Římský papež Lev XIV. v homilii pronesené na Květnou neděli 29. března hovořil o Ježíši jako Králi pokoje. Tím skutečně je, to ví každý křesťan bez rozdílu vyznání.

Pozornost vyvolala pontifikova slova citovaná serverem Vaticannews.cz: „Bratři a sestry, to je náš Bůh: Ježíš, Král pokoje. Je to Bůh, který odmítá válku, kterého nikdo nemůže využít k ospravedlnění války, který nevyslyší modlitby těch, kdo válku vedou, a odmítá ji slovy: »I když se ještě víc modlíte, ani neposlouchám. Vaše ruce jsou plné krve«.“ Uveden je odkaz na starozákonního Izaiáše, konkrétně první kapitolu jeho prorocké knihy. Tato pasáž se okamžitě rozšířila v mediálním světě a například portál České noviny v tomu napsal: „Agentura Reuters jeho slova označila za neobvykle ostrá a dala je do souvislosti s měsíc trvající válkou Spojených států a Izraele proti Íránu.“

Je ale Izaiáš správně interpretován? Obávám se, že ne. Prorok nehovoří o válce, ale o něčem jiném: o obyvatelích Judeje a hlavního města Jeruzaléma jako o „hříšném pronárodu, lidu obtíženém vinou, potomstvu zlovolníků, synech šířících zkázu“. Proč tak tvrdé hodnocení? Protože „opustili Hospodina, Svatého, Boha Izraele znevážili, odcizili se mu“. Řeč je o lidu, který měl dodržovat dávnou Smlouvu s Bohem, leč nedodržoval. Sešel na cestu bezbožníků a modlářů, páchal hřích, který je v Božích očích nepřijatelnou ohavností. Příslušný oddíl, jehož malou část papež použil, zní takto: „Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve.“ Současně ale nabízí Bůh východisko z této temné situace: „Omyjte se, očistěte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí, přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ To je o vedení války judskými monarchy? Nikoli. Je to o duchovní obnově všech - judských panovníků, duchovních, šlechticů i prostého lidu.

Reakce z Jeruzaléma

Přišla velice rychle. Alex Winston, reaktor novin The Jerusalerm Post, publikoval ještě téhož dne komentář „How many missiles have fallen on the Pope’s children?“. V titulku se v nadsázce ptá, kolik střel dopadlo na papežovy děti. A pokračuje: „Zatímco papež vyzývá ke zdrženlivosti a odsuzuje válku, Izraelci čelící každodenním hrozbám si kladou otázku, zda taková morální jasnost skutečně odráží místní realitu.“ Autor připouští, že na papežových slovech je cosi obdivuhodného – používá morálně jasný jazyk míru, současně ale odtrženého od reality, neboť hovoří z místa, na kterém je válka něčím abstraktním, nikoli prožívanou skutečností. Zopakoval papežovu mantru, která rezonuje světovým internetem: „Bůh odmítá modlitby těch, kdo vedou válku.“ Jde ovšem o výrok, který je odlišně přijímán v Římě a docela jinak v Jeruzalémě, Tel Avivu nebo protiraketových krytech, které se staly druhým domovem milionů Izraelců. Když papež mluví o rukou celých od krve, musíme se ptát, o čí ruce jde a čí je to krev. Íránská islámská republika bezmála půl století buduje, financuje a podporuje síť proxy sil, jejichž hlavní strategií je bezohledné násilí a zničení židovského státu. Od raket Hizballáhu dopadajících na sever Izraele, přes útoky Hamásu ze 7. října, až po teroristické skupiny působící v Iráku a Jemenu, které útočí na civilisty i infrastrukturu. Válka trvá mnohem déle než od konce letošního února. A hlavně - nevede se na Svatopetrském náměstí. Odehrává se na dětských hřištích rozmetaných střepinami a v obytných domech zasažených ve chvíli, kdy rodiny spaly. Zanechává izraelské děti traumatizované kvůli sirénám varujícím před přilétajícími raketami – určenými k tomu, aby zabíjely bez rozdílu, hlava nehlava.

Winston klade řečnickou otázku: „Kolik bomb dopadlo na papežovy děti?“ Nevyřčena se skrývá za výzvami z Vatikánu. Životní realita těch, kdo žijí roky pod palbou, se zásadně liší od zkušenosti římského papeže. Lev XIV. poukazuje na Ježíše, který byl neozbrojen. To je jistě pravda, jenomže Izrael není v pozici člověka dobrovolně mířícího na kříž. Izrael je stát, jehož úkolem je chránit vlastní občany – Židy, muslimy i křesťany. Chránit před nepřáteli, kteří se netají úmyslem židovský stát zničit. Doslova píše: „Existuje morální rozdíl mezi zahájením násilí a reakcí na něj. Mezi cílením na civilisty a cílením na ty, kdo na civilisty útočí. Mezi státem, který před útokem varuje, a režimem, který udělal ze smrti svoji strategii.“ Autor vysvětluje, že válka proti Íránu má mezi Izraelci podporu, navzdory ztrátám na životech i každodenním traumatům, protože chápou, že status quo režimu smrti v Íránu nemůže dál nerušeně pokračovat – a příležitost jej odstranit a nahradit režimem míru je příliš významná, než aby byla promarněna. „Prezentovat operaci Roaring Lion jako něco, co je srovnatelné s bezohlednými kampaněmi vedenými teheránskou sítí proxy sil znamená nepochopení konfliktu nebo ignorování jeho povahy.“ (Kolik takových máme i u nás.) Autor komentáře nepopírá, že papež má v jedné věci pravdu, a bezpochyby se s ním shodnou všichni normálně uvažující lidé: že válka sama o sobě je hrozná a vždycky v ní trpí nevinní. Ovšem pasivita vede k ještě horším následkům. Což platí i pro variantu, že by takový režim, jaký vládne v Teheránu, mohl v oblasti beztrestně působit, vyzbrojovat své proxy spojence, exportovat teror a přetvářet rozsáhlý region v jedno velké bojiště.

Jak dosáhnout míru

Winston soudí, že často velice bolestně – tím, že čelíme těm, kdo nastolení míru brání. Vysvětluje, že papež je mužem víry, jehož slovo má pro více než miliardu katolíků obrovskou váhu. Avšak nežije v Izraeli. Nemá děti, které by v noci budil poplachový alarm a ony musely ve velice krátkém čase doběhnout do krytu a hledat v něm bezpečí před střelami nepřítele. A aby nedošlo k falešné interpretaci Písma: Bible neučí, že každá válka stojí mimo Boží morální rámec. „Hebrejská Bible je plná příkladů, kdy Židé vedli válku v přímé komunikaci s Bohem. Jozue vstoupil do boje na základě Božího pokynu. Gedeon hledal před bitvou Boží ujištění. David se před střetem s Filištíny Boha ptal: »Mám proti nim vytáhnout?« Bylo mu řečeno: »Jdi.«“ Byli to izraelští vůdci, kdo nesl těžké břímě obrany svého lidu. Bible válku neoslavuje, ale ani nepředstírá, že mír lze zachovat tím, že odmítneme čelit zlu. Jsou chvíle, kdy větším hříchem není bojovat, ale nechat svůj lid napospas těm, kdo by jej bez váhání povraždili. Alex Winston svůj komentář uzavírá slovy, že je snadné kázat o zdrženlivosti z místa, které není vystaveno jejím důsledkům. Pro nás nikoli bez zajímavosti píše: „Připomeňme si politiku ústupků z roku 1938.“ Podle něj má pontifik jistě ušlechtilé úmysly a bezpochyby je mužem míru, třebaže po staletí patřili papežové k největším válečníkům v Evropě. „Někdy ale cesta k míru vyžaduje činy – a zde v Izraeli věříme, že náš Bůh našim modlitbám naslouchá. Ať už s tím papež Lev souhlasí, či nikoli.“

Dovětek. Podobných výzev plných morální ekvivalence (rovnítko mezi agresorem a jeho obětí), v horším případě neštítících se postavit oběť do role agresora a roli skutečného barbarského útočníka zamlžit, slyšíme od kdekoho, nejen od papeže, dnes a denně víc než dost. Alex Winston připomněl jinou stranu téže mince. Pokud člověk žije tam, kde se ho zlo agrese přímo týká, nejsou řeči o zdrženlivosti a hledání kompromisu v zájmu míru s těmi, kdo usilují o jeho likvidaci, ničím bezvýznamnějším než je mlácení prázdné slámy.