Pokud prý nevíme, co s uznáním Kosova, je lepší nedělat nic. Tento, s prominutím, „názor“ se šíří českou politikou jako chřipka. Namísto zaujetí promyšleného a dlouhodobě platného proevropského stanoviska - a převzetí v této chvíli za všech okolností nepopulární a obtížné zodpovědnosti - je nám předkládáno nicnedělání a appeasement jako konečné řešení problému. Stačí zavřít oči – a problém zmizí. Je to lež.

Před našima očima se hroutí mezinárodní systém hodnot a na nich vystavěných institucí mezinárodního práva, který měl v devadesátých letech nahradit nemravnou pseudostabilitu studené války. Návrh nedělat nic tuto situaci jenom zhoršuje a v Evropě rozšiřuje prostor nepředvídatelného. Kosovo je totiž na krok od konfrontace, která bez promyšlené aktivity Evropské unie jenom dále posílí extrémisty na obou stranách sporu a přiblíží tak rozšíření etnických konfliktů mimo kosovské území.

Mezinárodní tribunál pro vyšetřování zločinů v bývalé Jugoslávii pro nedostatek důkazů zastavil vyšetřování třiceti sedmi konkrétních obvinění proti bývalému kosovskému premiérovi Haradinajovi a jeho dvěma bývalým podřízeným velitelům UCK. 274 stran detailního materiálu obžaloby neprokázalo, podle mínění soudu, vinu nad „jakoukoliv smysluplnou pochybnost“, jak vyžaduje právo. V takovém případě je soud povinen obviněné osvobodit. I při detailní znalosti obtížnosti dokumentace a prokazování válečných zločinů, spáchaných neregulérní guerillovou skupinou bez formální struktury velení, minimálním technickým spojením a žádnou dokumentací, je rozhodnutí soudu překvapivé.

Ve svém důsledku je přiznáním další porážky práva ve střetu s mocenskou politikou. Je porážkou celého demokratického mezinárodního společenství, že haagský tribunál byl, po nechutném odmítání pomoci velmocí při zadržení více než deset let obviněných nejdůležitějších válečných zločinců z války v Bosně Karadžiče a Mladiče, donucen zapomenout i na zločiny Ramuše Haradinaje. Nezáleží na tom kolik možných svědků bylo v tomto případě zavražděno nebo zastrašeno. Jisté je, že takoví byli a mezinárodní právo je nedokázalo ochránit. Legitimita mezinárodního tribunálu je tím nenapravitelně otřesena. Tribunál nikdy na Albánii nedokázal vyvinout tlak, srovnatelný s tlakem na Chorvatsko, Srbsko nebo Bosnu a Hercegovinu. Extrémisté na všech stranách teď jásají. Jejich zločiny budou zapomenuty. Tribunál už jen doklopýtá do roku 2010, kdy zanikne, protože nikdo v Radě bezpečnosti už nenavrhne prodloužení jeho mandátu. Dnes tolik citovaná připravovaná kniha Carly del Ponte přichází příliš pozdě a nic nezmění.

Navrhovaná pasivita české a mezinárodní politiky je v takové situaci cestou k provokaci násilného konfliktu. Nejde o střet zla a dobra. Jde o zabránění násilí a vytvoření podmínek pro dlouhodobou trpělivou výstavbu institucí právního státu v rámci přibližování k Evropské unii. Srbská volební komise vyhlásila, že dvanáctého května zorganizuje volby i na území nezávislého Kosova. Mise OSN v Kosovu i kosovská vláda to prohlásily za protiprávní porušení rezoluce Rady bezpečnosti. Objevují se spekulace o možnosti vyprovokování násilností na severu Kosova, či ve zbývajících srbských enklávách uvnitř jeho území. Nejdrsnější z nich uvádějí možné preventivní vojenské obsazení severu Kosova buď jednotkami NATO, nebo Ruska ještě před dvanáctým květnem. A extrémistická srbská Radikální strana výmluvně ve volební kampani navrhuje přijetí zákona, který by srbské vládě napříště a navždy zakázal vydat jakéhokoliv Srba mezinárodnímu tribunálu.

Čeští komunisté zase navrhují zákonem zakázat vládě uznání kosovské nezávislosti. I další politici tvrdí, že nejlepší je nedělat nic. Kdo bude vystupovat na obranu zásad lidských a občanských práv, včetně příslušníků srbské menšiny v Kosovu, když si i my s naší zkušeností appeasementu zločinců raději přetáhneme duchnu přes hlavu?

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)