Má nový americký ministr zahraničí Rex Tillerson, původním povoláním petrolejářský mogul, ponětí o tom, jaké ničivé síly stojí na hranici rozdělené Koreje proti sobě?

To byla otázka, která mi proběhla hlavou, když jsem ho v pátek 17. března spatřil na CNN, jak se ze strážní věže v Panmundžomu dívá dalekohledem do Severní Koreje, a pak jsem se ve zprávách dozvěděl, že ji postavil před dilema: vzdát se atomových zbraní, anebo riskovat válku s Amerikou.

USA mají v Jižní Koreji atomový arzenál a téměř 60.000 vojáků. Sedmá flotila, která patroluje nedaleko, je vyzbrojena raketami s nukleárními hlavicemi. V Japonsku jsou další tisíce příslušníků US Army a na ostrově Guam další atomovky. Jižní Korea má 600.000 mužů ve zbroji.

Armáda Severní Koreje jich má milión. Elitní jednotky jsou v bojové pohotovosti dnem i nocí v podzemních horských úkrytech severně od demilitarizovaného pásma na 38. rovnoběžce. V horách je také ukryta obrovská palebná síla dalekonosných děl, která mají Soul na dostřel. A hlavně, jejich bůh-vůdce Kim Čong-un má prst na atomové spoušti.

To vše je však pouze viditelný jícen sopky, která uvnitř skrývá smrtící tsunami s nepředvídatelným dosahem.

Připomeňme si, že USA a Jihokorejci jsou technicky stále ve válečném stavu se Severokorejci a Číňany, neboť válku z let 1950-53 nezakončily mírovou smlouvou, ale uzavřením dočasného klidu zbraní. Stačí, aby na schůzi Vojenské komise v Panmundžomu dohlížející na příměří představitel některé válčící strany (chtěl jsem napsat vstal, ale ve VK i menší šarže oslovují vyšší vsedě) prohlásil, že od této chvíle se jeho strana necítí být vázána dohodou o příměří. Stoupne si, nasadí čepici a bez pozdravu odejde. Tam jednoduché to může být... pokud ovšem by se někdo tou hloupou formalitou (všichni signatáři na ni přistoupili) vůbec chtěl obtěžovat; dnes se napřed bombarduje a pak oznamuje.

Podle Pentagonu by US Army v nové konvenční válce ztratila 250.000 vojáků a počet zabitých Korejců - na obou stranách, vojáků i civilistů - by mohl přesáhnout milión lidí. Ale to je odhad z roku 2007. Od té doby se smrtonosná výkonnost armád nesmírně vylepšila.

Historie by se mohla opakovat. Tak jako v první válce, Země jitřní svěžesti by i v druhé mohla být dvakrát převálcovaná od severu k jihu a zpět, aby skončila zas tam, kde začala.

Jenže reprízu Severokorejci ani Američané nepřipustí. Pokušení zasadit taktické nukleární zbraně a rozhodnout válku během čtyřiadvaceti hodin je příliš silné. Obě strany hovoří o odvetném útoku, ale jsou připraveny udeřit první. Vítězi, jak známo, odjakživa přísluší právo rozhodnout, kdo byl obětí a kdo útočníkem.

Zde je hlavolam pro všechny stratégy-amatéry: Co by se stalo, kdyby se Kim zbláznil a udeřil první? Co by se stalo, kdyby to udělal Donald? A jak by v prvním případě reagovali Číňané a Rusové, a jak v druhém?

Že má Severní Korea atomové bomby, je jistě nežádoucí a potencionálně nebezpečný fait accompli.

Že zničit je válkou představuje obrovské riziko, je zřejmé.

Že se jich vládnoucí elita vzdá, neočekávejme. Soudruzi jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že kdyby Irák měl zbraně hromadného ničení, Američané by se neodvážili jej zničit. Vzali si rovněž poučení z Libye, která jako oni koupila nukleární tajemství od otce pákistánské atomové bomby dr. Abdula Quaadera Khana a pak udělala chybu, že je zavřela do trezoru. Kim Čong-il si vstávaje lehaje jistě připomíná, jak skončil Kaddáfí.

Rex Tillerson je ministr zahraničí, ne války. Tím je penzionovaný generál mariňáků James „Mad Dog“ Mattis. Řinčení zbraněmi a víření válečných bubnů má v popisu práce. Dělá ji dobře. Kdyby mu nefušoval do řemesla, mohl by se Rex cele věnovat svému novému povolání – diplomacii. Jednat –jaw jaw - je lepší než válčit – war war, říkal Churchill, který dobře věděl, o čem mluví.

Autor byl velitelem inspekčních skupin Dozorčí komise neutrálních států v Koreji.