KORONAVIRUS: Ďjó, Izrael
Od března, kdy se u nás v Izraeli začal omezovat volný pohyb obyvatel, se několikrát přísnost opatření uvolnila a zesílila, a střídavě byl Izrael dáván za vzor („kampak se hrabeme na Izrael“) nebo byl zatracován („hlavně abychom nedopadli jako Izrael“). V současnosti je ve světě všeobecně Izrael dáván opět za vzor, neboť se mu podařilo od 20. prosince do konce ledna naočkovat 3 milióny z 9 miliónů obyvatel první dávkou vakcíny od firmy Pfizer a 1,8 miliónu obyvatel již druhou dávkou.
Očkovací akce je skutečně perfektně naplánována a probíhá zcela hladce. Náš předseda vlády se nebál dostatek vakcín objednat a zaplatit ještě dřív, než byly schváleny. Máme tady čtyři zdravotní pojišťovny, mezi něž jsou obyvatelé rozděleni, a každá z nich zve svoje členy do svých středisek. Většinou jsou lidé zváni pomocí SMS na konkrétní adresu a na přesnou dobu; překvapivě se nečeká ani vteřinu, ve středisku je vždy několik stanovišť a jedno je vždy volné, přátelský pomocný personál (student) zavede pacienta z ulice k volnému stanovišti, kde se zdravotnický pracovník (sestra nebo mladý doktor) zeptá na číslo občanského průkazu a na to, zda pacient netrpí alergiemi, zanese údaje do svého mobilu a hned očkuje; pacient je vyzván, aby 15 minut čekal v blízkosti pro případ komplikace, a jde-li o první dávku, dostává pozvánku na druhou dávku. Nevyplňuje se žádný papír. Vše je na mobilech.
Přes tento očkovací úspěch se situace v Izraeli neliší od zbytku západního světa ve zmatenosti různých opatření. Přestože jsou ohroženi jen staří, jsou již téměř rok zavřeny školky a školy. Je omezen počet pracovníků ve všech podnicích. Po většinu roku byly zavřeny obchody a restaurace. Média šíří paniku a nechávají mluvit hlavně oportunistické profesory, kteří se snaží najít uplatnění v politice. Objektivní odborníky je možné slyšet spíše jen na společenských sítích. Během lockdownů byl například omezen pohyb obyvatel dál než na kilometr od domu a byla zakázána setkání více než pěti lidí uvnitř a deseti venku. Poslední lockdown trval pět týdnů, od konce prosince po celý leden, a zahrnoval navíc úplné zavření letiště; mnoho občanů se tak nemohlo vrátit ze zahraničí domů.
Vláda slíbila, že koncem ledna možná zmírní opatření, ale televize ještě ve 23.50 hodin posledního ledna hlásila, že vláda se teprve rozhoduje, jak dál, a teprve k dvanácté hodině bylo oznámeno, že lockdown musí pokračovat. Zároveň byly babičky i dědečkové opětovně vyzváni, aby se vyvarovali styku se svými vnuky, což je směšné, jelikož mnoho lidí musí jezdit do práce, včetně prodavaček v samoobsluze, zdravotníků a taky pracovníků v bezpečnosti, takže mnozí prarodiče (včetně mě) chtě nechtě hlídat děti musí. Hlavní televizní kanály jsou ostře protivládní, ale v nesmyslných opatřeních konzistentně podporují vládu, která koronovou hysterií dovedla zemi k obrovskému schodku ve státním rozpočtu a k 17procentní nezaměstnanosti.
Většina občanů poslušně plní různá nařízení, jen občas si tajně zaskočí k ilegálně přiotevřenému holiči, anebo se potají sejde s rodiči či dětmi. Ortodoxní židé však nechápou, proč poprvé v historii není možné doprovodit mrtvé k hrobu nebo svatebčany k obřadu a proč je třeba přerušit výuku dětí. Stejně tak nechápou radikální levičáci, proč by měli být připraveni o své nezcizitelné právo demonstrovat proti vládě, kterou nenávidí. Demonstrace jsou většinou povoleny, ale proti ortodoxním židům často zasahuje policie, a televize je s uspokojením ukazuje jako hlavní důvod šíření viru.
Přes celkovou kázeň a trpělivost roste v Izraeli neporozumění mnoha občanů vůči pokračujícím omezením bez jasných termínů pro jejich ukončení. Toto neporozumění by určitě přerostlo ve výbuch občanské neposlušnosti, kdyby lidé dostali plnou informaci o situaci. Fakta jasně ukazují, že izraelská vláda, stejně jako vlády všech demokratických zemí kromě Švédska, od počátku nevěděla, co má dělat a alibisticky zablokovala ekonomickou činnost, aby nemohla být obviněny z eventuálních obětí epidemie. Izrael je domovem nesčetných startupů a technologických líhní, nemluvě o mnoha univerzitách a o mnoha nositelích Nobelových cen za biologii a chemii; v takovém prostředí je bezradnost vůči viru podezřelá a ukazuje, že vláda si nechce odborníky do řízení epidemie pustit. Srovnání situace v Izraeli a Švédsku jasně ukazuje, že opatření izraelské vlády byla zcela zbytečná z hlediska epidemie, avšak byla škodlivá ze společenského a ekonomického hlediska.
Švédsko a Izrael mají podobný počet obyvatel, kolem 10 miliónů, a koncem roku měly i podobný počet kladně testovaných, mezi šesti a sedmi procenty. Švédsko mělo koncem ledna 1144 a Izrael 523 mrtvých na milión obyvatel; někdo by řekl, podobně jako pan Rybář v Malostranských povídkách, „ďjó, Izrael“. Nejde však o úspěch Izraele, neboť na covid-19 umírají hlavně lidé starší 65 let a těch je v Izraeli 10 %, zatímco ve Švédsku 20 %, takže ze švédské hodnoty 1144 lze očekávat pro Izrael polovinu, tj. 572 mrtvých na milión, což není o mnoho víc než hlášených 523. Takže počet zemřelých s covidem opravený na nižší věk obyvatel je v Izraeli jen o málo vyšší než ve Švédsku, přes totální zastavení života v Izraeli na celý rok – kontrastující s otevřeností švédské společnosti v době epidemie.
Podobné počty by ukázaly nesmyslnost opatření ve všech demokratických zemích kromě Švédska. O Švédsku političtí kapitáni všech těch nesmyslných manévrů raději nemluví nikde na světě. Všechny ty zákazy hospod, pohřbů a svateb byly nesmyslné, ale co naše hlavní naděje – očkování? Izrael je opět pokusný kanárek. Po naočkování 20 % obyvatel dvěma várkami a 33 % obyvatel jednou várkou vakcíny od firmy Pfizer nebyl sice pozorován očekávaný pokles nových nákaz a úmrtí, ale snad během příštích dní přijde. Stále čekáme na nějakého mesiáše, ale neměli bychom se spoléhat současně na své vlastní rozumné činy?
