roce 2022, obsadil 13 mandátů, ovšem spolu se spojenci jich má 40 a připočítáme-li prohizballáhovské křesťanské Svobodné vlastenecké hnutí a jeho partnery, pak je to dalších dvacet.
Bylo by nošením dříví do lesa, kdybych se obšírně rozepisoval o libanonském systému, podle kterého musí být prezidentem maronita, šéfem kabinetu sunnita a předsedou parlamentu šíita. Systém by za normálních okolností mohl fungovat, ovšem ve stávajících poměrech (frakční rozdělení země, sektářství) přispívá ke své vlastní paralýze. Důkazem budiž skutečnost, že poté, co křesťanskému prezidentu Michelu Aounovi skončil 31. října 2022 mandát, nebyl libanonský parlament dodnes (září 2024) schopen zvolit jeho nástupce. Jedním z důvodů tohoto patu je skutečnost, že Hizballáh sveřepě prosazuje jako kandidáta Sulejmana Franžieho, lídra prosyrského (a tedy prohizballáhovského) maronitského hnutí Marada (a vnuka bývalého prezidenta).
Nespokojenost s tím, že Hizballáh zatahuje Libanon do regionálních konfliktů vyjadřuje maronitský patriarcha dlouhodobě. Od 8. října 2023, kdy Hizballáh spustil masivní přeshraniční útoky proti Izraeli, se výtky proti teroristům staly základem jeho veřejných projevů. Aby ale nedošlo k omylu: patriarcha stejně jako Hizballáh kritizuje i Izrael, nepředstavuje v zemi proizraelskou přátelskou sílu. Vnitropoliticky je ale důležité, že patriarcha je jednou z klíčových osobností představujících opozici proti Hizballáhu. Těžce nese marginalizaci vlivu maronitů v zemi, dobu, kdy politická moc byla v rukou maronitských křesťanů, označuje jako „zlatý věk Libanonu“ a varuje, že republika čelí nejnebezpečnější fázi své historie. Vzhledem k tomu, jak si teroristické hnutí Hizballáh v zemi počíná, ví, o čem mluví. Expert na Libanon v Jeruzalémském výzkumném centru pro zahraniční a bezpečnostní záležitosti Jacque Neriah říká, že patriarcha Rai „je maják, který kolem sebe dokáže křesťany shromáždit; ti ho považují za náboženskou autoritu, která udržuje křesťanský charakter dnešního Libanonu“. Dodává, že ve svých vystoupeních, více politických než náboženských, žádá křesťany, aby se sjednotili a nepraktikovali prohizballáhovskou politiku. Apel je to oprávněný, neboť křesťanské strany obecně, a maronitské právě tak, jsou stiženy rozdělujícím politickým sektářstvím. Ne všechny si uvědomují, a touto slepotou trpěl i exprezident Aoun, zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí, jak velké nebezpečí Hizballáh představuje – sám o sobě a o to víc jako proxy spojenec Íránu.
Patriarchovo volání po jednotě křesťanů má své opodstatnění. Zatímco pravoslavná komunita je obecně prosyrská a tudíž podporuje Hizballáh, maronité jsou rozděleni. O Svobodném vlasteneckém hnutí už zmínka byla, na opačném pólu nacházíme Libanonské síly v čele se Samirem Geageaou,který má i se spojenci ve sněmovně 18 křesel a je nejvýznamnějšínm křesťanským oponentem Hizballáhu. Jeho spojencem je strana Kataíb; tu vede Samy Gemayel a v parlamentu má čtyři mandáty. Oba jsou si vědomi, že Hizballáh by svými vojenskými akcemi proti Izraeli mohl zemi zatáhnout do dlouhodobého a ničivého konfliktu (jak jsme právě svědky). Argumentují logicky: Hizballáh se rozhodl jít do války s Izraelem, aniž by kohokoli požádal o dovolení. Jinak řečeno, vede si svoji soukromou válku, která ovšem postihuje celý stát. Šéf Hizballáhu Nasralláh reagoval na jejich opodstatněnou kritiku naprostou demagogií. Jeho odpůrci si prý užívají restaurací a volnočasových aktivit, zatímco členové Hizballáhu se obětují v bojích na jihu země, kde nesou hlavní břemeno války, aby ochránili většinu libanonské populace. Pro to existuje jediný výraz: chucpe.
Jak jž řečeno, Hizballáh má podporu dvou maronitských stran: Svobodného vlasteneckého hnutí a hnutí Marada. To prvně jmenované, které v roce 1994 generál Michel Aoun, pozdější prezident, nyní vede jeho zeť Gebran Bassil. Marada má základnu na severu země, ve sněmovně disponuje pouze dvěma mandáty, ale jeho vůdce Suleiman Franžie je preferovaným prezidentským kandidátem Hizballáhu.
Hlas rozumu
Patří muži jménem Salah, což je ovšem přezdívka. Už to, že bylo nutné k ní sáhnout je důkazem, jak nenormální poměry v libanonské společnosti panují, a to i s přesahem za hranice. Salah je maronitský politický aktivista, žijící ale v exilu, ve Francii. V minulosti byl členem Svobodného vlasteneckého hnutí. Odešel z něj poté, co se v roce 2005 sblížilo s Hizballáhem a souhlasilo s tím, že vojenské aktivisty teroristů bude nadále považovat za „odpor“ (což je eufemismus pro protiizraelský teror). Podle Salaha neblahou pozici maronitů v zemi zavinili zrádci uvnitř komunity. Připomněl, že odmítnutím mírové smlouvy, kterou Izrael Libanonu v 80. letech minulého století nabízel, jednali lídři maronitů proti zájmům komunity a přispěli k posílení Hizballáhu, který se v té době formoval (inspirován protišáhovskou revolucí v Íránu).
Salah soudí, že největší zradou bylo spojenectví, které zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí Michel Aoun uzavřel v roce 2005 s Hizballáhem, což mnoho maronitů přivedlo do tábora sympatizantů tohoto teroristického hnutí. Tisíce lidí se nechaly přesvědčit výměnou za nabídku pracovních míst v administrativě. Salah současně dodal, že mnoho členů Svobodného vlasteneckého hnutí je nyní rozčarovaných a vnímají Hizballáh jako okupační sílu napojenou na Írán, jejímž cílem je vytvořit v Libanonu islámskou republiku. Navíc v posledních měsících čtyři zákonodárci Svobodného vlasteneckého hnutí buď rezignovali, nebo se stali obětí čistky kvůli názorovým neshodám s lídrem Gebranem Bassilem. Salah tvrdí, že od roku 2015 skončilo na svých postech asi deset prominentních osobností hnutí.
Zmíněná čtveřice se začátkem letošního září setkala s patriarchou Raiem v jeho letním sídle v Dimane na severu země. Tématem bylo prolomení patové situace týkající se volby hlavy státu a posílení jednoty křesťanských frakcí. Slepou uličku má pomoci vyřešit „národní aliance“ a „rozšíření zóny křesťanského a národního sblížení“. Myšlenka je to jistě skvělá, ale v názorově roztříštěném Libanonu zní téměř jako politické scifi. Mnohé zůstává jen v rovině přání. To Salahovo je prosté, ale aktuálně sotva reálné. Touží po budoucnosti, v níž teroristická skupina Hizballáh nebude ovládat život v jeho zemi. A protože působí v exilu, mohl si dovolit dodat: „Nemáme žádný problém s Izraelem ani s izraelským lidem. Nechceme pouze mír s Izraelem, chceme přátelství.“ Kéž by takto smýšlejících Libanonců bylo v té zemi víc. Jenomže: jedno zrnko poušť a jedna kapka vody oázu nedělá.
Volně zpracováno podle serveru The Times of Israel.
Odkaz Odkaz
Pramen
