Korejská lidově-demokratická republika slaví v sobotu 27. července Den vítězství. Ten patří (vedle Dne Slunce) k největším svátkům země, která si tak připomíná konec tříleté korejské války. Oslavy jsou také spojeny s velkolepými hrami Arirang na stadionu Prvního máje (ostrov Rungnado, Pchjongjang) a letos, vzhledem k 60. výročí konce války, se očekávají oslavy vpravdě monumentální. Je však k takovým oslavám důvod?

Když 15. srpna 1945 skončila japonská okupace Koreje, byla správa země rozdělena podle 38. rovnoběžky mezi Spojené státy a Sovětský svaz. Tato správa měla být podle rezolucí OSN společná a krátkodobá, s cílem rychle předat správu země Korejcům. Obě mocnosti se neshodly nejen na tom, kdo by měl správu země přebírat, ale ani všeobecných volbách, které proběhly v obou částech země samostatně. Výsledkem bylo vyhlášení dvou nezávislých států, které si ale činily nárok na správu celé země. Obě velmoci se také zavázaly stáhnout svá vojska z území Koreje. To se sice stalo, nicméně Sovětský svaz zanechal na území Koreje značnou část výzbroje, oficiálně z logistických důvodů (jen pro dokreslení – přesto, že trať mezi Wonsanem v KLDR a Vladivostokem v SSSR byla v té době funkční). Navíc, Sovětský svaz v rámci internacionální pomoci vycvičil asi 10 000 severokorejských vojáků, poskytl KLDR moderní zbraně a pomáhal i se štábní a logistickou podporou. Válka tak mohla začít.

Armáda KLDR 25. června 1950 ve čtyři hodiny ráno překročila 38. rovnoběžku. Na Korejskou republiku zaútočilo přes 130 000 vojáků (některé prameny uvádějí až 200 000 vojáků), které podporovalo na 200 tanků a 600 děl, obránci měli ve zbrani necelých 100 000 mužů (plus asi 50 000 policistů a členů domobrany. Chyběly tanky, děla i protitankové střely, takže se zdálo, že KLDR nestojí nic v cestě. Do války se však vložila Rada bezpečnosti OSN, následně i Čínská lidová republika, fronta se minimálně dvakrát přelila přes celou zemi (se třemi výjimkami – Busanského perimetru a dvou oblastí u hranic s Čínou), a celý konflikt trvá de iure dodnes – 27. července 1953 totiž bylo podepsáno pouze příměří o zastavení palby, které KLDR od té doby několikrát prohlásila za neplatné. Fronta se přitom už v létě 1951 zastavila na stejné 38. rovnoběžce, na které v červnu 1950 válka začala, pouze se trochu zvlnila.

Výsledek války byl hrozivý. V bojích padlo či zmizelo 400 000 až 650 000 Korejců na obou stranách (ztráty KLDR jsou jen velmi hrubě odhadovány, spolehlivé zdroje nejsou), civilní ztráty (mrtví a pohřešovaní) se odhadují na další asi 2 miliony lidí. Celá Korea, kde v roce 1950 žilo 30 milionů lidí, tedy ztratila asi 2,5 milionu životů. (V bojích Korejské války ale padlo či zmizelo dalších 580 až 960 tisíc vojáků a dobrovolníků).

Podobně bylo zdevastováno i hospodářství. Oba státy se vrhly na obnovu země a byly závislé na pomoci zvenčí. Již tak chudá jižní část země byla dalších 15 let odkázána na potravinovou pomoc, KLDR, která byla před válkou druhou nejprůmyslovější asijskou zemí, se zase neobejde bez pomoci Číny, Sovětského svazu a dalších socialistických zemí. Válka navíc rozdělila rodiny, které dlouhá desetiletí neměly žádné zprávy.

Jsem proto toho názoru, že není co slavit. Režim, který chtěl ovládnout celou zemi, nakonec s mohutnou zahraniční pomocí a za cenu obrovských ztrát jen uhájil holou existenci. Hospodářsky země strádá a dodnes se neobejde bez humanitární pomoci, OSN dokonce registruje několik hladomorů. Věta "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni" prý zazněla už po bitvě u Auscula (279 př. n. l.), nicméně k 27. červenci 1953 se podle mě hodí mnohem lépe, než "Den vítězství".

A na závěr – zkuste si prosím tuto sobotu vzpomenout na všechny oběti této občanské (a naprosto zbytečné) války – tu tichou vzpomínku si bezesporu všichni zaslouží. Děkuji.

Převzato z blogu autora