„Tento týden nabízíme speciální pizzu Prezident,“ láká ručně vyrobený poutač před restaurací v jedné z uliček staré Havany. „Jsou v ní plody moře i šunka. Prostě všechno, takže neurazí a uspokojí každého,“ usmívá se místní číšník a hned vysvětlí, že ji pojmenovalik poctě nově zvolené hlavy státu, jež nahradila takřka šedesát let vládnoucí dynastii Castrů.

Novým lídrem karibského ostrova se stal Miguel Díaz-Canel. Více než šestisethlavé Národní shromáždění nepřekvapilo a zvolilo muže, o němž se na Kubě mluví už skoro pět let. Po takřka šedesáti letech zemi povede někdo, kdo nenese příjmení Castro. To je velká změna. Víceméně jediná, byť Díaz-Canel se od proslulých bratrů z Biránu – Fidela a Raúla – liší v mnohém.

Předně je mnohem mladší. Sice už také prošedivěl a předevčírem oslavil osmapadesáté narozeniny, v prostředí kubánské garnitury však může být považován za mladíka. Fidel Castro se s úřadem rozloučil v jednaosmdesáti letech, Raúl ještě o pět let později. Mimochodem sedmdesát procent obyvatel Kuby ani nezažilo jiné vedení než castrovské. Včetně Díaze-Canela, jenž se narodil v roce 1960. A nejenže nebojoval po boku vousáčů a nezažil slavnou revoluci, ale elektroinženýr Díaz-Canel oblékal olivově zelenou uniformu jen po nezbytně nutnou dobu povinné vojenské docházky. Je to civil.

Hlavně však poprvé od roku 1976 nebude prezident zároveň prvním tajemníkem kubánské komunistické strany (PCC). Tehdy Fidel Castro převzal obě funkce. Tedy oficiálně – zemi už dřív spravoval sám. Vždyť kdo si pamatuje jména Manuela Urrutii Lleóa či Osvalda Dorticóse Torrada, kteří stáli v nejvyšším úřadu v letech 1959–1976?

Díaz-Canel je sice novým prezidentem, pořád ale zůstává kubánskou „dvojkou“. Šestaosmdesátiletý Raúl Castro si pozici prvního tajemníka PCC ponechal, a to nejméně do roku 2021. Stejně tak dál neoficiálně povede armádu.

Reformy jsou nezbytnost

„Je to příležitost,“ řekl španělskému listu El País bezmála 70letý Carlos Saladrigas, jenž žije od roku 1961 v exilu v Miami. „Celková změna politiky je těžká věc. Důležité ale je, že nějaké změny začnou, a je jedno kde, protože pak se události mohou začít nabalovat jako sněhová koule,“ dodal optimisticky. Samotní Kubánci, kteří žijí na ostrově, jsou ale spíše pesimisté. Případně volby vůbec neřeší. „Nic se nezměnilo a nezmění,“ citoval server14yMedio Rosu A. Lopézovou, jež se ale politikou příliš nezabývá. „Máme větší starosti, než kdo sedí nahoře. Každý den bojujeme, abychom přežili,“ popsala hlubokou ekonomickou krizi na ostrově.

Ostatně tristní ekonomický stav země patří k hlavním problémům, které Díaz-Canel bude muset řešit. Země je na tom velmi špatně. Bezmála jako začátkem 90. let, kdy Moskva přestala po rozpadu SSSR dotovat karibskou výkladní skříň komunismu. Fidel Castro tehdy vyhlásil tzv. periodo especial neboli zvláštní období, a dokonce povolil částečné investice ze zahraničí (hlavně licence pro hotely). A to až do konce 90. let, kdy se objevil zachránce v podobě Huga Cháveze, prezidenta tehdejší ropné velmoci Venezuely a velkého Castrova obdivovatele. Caracas nahradil Moskvu a Kuba si znovu polepšila. Venezuela však – kvůli Chávezově a následně Madurově politice – v posledních letech padla na úplné dno, takže soudružskou pomoc musela chtě nechtě zastavit.

Na Díaze-Canela patrně čeká zahájení nezbytných ekonomických reforem. Některé opatrně zavedl už Raúl Castro. Například usnadnil soukromé podnikání, byť tři čtvrtiny Kubánců stále pracují v neefektivních státních podnicích. Přesto se Castro vyhýbal jedné z nejnutnějších reforem – sjednocení kubánské měny. Ostrov má dvojí peso. Jedno pro místní, v němž se vyplácejí státní mzdy, tzv. CUP, a pak konvertibilní peso CUC, které dříve sloužilo jen pro turisty a zahraniční obchod a má zhruba stejnou hodnotu jako dolar. Jeden CUC lze směnit za 24 CUP, z čehož těží některé státní podniky, jimž stát rozdíl v měně uměle dorovnává. Není třeba se ptát, v jakém poměru. A není od věci připomenout, že většina kubánských firem, které se zaměřují na zahraniční obchod – od hotelů po směnárny a přístavy –, spadá pod konglomerát Gaesa, jenž patří kubánské armádě. Zkrátka někdejší revolucionáři mají nejen vládu jedné strany, ale i jedné firmy, jak trefně poznamenal New York Times.

Skepsi místních, kteří spíše než politiku řeší, „kde na tomhle vybrakovaném ostrově sehnat, co je potřeba“, prohloubily i zklamané naděje z „uvolňování“ vztahů ostrova s USA. Někdejší americký prezident Barack Obama v závěru svého vládnutí sice přijel na Kubu a prosadil znovuotevření ambasád po půlstoletí nevraživého mlčení, výrazné změny ale nenastaly. Rozhodně ne z kubánské strany, jež kupříkladu zcela ignorovala Obamův apel na dodržování lidských práv a svobodu projevu. Různé organizace, které se zabývají dodržováním lidských práv, dokonce hlásí více zadržení a policejních postihů než dříve. S novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem je další „narovnávání“ vztahů a především zrušení obchodního embarga v nedohlednu. Zatímco USA se opět stahují, jiní hráči vidí v ostrově o deseti milionech obyvatel potenciál.

Aparátčík i schopný manažer

EU po několikaletých vyjednáváních s kubánským vedením dosáhla v listopadu 2017 historicky první dohody o politickém dialogu a spolupráci. A aktivní je i Rusko a Čína, nynější největší obchodní partner Kuby.

Převratné změny se ale neočekávají. Ostatně i proto se novým lídrem ostrova stal vycepovaný aparátčík, který svou politickou kariéru zahájil na lokální úrovni ve městě Villa Clara. Fanoušek skupiny Beatles a kubánské revoluce vstoupil do ústředního výboru PCC v roce 1991. A upozornil na sebe právě v těžkých dobách zvláštního období, kdy se projevil jako schopný manažer.

Především si ale získal důvěru svých sousedů, protože působil jako „muž z lidu“. Odmítl třeba auto, na něž měl coby politik nárok, a po okolí, kam se v té době vrátily koňské povozy, jezdil na kole. V roce 2003 se ve svých 43 letech stal nejmladším členem politbyra, o šest let později převzal funkci ministra pro vyšší vzdělávání a v roce 2013 ho Raúl vybral za svého viceprezidenta.

„Historie Kuby je historií promarněných příležitostí,“ řekl serveru 14yMedio Hugo Cancio, který utekl do Miami v roce 1980. Budoucnost ukáže, zda Díaz-Canel bude další z nich, nebo s ním Kuba zahájí novou éru. Podle prvního prezidentského projevu, jejž přednesl ve čtvrtek po zvolení, druhé variantě mnoho nenasvědčuje.

LN, 21.4.2018