Opravdu? Podle anglických médií zleva i zprava zcela jistě. Stávkují železničáři, zdravotníci, pošťáci i pohraniční stráž. Inflace je na devíti procentech a chudí jsou čím dál závislejší na potravinových bankách (20 procent). Zdravotnictví kolabuje, nefunguje lékařská pohotovost, doktoři pracují převážně online a čtyřicet procent mladých lékařů se chystá emigrovat. S angličtinou se odchází snadno.

Vláda Borise Johnsona se po velkém vítězství v prosinci 2019 ocitla ve víru vlastních rozporů. Premiér se projevil jako liberální globalista, své nové dělnické voliče ignoroval, otevřel dveře masové imigraci zejména z třetího světa, jen za poslední rok své vlády vydal milión víz. Zradil i své pravicové voliče, když po hrůzném utrácení na kompenzaci platů (80 procent) během karantény zvedl daně na nejvyšší úroveň od války. Mnohé také rozčílil svou radikální zelenou politikou a projektem astronomicky drahé železniční trati (HS2), na kterou v hustě zastavěné zemi Angličané prostě nemají. Ještě před skandály s mejdany za covidové karantény jej opustili pravicoví komentátoři a chmurně konstatují: k čemu nám bylo dvanáct let naších vlád, které měly zastavit katastrofální politiku labouristů na cestě k přebujelému sociálnímu státu? Naši ministři se ani nepokusili omezit šílený růst byrokracie, zreformovat katastrofální státní zdravotnictví, snížit daně, zlikvidovat bující regulace zejména ve stavebnictví. Místo rozvoje energetiky pouze vypínali uhelné elektrárny a teď hrozí nevídané výpadky. A to chtěli zavést povinná tepelná čerpadla a elektroauta. Jeli ve vyježděných kolejích svých socialistických předchůdců. Naučili se jen zdaňovat a utrácet. Ba ani se nepostavili proti progresivistům a genderistům GLBTQ, naprosto „kulturní válku“ bagatelizovali a tak se školy i univerzity pod jejich lhostejnou vládou dostaly do područí praštěné ideologie sociální a společenské inkluze. Děti mají vymydlené mozky a už se chystají převzít otěže novodobé inkvizice a zavést elektrický svět chudoby a komunistického rovnostářství. Tak zní rozsudek Telegraphu, Spectatoru i Daily Mailu.

V pasti většinového systému nemá staronová strana jako Reform UK (dříve Brexit) šanci volby vyhrát a většina dělníků k volbám nepůjde. Labouristé se stali stranou levicových městských intelektuálů, podporují imigraci, kvóty na různorodost, genderismus, útočí na britské dějiny a vlastenectví, v tolerantní společnosti vyhlašují antirasismus a cenzuru politické korektnosti. Vůdce strany Keith Starmer není schopen definovat rozdíl mezi mužem a ženou. Dnes potlačuje levé křídlo strany a občas nařídí soudruhům zpívat hymnu.

Levice lamentuje méně, protože ji těší fiasko konzervativní vlády, tři premiéři během tří měsíců, nejnižší podpora v průzkumech v dějinách (23-25 procent) a už se vidí, jak za dva roky převezme vládu. Za hospodářskou stagnaci Británie v době před covidem obviňuje škrty a úspory rozpočtu a hlavně dopad brexitu. Tvrdí, že povolením referenda se vláda dopustila historického omylu, jenž rozpoltil společnost a povzbudil úsilí skotských nacionalistů o nezávislost, neboť Skotsko hlasovalo pro setrvání v EU. „Ke vší smůle se volba brexitu mezi konzervativci stala kvalifikací na ministerský post a tak se prý zúžil výběr na „bezohledné vyžírky a pomatence“ čímž týdeník The Economist zřejmě míní Borise Johnsona, Liz Trussovou a možná i mladistvého premiéra Rishi Sunaka, který by se za normálních okolností po sedmileté kariéře v parlamentu stal nanejvýš ministrem rezortu rovných příležitostí. Budiž, něco na tom je, většina poslanců odejít z Unie nechtěla, ale brexit poškodil hospodářství málo. Evropská komise sice zavedla celní obstrukce a vzájemný obchod Unie s Ostrovany (import/export) klesl o 16 procent, avšak Spojené království daleko víc z Evropy dováží, pokles importu snadno nahradilo odjinud a svůj vývoz do světa zvýšilo o 6 procent.

Současná politická krize neposkytuje vysvětlení dlouholetého hospodářského úpadku Británie. Mezi vyspělými státy skupiny G7 během let klesla na spodní příčku těsně nad Itálií a v absolutních číslech vzrostla její ekonomika od úvěrové krize (2008) pouze o bídná čtyři procenta ve srovnání s Německem, USA a dokonce Austrálií (13-16 procent). Kdo ale sledoval vývoj západního světa si těžko mohl nevšimnout, že během let 1980-2000 rostlo hospodářství v průměru o 2, 25 procent ročně a od té doby stagnuje (1,1 procento) a nyní se nachází v recesi. Podle historika sociálních dějin Davida Kynastona: „Angličané zásadně neplánují, vyhýbají se konfrontaci a zabývají se problémy, až když jim přerostou přes hlavu.“ Možná. Jenže produktivita závisí na vzdělanosti a inovaci. Britská mládež dnes neumí pořádně číst (25 procent) a chybí odborná učiliště. Všechny vlády socialistické i nesocialistické místo investic podporovaly růst sociálního státu a většinou na dluh. Státní podporu v Británii pobírá 5, 3 miliony osob. Milion lidí se nevrátilo po covidové karanténě do zaměstnání (360 000 odešlo do předčasného důchodu). Masová imigrace analfabetů zatěžuje dobročinný stát, zdravotnictví, školství i dopravu. Vytváří přelidněné chudinské čtvrti a nezvyšuje produktivitu práce. Problémy Británie má ale celý Západ. Společnost zestárla a voličům v důchodu na růstu hospodářství už dávno vůbec nezáleží, stejně jako politikům, kteří se místo obhajoby a podpory svobodného trhu zabývají inkluzí menšin a nákladnou přestavbou na elektrický svět bez emisí. Nadcházející chudoba je smrtelnou kombinací několika faktorů, socialismu, otevřených hranic a zelené utopie.