Po zimních olympijských hrách v Korejské republice přichází politická obleva. Poprvé od roztržení poloostrova cizími zájmy se předák KLDR vypravil jižně od třicáté osmé rovnoběžky. Přátelsky rozmlouval se svým prezidentským protějškem, ačkoli tamější vrcholné politiky nazývá pchjongjangská propaganda loutkami amerického imperialismu či válečnými štváči.

O to právě jde. Z hlediska mezinárodního práva se na rozeštvaném území bojuje od roku 1950, kdy po oboustranných (!) provokacích vypukl krvavý internacionalizovaný konflikt. Volný důsledek 2. světové války a přímý produkt bipolarity. Teď, po tolika desetiletích minimálních vzájemných kontaktů, nadto „kořeněných“ permanentním ozbrojeným napětím, se předáci obou států jednoho národa „dohodli, že se dohodnou“. Konečně má nastat mír. Jenže kdy, a pokud vůbec, v jaké podobě?

Za náhlou velkorysostí severokorejské oligarchie cítíme nátlak Pekingu, na nějž zase působí soustředěný pres Soulu, Tokia, Washingtonu nebo Moskvy. Jistý účin mohly mít také hospodářské sankce, jež ve zbídačené KLDR nemohou dohromady pasovat s pokročilým vojenským programem. Ať ale u kořenů stálo cokoli, nastolená rokování jsou nevšedním diplomatickým posunem. Pouhý summit v deeskalačních mantinelech je po „výživném“ vyhrožování jadernými hlavicemi zásadním průlomem. Zástupy koreanistů nebo zahraničních korespondentů jsou proto oslněny a ve prospěch optimismu odhazují kritické myšlení jako nepotřebnou veteš. Podléhají bdělému snění o denuklearizaci poloostrova, neřkuli sjednocení.

Samozřejmě je to idealistický obraz, který se nese v duchu titulkového hesla „Malý krok přes hranici, velký krok pro Korejce“. Formální uzavření kýženého míru snad, byť budou jednání zdlouhavá i nelehká, ovšem zničení jaderného arzenálu není zrovna očekávatelné. Minimálně v dohledné době, jelikož jde o nezastupitelnou bezpečnostně-vyděračskou kartu, bez níž se agresivní politické režimy začasté neobejdou. (Ostatně např. USA měly roku 1967 na území Jižní Koreje 950 jaderných náloží.)

Aspekt zbraní hromadného ničení nadto není ani tolik záležitostí mezi Soulem a Pchjongjangem, nýbrž mezi ním a Washingtonem, jehož záruky budou k bezpečnostnímu pokroku v regionu nezbytně třeba. Což při aktuální Trumpově snaze revidovat jadernou úmluvu s Íránem budí pochybnosti. Nemluvě o faktech, že Spojené státy americké nedávno Soulu prodaly za miliardy militárního materiálu a v zemi mají rozmístěny tisíce vojáků.

Úplně iluzorní je potom představa státoprávního sjednocení rozvaděného poloostrova, jelikož obě entity jsou sice etnicky totožné, nicméně hospodářsko-politicky nemohou být rozličnější. Pokud by se přeci jejich ekonomiky propojily, bohatý jih by spadl až na dno a strhl s sebou „lavinu“ navázaných trhů. Což by si, snad krom burzovních spekulantů, nepřál nikdo; v živé paměti koneckonců zůstaly konsekvence asijské hospodářské krize z let 1997 a 1998.

Solidní znalci dálnovýchodního (vel)mocenského koncertu se dali slyšet, že stávající mírotvorný trend je na prvním místě zásluhou promyšlených tahů jihokorejského hlavy státu Mun Če-ina. Výsledky vrcholného jednání mu ve vlasti vynesly kromobyčejné uznání. Najmě starší generace – mladší už tolik sounáležitost s „bratry“ na severu, vzdor nacionalistické výchově, neprožívá – nespouštěla zrak z pouličních telestěn, kam byl summit přenášen. O moudrosti prezidenta Muna navíc svědčí, že se snaží vyzdvihnout mimořádnou úlohu Donalda Trumpa v nastoleném historickém procesu…

Bylo by pochopitelně báječné, kdyby se vztahy mezi KLDR a světem nadále rozvíjely, košatěly. Mohly by se mimo jiné stát příkladem pro jiná neuralgická prostředí, což ve svém prohlášení reflektoval také Stát Izrael. Současně je ovšem zjevné, že v nějakém bodě se deeskalační proces zastaví a dále již nepokročí. Kde to však bude, toť zase velká otázka.

Text je rozšířením komentáře publikovaného slovenským deníkem Pravda.