Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KOSOVO: Víc otázek než odpovědí
Menšík měl pravdu
Tušil jsem, že v tom zůstanu sám. Když jsem „den poté“ položil své ženě otázku, jestli je pro nebo proti kosovské nezávislosti, zvedla oči od sudoku, usrkla zbytek kávy, zahleděla se přes vykrojenou záclonu na horizont Krušných hor a pravila: „Mně je to jedno.“ Vzpomněl jsem si na dávné Menšíkovo silvestrovské vyprávění a dal velkému Mistrovi slova za pravdu. Zatímco naše manželky rozhodují o nepodstatnostech, tedy o těch vykrojených či jiných záclonách, struktuře výdajové části rodinného rozpočtu nebo menu nedělního oběda, na nás muže zbývají věci zásadní. 17. únor 2008 před nás postavil nový úkol. Zformulovat vztah rodiny ke kosovské samostatnosti. Troufnu si odhadnout, že v drtivé většině na to zůstaneme sami, protože naše milované, leč tvrdohlavé ženy nám s tím s poukazem na spravedlivou dělbu povinností nepomohou.
Ale vážně. Jsme svědky dalšího z neočekávaných, třebaže předpokládatelných důsledků něčeho, co bylo původně myšlenu docela jinak. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Odpovězme si upřímně: kdo z Čechů při zvonění klíči v listopadu 1989 měl na mysli rozpad Československa? Přesto jsme se mu nevyhnuli. Obdobně je to i Kosovem. Když jsem v roce 1999 sympatizoval s vojenským zásahem organizace Severoatlantické smlouvy na Balkáně, měl jsem na mysli ochranu kosovských Albánců, nikoli jejich následné osamostatnění. Stalo se. Politická mapa jižní Evropy se zase o něco změnila a my se s tím budeme muset naučit žít.
Máme se začít bát?
V neděli 17. února se na mě usmálo štěstí, protože jsem měl výjimečně více času pro sebe. Mohl jsem tedy nerušeně sledovat živé televizní přenosy z jásající Prištiny. Nemám srdce z kamene. Když před lety postupně vyhlašovaly nezávislost pobaltské státy, Slovinsko, Chorvatsko a další země na Balkáně, nenechalo mě to chladným. Prožíval jsem na dálku kousek té euforie s nimi. A nejen na dálku. V pětadevadesátém vypukla válka Chorvatů se Srby o Krajinu a já jsem týž den do Chorvatska odjel, abych alespoň jako turista dal najevo, že podporuji nezávislost Záhřebu a jeho právo spravovat teritorium, jež je nedílnou součástí chorvatského státu. Pro ty, kdo zapomněli: Srbové v Krajině ustavili nelegální „stát ve státě“. Chorvati zvítězili a já pocítil velké zadostiučinění.
Chci tím říci, že v balkánském konfliktu jsem nestál na straně Bělehradu. Přesto jsem v neděli, když v kosovské metropoli jásaly tisíce Albánců, pociťoval rozpaky. Kamery televizí Euronews, CNN a BBC World (česká TV tento historický okamžik nepochopitelně odbyla, pro ni jsou důležitější mezipartajní třenice v tuzemské politické louži) mi zprostředkovaly tváře lidí, jejichž obranu proti srbskému útlaku jsem na konci 90. let bezvýhradně podporoval. Možná až příliš bezvýhradně: tak trochu ve stínu albánsko-kosovského úsilí o národní emancipaci zůstala „muslimská karta“, která dnes dostává reálnější podobu. Ano, na geografické mapě Evropy se rodí nový stát. Další muslimský stát. Máme se ho bát? Klíčová otázka, na niž zatím neznáme odpověď.
Pokud bych měl jmenovat, co mi na právě zrozeném nezávislém Kosovu imponuje ze všeho nejvíc, pak kromě překrásných dívek je to vlajka nového státu. Zalíbila se mi na první pohled, po mém soudu patří k nejkrásnějším v Evropě. Napadlo mě dokonce: doufám, že není jen dočasná (na Balkáně jeden nikdy neví). O to víc jsem byl udiven, do jakých symbolů se halí většina jásajících obyvatel Prištiny. Tu nádherně graficky vyvedenou novou modrožlutou vlajku nebylo prakticky nikde vidět, zato se veřejná prostranství hemžila černými dvouhlavými orly na rudém podkladu, dávným to národním symbolem Albánie. Ne že by to nebylo svým způsobem pochopitelné, ale Kosované (vím, kosovští Albánci) jsou patrně jediným národem, který při vyhlášení nezávislosti zaplnil své hlavní město zástavami cizího státu. Není právě zde zakódováno budoucí vážné nebezpečí?
Vzniká totiž nejen nový stát s muslimskou většinou, ale také druhý stát pro jeden národ. Vznikl ze vzdoru proti útlaku centrální moci, ale na to může být v jiných případech zapomenuto a hodí-li se to, bude akcentován pouze výsledek. Dovedeno do extrému (i když to, co se v politice jeví jako extrém dnes, může být zítra realitou – viz Hitlerovy žvásty před válkou a pohled na mapu kontinentu před bitvou u Stanligradu), co bude od nynějška bránit slovenským Maďarům vyhlásit na jihu Slovenska nezávislý stát? Že by to byl druhý stát pro maďarský národ? To je ale Kosovo ve vtahu k Albáncům taky. A co Turci ve Spolkové republice, kterých je asi tolik co obyvatel Kosova? Kdyby se umně seskupili do jedné spolkové země, co by jim bránilo vyhlásit ve středu Evropy druhé Turecko?
Zatím je to jen malování čerta na zeď, ale … kdo ví.
A co nezávislot severního Kypru?
Nyní už bude sotva obtížné bránit vzniku tzv. nezávislé Palestiny za použití argumentu, že byl to byl v pořadí druhý nezávislý útvar pro palestinské Araby (tím prvním je Jordánsko). A zejména: logickým druhým krokem po mezinárodním uznání Kosova by mělo být mezinárodní uznání Severokyperské turecké republiky. Říká-li ministr české vlády Saša Vondra, že Bělehrad na teritoriu Kosova tak jako tak žádnou reálnou moc neuplatňuje (17. 2. 2008 v pořadu ČT Otázky Václava Moravce), pak totéž platí i o vztahu řecko-kyperské Nikósie k tureckému severu ostrova. Bylo-li možné rozdělit Srbsko (Sovětský svaz, Československo a Jugoslávii), proč by stejný proces nemohl být uplatněn na Kypru? Že by pak hrozilo připojení turecké části ostrova k „mateřské“ zemi? Nehrozí snad, že se v budoucnu Kosovo včlení do Albánie? Nebyl snad na konci 40. let minulého století Západní břeh Jordánu, vyčleněný pro vznik státu pro palestinské Araby, připojen k Zajordánsku? A neakceptovalo snad tento krok mezinárodní společenství včetně OSN? Jak budeme chtít zabránit politickému sloučení Prištiny s Tiranou? Další balkánskou válkou?
Nezávislost Kosova je realitou, kterou dříve či později bude nutné akceptovat. Realitou, která ale vyvolává víc otázek než odpovědí. A to nebyla řeč o národech, které dosud vlastní stát nemají. Mohou-li mít Albánci státy dva, proč ne Kurdové alespoň jeden?
