Po rozpadu Sovětského svazu (SSSR) a neoficiálním konci studené války bychom patrně nevěřili, že se lidstvo po třech desetiletích znovu ocitne ve velmi podobné situaci jako v říjnu 1962, kdy z rutinního průzkumu se navrátivší americký letoun přinesl šokující snímky, zachycující sovětské rakety středního doletu rozmístěné na Kubě. Vypukla Karibská krize, která zahnala lidstvo nejblíže jaderné apokalypse v dějinách.
Sovětský svaz tajným dovezením jaderných zbraní na spřátelenou Castrovu Kubu zareagoval na umístění amerických raket v Turecku a Itálii. Ještě v září přitom sovětský prezident Nikita Chruščov oficiálně prohlásil, že na Kubě žádné sovětské rakety neumístil a neumístí, přestože v té době už tam byly převezeny. Pokoušel se tak vyvrátit informace americké rozvědky, která ovšem v případě Karibské krize flagrantně selhala.
Pregnantní corpus delicti, který se 16.října v podobě už zmiňovaných fotografií ocitl na stole prezidenta Johna Kennedyho, odstartoval ve Washingtonu bouřlivou debatu, v níž se americké vojenské špičky usilovně, avšak naštěstí neúspěšně, snažily dotlačit prezidenta k vyhlášení ultimáta v řádu maximálně desítek hodin, při jehož nesplnění by následoval okamžitý přímý úder na Sovětský svaz.
Americký prezident odolal všem tlakům a v projevu k národu vyhlásil 22.října „pouze“ americkou blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území a byla tou nejmírnější variantou, kterou mohly USA zvolit.
A sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly, že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka. Tak skončila Karibské krize, kdy planetu od totálního sebezničení zachránila vlastně jen správná finální rozhodnutí z obou stran. Jak Američané, tak Sověti se hrozícího jaderného scénáře nakonec zalekli, což je faktor, na nějž spoléháme de fakco i dnes.
Lidstvo mělo od objevu ničivé energie z jádra doposud až neuvěřitelné štěstí, že pouze jedna země v turbulentní historii 20.století použila atomové bomby v praxi – USA na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Od té doby kormidlujeme vratkou bárku jaderného příměří tak, že zatím dokázala proplout všemi úskalími a udržet křehkou rovnováhu. Někdy pomohla diplomatická pružnost, politický um či obyčejný pud sebezáchovy, ale ještě častěji pouhé štěstí. A to není dobrá zpráva, protože štěstí je sice krásná věc, ale jinak substance dosti efemérní povahy. Nelze na něm vybudovat žádnou životaschopnou strategii a nemůže posloužit ani coby bezpečnostní štít proti eskalujícímu geopolitickému napětí.
Jediná cesta k jeho zmírnění vede přes vzájemná jednání a průběžnou intenzivní komunikaci. Dokonce i za časů studené války se Moskva a Washington díky sofistikovaným konzultacím dokázaly opakovaně vyhnout jaderné katastrofě. Dle nedávného vyjádření mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova, dnes obě země komunikují v otázkách jaderných zbraní pouze „sporadicky“. Můžeme se utěšovat tím, že ruská vojenská doktrína umožňuje použití jaderných zbraní pouze v reakci na hrozbu hromadného ničení, případně pokud je ohrožena samotná existence státu. Použití jaderného arzenálu je tedy možné jen jako součást obranné reakce Moskvy ve stavu akutní nouze.
To je ovšem pouhá teorie, neboť jak jsme už měli možnost se opakovaně přesvědčit, veškeré zákony a dříve závazné dohody, se v rukou ruského prezidenta mění v tekutý vosk. Věřit dnes v jeho rozvahu a soudnost se z tohoto pohledu jeví téměř tragikomicky.
Vladimír Putin přece už jednou zcela selhal, jak politicky, tak i lidsky. Kde je záruka, že jeho druhým selháním nebude aktivace a použití jaderných zbraní, kterým může rozpoutat celosvětové nukleární inferno?
Válka na Ukrajině opět ukázala, že doktrína vzájemného odstrašení nenabízí žádnou relevantní záruku jaderné stability a že vlády jsou připraveny použít destruktivní sílu atomu, pokud je jejich úsudek formován pouze strategickými a geopolitickými zájmy.
V rukou politických diletantů a egocentrických gaunerů, kteří už pozbyli jakýchkoliv zábran a jejichž osobnostní profil odhaluje vážné příznaky psychické lability, se zbraně hromadného ničení stávají fundamentální existenční hrozbou pro celé lidstvo, hrozbou, kterou, chce-li přežít, si svět v dlouhodobém horizontu jednoduše nemůže dovolit.
Země s jaderným arzenálem, především však USA a Rusko, přesto odmítají participovat na Mezinárodní dohodě o zákazu jaderných zbraní (TPNW), zjevně se obávajíce, aby si podpisem zbytečně nesvázaly ruce. Severní Korea je jediným jaderným (ovšem neoficiálně) státem, který hlasoval pro zahájení jednání o zákazu jaderných zbraní.
Dohoda, která je v platnosti od 22.ledna loňského roku, má sice 91 signatářů, včetně Brazílie, Mexika, Rakouska či Irska, připomíná nicméně spolek pro zákaz bojových plemen psů, kde většina členů psa vůbec nevlastní, natožpak bojového. Jejím nejsilnějším soupeřem je NATO.
Odpor Severoatlantické aliance vůči TPNW je natolik silný, že centrála NATO od roku 2020 značně posílila i svou (dez)informační kampaň proti této dohodě. A samotné státy NATO se vůči TPNW často ostře vymezují, protože věří, že americké jaderné zbraně posilují jejich bezpečnost. Proč je tedy likvidovat?
Členové Severoatlantické aliance se při přijímání TPNW zdrželi hlasování. Několik z nich předložilo prohlášení, v němž tvrdí, že smlouva bude „neúčinná při odstraňování jaderných zbraní“ a místo toho požadují rozšířit implementaci článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.
Ano, smlouva bude takto nepochybně neúčinná, jde přece o klasickou řetězovou reakci – odvrátí-li se od dohody jedna jaderná velmoc, učiní tak všechny ostatní – pro zachování stability. Takže tu máme bludný kruh, z něhož nevede žádná perspektivní cesta k cíli, to jest k postupné likvidaci všech jaderných zbraní.
Mocní tohoto světa se evidentně raději spoléhají na to, že je štěstí neopustí ani v nefalšované ruské ruletě. Zapomínají, že se v ní hraje o lidské životy a možná i další osud celé planety.