23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor


KUBA: Trininad, 28. prosince 2008

14.1.2009

Padesátitisícové město Trinidad bylo jedním z prvních měst, ve kterém převzali Castrovi revolucionáři moc.

V podvečer oslav padesátiletého výročí vítězství revoluce si úzkými rozbitými uličkami proráželo cestu malé zelené vojenské auto s amplionem, neboť uličky byly přeplněny lidmi a kočáry taženými jedním koněm, které zde jsou nejpoužívanějším transportním prostředkem. Auto muselo jet velmi pomalu, a tak byl hlas ženy u mikrofonu v autě, kterým vyzývala soudruhy, dělníky a občany Trininadu k účasti na oslavách, velmi dobře slyšet.

Na hlavním náměstí, které kupodivu nebylo přejmenováno po nějakém z vůdců revoluce, neb nadále se jmenuje Plaza Mayor, se již na velké tribuně montovala zvuková technika a ve vedlejších uzavřených ulicích byly umístěny značky pro začátek a konec desetikilometrového svátečního běhu, který se měl konat týž večer.. Jako žena, která vyrostla v padesátých letech v Praze, jsem si začala představovat, jak asi oslavy budou vypadat - dobře známé shromáždění stovek nahnaných obyvatel města a na pódiu budou významní soudruzi přednášet cosi o vítězství socialismu. Mýlila jsem se, oslavy proběhly úplně jinak.

Jako doposud běhala již před snídaní po malém domku - našem soukromém ubytování - asi čtyřicetiletá běloška s hadrem a čistila vše, co se jí dostala do rukou. V hotelu by to člověk pokládal za normální, zde jsem to nečekala. Již několik let smějí Kubánci se specielním povolením státu soukromě pronajímat pokoje a my jsme se chtěli dostat do kontaktu s místními obyvateli, tudíž jsme dali přednost tomuto způsobu ubytování, které průměrně stojí 25 USD na noc. Pro srovnání: uklízečka vydělá denně ekvivalent jednoho dolaru..

V Trinidadu jsme bydleli u manželů černošského původu, kteří pronajímají nejen dvě místnosti, ale také, což je v takzvaných „particulares“, jak se soukromé ubytování nazývá, zvykem, udělají pro hosty za 3-4 USD na osobu snídani a za 8-10 USD jedno hlavní jídlo. Snídaně je jinak na Kubě problém, moci si koupit jediný existující druh bílého chleba, je buď štěstí, nebo náhoda. Čaj se koupit vůbec nedá, i v hotelích, které mají méně než pět hvězdiček, je k mání jen čaj mátový.

Během naší snídaně se najednou objevil menší muž, běloch, který po domku, terase a malé zahradě začal malou baterkou svítit v pravém slova smyslu do každého koutu. Jak nám po jeho odchodu majitelka sdělila, byl to hygienik. V zásadě takovou kontrolu pokládám za správnou, ale zde má člověk dojem, že se hygiena kontroluje jen u soukromníků, aby se jim ztížil život. Sanitární zařízení v restauracích, které jsou státní, jsou většinou hrozné, nehledě na to, že dámské toalety většinou vůbec neexistují.

Po snídani jsme se vydali do centra Trininadu. Jak jsme očekávali, byla nejen Plaza Mayor, nýbrž i postranní ulice pro auta uzavřena policejními auty s nesčetnými, po zuby ozbrojenými policisty.. Nechali nás projít. Kolem kostela na náměstí stáli další policisté a potom jsme spatřili nevěstu s ženichem obklopeny mnohočetnou svatební společností čekající na faráře - všechno to byli běloši. Krátce nato farář s asi deseti ministranty z kostela vyšel, celá společnost se seskupila do slavnostního průvodu, který za zvuku varhan vešel do kostela. Na skutečnost, že nejsem třeba v San Sebastianu na La Palmě, upomněla přítomnost policistů, kteří po svatebním obřadu náměstí opustili. Jak vysokou pozici měl některý člen této rodiny v komunistickém státě, že svatbu takto střežili? Měl to být symbolický akt pro nový způsob soužití kubánských komunistů, kteří ještě před několika lety zakazovali slavit Vánoce s katolickou církví? Možná, ale z opatrnosti jsme se nikoho neptali, ani v jedné nesčetných galériích, kde na stole ležela bible, kde mladý 24letý muž vypadající jako jeden z posledních zde přeživších Indiánů se ani nesnažil nám prodat nějaký obraz, nýbrž chtěl s námi diskutovat o bibli.

Vztah mezi církví a státem není ještě normální, v bývalém klášteře se ještě stále nachází muzeum revoluce, které zde bylo zřízeno v osmdesátých letech.. Ničím se neodlišuje od stejného muzea v Havaně. Dělá dojem, že od instalování exponátů se nikdo o ně nestaral, vše působí zaprášeným dojmem, písemné dokumenty a fotografie jsou tak zežloutlé, že, co je na nich, je k nepoznání. Nikdo v něm skoro nebyl. Má to snad svou příčinu v onom svátečním dnu, který občané Trininadu raději trávili stáním ve frontách před nesčetnými, pro tento slavnostní den specielně postavenými boudami se šunkou a uzeným, které normálně není ke koupi? Asi ne, protože před několika dny v muzeu Havaně také téměř nikdo nebyl.

Myslela jsem si, že obligatorní shromáždění se bude konat v pozdním odpoledni. Omyl. Teprve kolem 20. hodiny se před tribunou na Plaza Mayor začalo shromaždovat v menších hloučcích stále více lidí. Všimla jsem si, že byli většinou mladiství, a hned jsem si položila otázku, jak se straně a vládě asi podařilo tyto mladé lidi mobilizovat. Vysvětlilo se to vše velmi rychle. Místo proslovů, hrály ve večer oslav padesátiletého výročí vítězství socialistické revoluce na náměstí hudební skupiny a celou noc byla diskotéka. K nevelké radosti cizinců, hostů jediného pětihvězdičkového hotelu ve městě (365 USD za přenocování), který se nachází přímo na náměstí.

Při troše fantazie se to dá interpretovat jako pomsta kubánských komunistů na kapitalistech.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.