Tak už víme, co nás (všechny v EU) čeká. Tlak Evropské unie, aby byli vlastnící účtu kyperských bank zpětně zdaněni (oloupeni?) o cca 10 % vložených peněz, je jasný signál o tom, co se bude dít v budoucnosti.
Řeči o tom, že bankovní vklady jsou do jisté výše chráněny proti bankrotu bank (předpis EU), platí jen v omezené míře. Přesněji řečeno, do té doby, pokud situace nevyžaduje změnu pravidel, tzv. výjimku. Ta se však, dle ujištění odpovědných míst, nebude opakovat (ovšem, s možností případné další výjimky, která by byla opravdu, ale opravdu nutná)
Když jsem ujišťován o garanci za uspořené peníze, vždycky si v duchu kladu otázku, kdo za to ručí. Je to Česká národní banka, vláda ČR, ministr financí nebo samotná EU? Dovedu si představit, že v případě bankrotu jedné z bank by někdo (ČNB, stát, prostě ručitel, ať je to kdokoliv) dokázal ztrátu uhradit. Ale co když i v těch, zdánlivě bezpečných zdrojích, nebudou peníze? Nastoupí jako zachránce EU nebo, v nejlepším případě, řekne něco jako "dobrá, dáme vám polovinu, zbytek si vymažte z úspor". A kde se na to v tom případě ty peníze vezmou, pokud i tahounům ekonomiky EU dojdou síly?
Kyperská krize se zdá vzhledem k velikosti země a hospodářskému významu v rámci EU téměř zanedbatelná. Je to nicméně modelový příklad toho, čeho se máme (my všichni v EU) obávat.
Tato situace je navíc modelová i v jiném smyslu. Dle publikovaných informací byla privilegovaná vrstva občanů Kypru (je možné použít i ruský termín z minulých let "věrchuška") předem informována o chystaných opatřeních a zavčas si své úspory převedla do zahraničí.
Celá situace mi výrazně připomíná měnovou reformu v ČSR v padesátých létech, kdy, mimo privilegovanou a dopředu informovanou část vládnoucí špičky, přišla většina lidi o naspořené peníze.
A pak že se historie neopakuje. Je jenom překvapivé, v jaké podobě.