Situace ohledně ozbrojeného konfliktu na Ukrajině donutila, jak známo, severské země Švédsko a Finsko urychleně jednat o otázce zajištění vlastní bezpečnosti. Oba státy svorně zažádaly o přijetí do Severoatlantické aliance – a bylo jim podle očekávání vyhověno, proces se rozeběhl.

O čem se ale v tomto kontextu příliš nehovoří, to je dosti smutný paralelní děj - příběh těch, kteří jsou aktuálně geopoliticky méně významní, a proto nejenom opomíjení.

Proti vstupu skandinávských zemí se totiž postavilo Turecko a to je soupeř těžké váhy, kterého nemůžete jen tak přehlédnout a přeslechnout.

Disponuje druhou nejpočetnější armádou v NATO a geopoliticky nadmíru významnou strategickou polohou na hranici Evropy a Asie.

NATO, USA či EU proto Ankaře zpravidla odkývají prakticky cokoliv, Evropa zvlášť, jelikož Turci od ní (od EU) pravidelně inkasují výpalné za svou nezištnou ochotu dočasně pozdržet na svém území 3 miliony uprchlíků, kteří by jinak z tamních sběrných táborů postupovali dále do Francie, Británie či Německa.

Erdoganův autoritativní režim se ostatně pokaždé ozývá proto, aby mohl smlouvat, klást si požadavky a diktovat podmínky. Konkrétně bezpečnostní politika Švédska a Finska Turky rozhodně ničím neohrožuje, přesto se dle tradice opět vrhli do licitování.

Západ nakonec potřebný souhlas od Turecka získal, ale cena, kterou za to zaplatil, není zrovna malá – naprostý odklon od standardně proklamovaných priorit, jimiž se západní lídři s oblibou zašťiťují a za něž sbírají politické body u svých voličů na domácích kolbištích.

Je to přesně ta situace, kdy až do zblbnutí zdůrazňujeme účel, aby adekvátně posvětil a omluvil použité prostředky. Nicméně v tomto konkrétním případě ani náznak čehosi jako je omluva vůbec nefiguruje.

Turecko recipročně podpořilo budoucí členství Švédska a Finska v alianci výměnou za to, že obě severské země přestanou podporovat hlavní vojenské složky tureckého Kurdistánu, ženské skupiny YPG a YPJ a zařadí je mezi teroristické organizace; dohoda se týká i vydání osob, které jsou v Turecku na seznamu stíhaných a zrušení zbrojního embarga uvaleného na Ankaru před třemi lety.

Právě tehdy Západ zcela účelově legalizoval tureckou invazi do Sýrie, přestože ji odsoudilo a sankcionovalo mezinárodní společenství.

Turecko totiž flagrantně porušilo mezinárodní právo, když napadlo suverénní stát, zneužilo najaté žoldáky k zabíjení civilistů a posílilo svými kroky pozici teroristické organizace Islámského státu, který nakonec pomohli porazit syrští Kurdové – dnes označovaní jako teroristé a nepřátelé turecké říše.

Nenahraditelnou roli sehráli ku příkladu při porážce Islámského státu nejen v Sýrii, ale rovněž tak v Iráku, například při záchraně tisíců Jezídů z islámisty obklíčeného pohoří Džabal Sindžár v srpnu roku 2014.

Bojovali především o svou holou existenci, ale také se neváhali postavit proti extremistickému náboženskému fanatismu, a tedy za nás za všechny, kteří ctíme hodnoty civilizovaného, demokratického světa. Namísto ocenění se ale dočkali veřejné dehonestace.

To, k čemu jsme dospěli formou memoranda o vstupu skandinávských zemí do NATO, je ukázka pokrytectví a dvojího metru západní společnosti, která ve jménu boje proti Rusku zavírá oči nad drakonickou a agresivní politikou režimu tureckého diktátora Erdogana, jenž bezostyšně a nyní i bez obav z následků útočí na jiné státy i vybrané národnostní a náboženské skupiny.

Chápu velmi dobře, že politika je pouze umění možného a že v některých situacích je zapotřebí upřednostnit menší zlo před tím větším. Tentokrát jsme tedy bez větších skrupulí hodili přes palubu kurdské bojovníky. A kdo bude další na řadě?