Máme již zcelené Německo i Vietnam, zbyvá tedy toto tzv. hermit kingdom, v doslovném překladu "poustevnické království", historicky v de facto poloautonomní asociaci s Čínou už od sedmého století. Jenže v roce 1910, kdy už oprávněně v Pekingu (nynějším Beijingu) dodýchávala ultrakonzervativní dynastie, Koreje se zmocnilo japonské císařství a započal potupný stav absolutní podřízenosti, který setrval až do konce druhé světové války. Oprávněná zatrpklost takové zkušenosti nadále přežívá, příliš dobře se pamatuje potupa z olympiády v Berlíně v roce 1936, kde v maratonském běhu zlatou a stříbrnou medaili získali druhořadí Korejci, tak se zaslouživší o prvořadý triumf Japonska. V současné době konkurenční iniciativa jihokorejských automobilek potvrzuje setrvalost historické paměti a stále nevyřízených účtů.

- - -

Dodnes 38. rovnoběžka dělí dvě hodně odlišně se vyvinuvší poloviny: rozlohou poněkud menší Jih (99 000 proti 120 000 čtverečním kilometrům), ale s dvojnásobným počtem obyvatel (zhruba 50 proti 25 milionům), s desetimilionovým hlavním městem Soulem, se liší svým označením "Republika" (ROK), narozdíl od severní firmy "Republika lidově demokratická". Její demokratičnosti jaksi nevadí, že po zakladateli státu Kim Il Sungovi moc převzal jeho syn Kim Jong Il a po jeho nedávné smrti (prosinec 2011), následníkem se stal vnuk, další potomek, obtloustlý mladíček Kim Jong Un, na instantního čtyřhvězdičkového generála povýšený.

Dva státy se značně liší svým hospodářským výkonem: mohutnící prosperita tohoto asijského tygra na jihu a hladovějící, socialismus budující chudák na severu, odhadem dosahuje v průměru ubohoučkých pěti procent per capita jižního příjmu.

Věru fenomenální disproporce mezi výkonem nespravedlného kapitalistického systému a hladomorem socialistické nirvány, a navíc s ochotou nepřátelských vykořisťovatelů ty hladové živit.

Dárci si jen někdy poněkud troufnou vyjádřit požadavky, jak s dary naložit: nejen sycení papalášů, armády, ale oné většiny hladovějících ubožáků. Takovou iniciativu podarovávaný režim ovšem s rozhořčením odmítá jako nepřípustné, mezinárodnímu právu odporující vměšování do vnitřních záležitostí suverenního státu. Není mi známo, zda se kdy někdo z poskytovatelů štědrosti ozval se zpřesněním, že pravidelné krmení prázdných žaludků takovým zasahováním do vnitřních záležitostí přece je.

Konflikty neutuchají. Léta sedmdesátá: incidentů sedm. Mezi nimi opakovaný pokus o život připravit jihokorejského prezidenta. Pokus se nezdařil, ale podařilo se zabít jeho manželku. Léta osmdesátá: události jen čtyři, ta první se značným dopadem. V roce 1983, jihokorejská vládní generace na oficiální návštěvě v Rangúnu, Barma (nyní Yangon, Myanmar) a podařilo se explodovat bombu. Prezident přežil, sedmnáct členů jeho delegace včetně ministrů nikoliv. Léta devadesátá, incidentů devět. V roce 1998, zrovna v době dodávek pomoci od USA, Japonska a Jižní Koreje, Sever odpálil raketu (long range missile) jejich směrem. Od roku 2000 do dnešní doby: celkem dvanáct nepříjemností. 2006, první úspěšný výbuch atomové zbraně, a 2009, odpálení rakety s případně takovou náloží. Dva prozatím nejposlednější incidenty se udály v roce 2010: Severokorejská ponorka potopila strážní loď v mezinárodních vodách, se ztrátou 46 životů, a severokorejské dělostřelectvo svou kanonádou opakovaně zasáhlo jihokorejský ostrov Yengyeong, 120 kilometrů západním směrem od Soulu.

V žádném z případů zde zmíněných nedošlo k odvetné iniciativě. Toliko další odměny - jídlo, dodávky energie, peníze v hotovosti. Jak jinak reagovat na počínání nebezpečných tvorů, s prstem v dosahu nukleárního knoflíku?

Nynější třetí Kim si toho je ovšem dobře vědom. Prozatím nejposlednější vyjádření obézního chlapečka: Dlouze z tribuny promluvil, zdůraznil svou přednost pro zachování míru, leč zároveň dost zřetelně vyjádřil svůj nedostatek zábran k použití nukleární zbraně.

The Economist, významný solidní zdroj, ve svém vydání 21. dubna 2012 uvádí podrobnosti o tamějších hororech, jež v porovnání činí z gulagů Stalinovy doby téměř humanitární zařízení: odhadovaný počet politických provinilců 150 000 až 200 000, vybíraných podle principu Kim Il Sunga, zakladatele státu. Rozlišoval tři kategorie obyvatelstva: loajální, kolísavé a nepřátelské - stigma to dědičné po dobu tří generací. Dalo se snadno získat, například nedostatečnou péčí o portrét vůdce státu, že by na něm ulpěl prach a tím došlo k zneuctění jeho důstojnosti.

O život lze přijít i nedostatečným projevem vyžadovaného truchlení. Tak se nedávno stalo víc než jednomu ze značně ometálovaných generálů, nedostatečně kvílejících nad nedávnou smrtí Kim Jong Ila. Trest smrti vykonán mimořádně makabrozním způsobem, aby z provinilce vůbec nic nezbylo. Venku v přírodě musel stát na určeném místě, jehož směrem mířil minomet, až se správně strefil a přítomným pozůstalým nic nezbylo k posbírání rozmetených ostatků. Takto byl postižen nejeden z vysoce prominentních, nedostatečným žalem se provinivších papalášů.

Oficiálně Severní Korea politické vězně nikdy neměla a nemá. Věznění nepřátel státu je důkazem péče o společnost, takto ochraňovanou před ohrožením jejích lidských práv. Většina není souzena, jejich vesměs doživotním údělem je každodenní dřina v dolech, kamenolomech, podvyživení chudáci se snaží přežít (též konzumpcí pochytaných potkanů a hadů, posbíraných zrníček z kravího trusu). Pravidelné jsou popravy, při nichž účast rodinných příslušníků je povinná.

- - -

Nikdy jsem v tak apokalypticky si počínajícím státu nebyl a po nahlédnutí nebažím. Spoléhám na zdroje se solidní reputací, jako je například již zmíněný The Economist, aniž bych teď každou větu dokumentoval příslušnou citací: Provinit se lze nejen činem, ale myšlením, znalostí. Převládá princip guilt by association, ona kolektivní odpovědnost, s trváním po tři generace. Takže legitimně trpět i za pofidérní provinění vlastního dědečka.

Důkladné hladovšní trvá už víc než dvě desetiletí, s viditelným, nepřehlédnutelným dopadem: vzhled, nedostatečný vzrůst obyvatelstva. Nejhorším bylo období 1994 - 1998, kdy hladomor zabil odhadovaných 3,5 milionů. Potravu dodanou Jižní Koreou, též zejména z amerických a japonských zdrojů, rozděluje stát. První prioritou je ovšem vládnoucí třída, armáda v odhadovaném počtu 1,1 milionů příslušníků, a v menší pak míře obyvatelé hlavního města Pchjongjangu. Nejméně se dostává venkovu, zejména severovýchodní horské oblasti.

Je to stát nejen komunistický, ale i ultranacionalistický. Kontakt s cizinci je přísně kontrolován a porušování neméně důkladně trestáno. I pouhé podezření z otěhotnění cizincem (i kdyby to měl být Číňan, občan mocného sousedního státu) vede k přesunu do gulagu.

Kdykoliv na jakémkoliv mezinárodním foru padne zmínka o severních praktikách, delegáti s notnou dávkou morálního rozhořčení na protest z místa odejdou.

- - -

Rozdíl ve způsobu života, jeho kvality, všemožných hodnot je velmi zřetelný i ve vztahu k pocitům nacionalistické výlučnosti. V kontrastu povinného brutálního šovinismu na Severu, na Jihu již došlo k naturalizaci 100 000 cizinců, s předpokladem, že v roce 2020 jich už bude 200 000. Na Filipínách narozená Ms. Lee je první žena, jíž se podařilo zvítězit ve volbách do jihokorejského parlamentu. Nyní probíhá kampaň na podporu multikulturních rodin.

Tak zásadní posun ve vládních preferencích má prozaické vysvětlení. V šedesátých letech minulého století průměrná rodina měla šest dětí. Tehdy vláda přišla s programem rodinného plánování, se sloganem, že " neplánované rodičovství je pastí, která vede do chudoby". Čili s méně dětmi k větší prosperitě. Vzrostl počet potratů (odhadem 350 000 až dva miliony), muž ochotný podstoupit vasektomii nemusel jít na vojnu, ekvivalent to kýžené české modré knížky, a řada dalších výhod byla k mání, s výsledkem, že vládní politika uspěla znamenitě: z průměru 6,0 dětí pro rodinu pokles na průměr 2,8 během jedné generace.

Jenže pokles pokračoval, ke zděšení nejen demografů a statistiků: aby se zabránilo poklesu počtu obyvatelstva, nutno zachovávat onen fertility rate na úrovni (replacement level) 2,1. Jenže ze všech vyspělých států, mezi než se počítá i Jižní Korea, tento limit dosahuje jen jeden - Izrael. Korea klesla na pouhých 1,23, což ale znamená, že stát, nyní s 50 miliony obyvatel, v roce 2050 by se zredukoval na 21,5 milionů, téměř na polovinu.

Došlo k radikální změně vládní politiky: konec liberálním interupcím, nyní převládá opačné vábení - s nižší věkovou hranicí pro odchod do důchodu osobám, které prokázaly svou plodnost, finanční výhody pro rodiny s třemi a více dětmi, státní příspěvky, nižší úroková míra u hypoték.

Již se podařilo zastavit další pokles a na rozdíl od Číny a Indie, a nejen těchto dvou nejpočetnějších států světa, kde tradiční preference pro mužské potomstvo je příčinou oprávněného bolehlavu v nejvyšších vládních kruzích, v Jižní Koreji ono sex ratio je na úrovni 106,4 čili velmi blízko k normálu.

Dojde-li k sjednocení Korejského poloostrova, jakým zázrakem by mohlo dojít k sjednocení - "normalizaci" v pravém slova smyslu dvou společenství téže řeči, ale radikálně rozličné zkušenosti, a tedy se i přizpůsobivší mentality?

KONEC