11.12.2019 | Svátek má Dana


LIBANON: O čem se nemluví

19.8.2006

Válka v Libanonu se pomalu stává dalším z témat, která se v médiích mění v jakousi zjednodušenou rovnici o žádných neznámých. Na místo prvotního – byť povrchního – zájmu o důvody konfliktu pomalu přichází čím dál aktivnější propaganda, která unisono vytrubuje, že v Libanonu není jeden viník (Hizballáh, který terorizuje izraelské civilisty a unáší vojáky), nýbrž dva (Izrael dostává psí hlavu kořene zla) případně tři (hlavní roli padoucha dostávají Spojené státy, které prý jednají výhradně v zájmu své mocenské hegemonie a představují – pokolikáté již? – světového četníka). Takto narýsované morální vyústění libanonského konfliktu postupně proniká na názorové stránky listů a modeluje veřejné mínění. Ne náhodou připomíná logika i frazeologie držitelů těchto názorů totalitní propagandisty, ale to jen na okraj. Přitom se minimálně, či téměř vůbec, nekladou mnohem podstatnější otázky, které by mohly vést ke složitějším, ne tak jednoznačným, ale pravdě bližším vysvětlením, jak chápat tuto válku. Toto jsou některé z nich:

Když bychom vedle sebe postavili tyto události – pouliční nepokoje v Paříži 2005, teroristické útoky v USA 2001, v Madridu 2004, v Londýně 2005, vraždy mladých muslimek podle šaríi v Berlíně 2006, vítězství extrémistů z Hamásu v nedávných volbách v Palestině, zvolení Ahmadínežáda iránským prezidentem – kolik mezi nimi najdeme společných jmenovatelů? Dá se říci, že jde o různé projevy společných tendencí, popř. jakých? Jaké jsou příčiny toho, že se v průběhu pouhých pěti let nahromadilo tolik fanatismu a z něj plynoucího násilí a obecně zla?

Anglický filosof John Gray napsal v roce 1993: „Žijeme v době, v níž politická ideologie – liberální stejně jako marxistická – ztrácí vliv a starší, prapůvodní síly – nacionalistické a nábožensky fundamentalistické a brzy možná malthusiánské – vzájemně soupeří… Rozpad Sovětského svazu není úvodem nové éry harmonie po skončení dějin, nýbrž přivodí návrat do klasického terénu dějin, terénu s velkým bojem o moc, tajnou diplomacií, bezzubých nároků a válek.“ Nepřímo tak naráží na Fukuyamův historický optimismus, podle něhož technologický pokrok přinese globální sociální vzestup a mírovou rovnováhu na celém světě. Jak ukazuje realita, je pravdě blíž Gray, nebo Fukuyama?

Hodně se používá také Huntingtonův termín „střet civilizací“. Nebo také pojem „válka kultur“. Dá se - v souladu s jeho vývody - říci, že soudobý boj zjednodušeně řečeno západního světa, tedy světa, který je postaven na křesťanskožidovských a helénských tradicích, se světem islámu, je opravdu bojem kultur, v němž jde primárně o víru, o pohled na svět a na člověka? Nebo jde – jako podle materialistických myslitelů v každém konfliktu – především či výhradně jen o peníze?

V minulých dnech prohlásil zahraničně politický expert ČSSD Lubomír Zaorálek, že americká zahraniční politika, realizovaná – jak doslova řekl – s rákoskou v ruce, tedy politika síly demonstrované vůči extremistickým režimům např. v Severní Koreji, Íránu atd., je politikou špatnou, která vede lidstvo do záhuby. Zaorálek navrhuje pozvat všechny tyto režimy, diktátory, agresory k jednacím stolům, zapojit je do globálního jaderného programu, legitimizovat je, ačkoli se ke své domnělé autoritě dostaly zločinnými prostředky. Kam může vést tato politika moderního appeasementu?

Pojem „válka kultur“ můžeme zjednodušit v konstatování, že v soudobém světě jde o souboj hodnot. Jde o to, které hodnoty přežijí a budou směrodatné pro budoucí generace. Příznivci islámu říkají, že jejich učení, obsažené zejména v koránu, je v podstatě mírumilovné. Že je srovnatelné s křesťanstvím co do humanistických rysů. Že nevyzývá přímo k žádnému násilí a válce. Přesto se islámem a svatými knihami obhajují teroristé, kteří páchají své činy údajně právě ve jménu víry. Jak tomuto rozporu rozumět?

Když byla řeč o událostech v Paříži či Berlíně, o násilných projevech jiné kultury v kontextu současné Evropy, bylo by správné říci, že u kořenů pařížských násilností stála druhá až třetí generace muslimských imigrantů, zejména ze severní Afriky, zatímco v Berlíně své ženy a dívky vraždí fanatici, kteří do Evropy přišli teprve nedávno a míní tu uplatňovat své tradiční zvyky a rituály v mnohém ohledu ortodoxněji než předchozí generace. K tomu přichází informace, že mezi těmi, kdo plánovali teroristické útoky na letadla ve Velké Británii, jsou ti, kdo pocházejí z evropských kořenů a k muslimské víře přestoupili, přijali ji za svou. Proč je toto nové násilí a nová ortodoxie tak úzce spojena právě s nejmladší generací, má to nějaké zobecnitelné důvody – a co z toho plyne?

Co vůbec vhání mladé lidi do prostředí například militantního islámu? Je to proto, že současná podoba moderního světa je neuspokojuje? Nenabízí jim dostatek odpovědí na jejich – často generačně, ale i politicky podložené - otázky? Není prostě islám jen snadnějším souborem návodů k jednání, aniž zatěžuje jednajícího dlouhým přemýšlením o etických dopadech jeho činů?

Dá se očekávat, že vlna moderní islamizace Evropy bude mít – třeba i v důsledku nedávných britských odhalení – nějaké zásadnější dopady? Tedy nejen zostřené hlídkování na letištích, ale třeba i změnu a zpřísnění imigračních zákonů v evropských státech, jak po nich volal nizozemský politik Pim Fortuyn, kterého v té souvislosti a za jeho názory zavraždili? Jinými slovy: nejde o smrt multikulturalismu, jak byl po celá poslední dvě desetiletí prosazován i jako jedna z klíčových součásti evropanské ortodoxie, jako strategický cíl směřování Evropské unie? A tedy nezmizí spolu s překotnou multikulturní otevřeností také jeden z výsostných důvodů existence Evropské unie? Nepovede to k větší uzavřenosti jednotlivých států? Protože strach je přece tradičně nejmocnější stratég…

Tyto a mnohé jiné otázky v našich médiích téměř nenajdete. Možná proto, že je komentátoři nepovažují za důležité, nebo proto, že jsou příliš komplikované a čtenáře by nemístně zatížily pochybnostmi. Nevím. Faktem ale je, že dokud si v médiích podobný typ otázek nebudeme klást soustavně (nikoli jen občas a náhodou), dokud se nebudeme pídit po skutečných, málo viditelných kořenech událostí, tak se o těch událostech vlastně nic nedovíme. A pak budeme v situaci, kterou popisuje jedna lapidární definice z učebnic propagandy: Manipulace je – když nevíš, že nevíš.

(Psáno pro Česká média)



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.