Neuvěřitelných 75 let uplynulo právě dnes od počátku tříletého vojenského konfliktu, jemuž se také přezdívá „zapomenutá válka“. Její trvalou připomínkou je však stále platný válečný stav mezi Severní (KLDR) a Jižní Koreou.

OSN (oficiálně zastupující Jižní Koreu a USA) 27.července 1953 podepsala s představiteli Severní Koreje a Číny pouze dohodu o příměří.

Konec druhé světové války v roce 1945 pro Korejce neznamenal mír. Západní a východní mocnosti si rozdělily dohled nad územím, které od roku 1910 ovládalo Japonsko. Během pěti následných let politický boj obou světů přerostl v krvavý konflikt, který definitivně rozdělil Koreu na dva samostatné státy.

Byla stanovena demarkační linie na úrovni 38. rovnoběžky a kolem ní vyčleněno demilitarizované pásmo obehnané ploty z ostnatého drátu, které je (a zcela po právu) považováno za nejstřeženější hranici na světě. Korejská válka se stala prvním velkým střetem Studené války, kde (byť neoficiálně) změřily síly a politický i vojenský vliv Spojené státy, Sovětský svaz i Čína.

Násilné rozdělení Korejského poloostrova od sebe oddělilo celé rodiny, mnozí se tak už se svými blízkými až na naprosté výjimky nikdy nesetkali. Jednalo se v podstatě o velmi podobný scénář jako v případě rozdělení Německa, které se však po 41 letech podařilo dosáhnout znovu sjednocení, když vyspělejší západní část musela po mnoho let dotovat bývalou NDR, než se podařilo zemi ekonomicky konsolidovat.

Rozdíl v životní úrovni KLDR a Jižní Koreje je ovšem natolik propastný, že (i kdybychom odhlédli od zásadní disproporce v rovině politické) se zdá být sjednocení Korejského poloostrova reálně nesplnitelným snem. A těch, kteří jej sní, zejména v Jižní Koreji navíc stále ubývá.

Když se zeptáte na názor mladších lidí do 40 let, téměř všichni odpoví, že jsou ve své zemi spokojeni a po žádných změnách nikterak neprahnou, přičemž často připomínají už zmiňované různice mezi oběma státy a vyjadřují spíše bezpečnostní obavy z nevyzpytatelného severního souseda.

Ti dříve narození mají k myšlence sjednocení přece jen o něco blíže, ale v jejich projevu je charakteristická určitá nostalgie a vzpomínkový optimismus. Konkrétní způsob provedení takovéto masivní integrace při znalosti všech geopolitických, ekonomických a sociálních faktorů si však netroufá načrtnout téměř nikdo.

Není divu. Nelze slučovat neslučitelné. Největším problémem je samozřejmě totalitní diktátorský režim Severní Koreje, z něhož pramení i extrémně nízká životní úroveň obyvatel zaostalé industriální země.

Přelomovým se pro ní stal rok 1990 a rozpad komunistického bloku. KLDR ztratila jak ideové, tak ekonomické partnery, dostala se do izolace a její hospodářství se začalo radikálně propadat. Pozornost světové veřejnosti si proto už po dlouhá léta, nyní v čele s Kim-čong-Unem, vynucuje svým jaderným programem, který je ovšem značně přeceňován. Ale svět reaguje po svém.

Na KLDR, která by nutně potřebovala ve velkém a hlavně oficiálně (nikoliv jen omezeně a na černo ve směru do Číny a nyní částečně do Ruska) exportovat především své nemalé nerostné bohatství, aby se dokázala vymanit z vleklé hospodářské krize, jsou uvaleny přísné ekonomické sankce.

A když nemůže Kim své „poddané“ nakrmit rýží, krmí je alespoň instantními bláboly o životním poslání každého správného Severokorejce, padnout ve spravedlivém boji za vlast proti zhůvěřilým západním imperialistům.

Důsledky nekompromisních sankcí propůjčují propagandistické rétorice všechny atributy nezpochybnitelné pravdy - je to přece právě Západ, jenž usiluje o to, aby místní pomřeli hlady!

Co reálně přináší Severokorejcům stupňující se politický a ekonomický tlak na totalitní režim?

Jen bídu a hlad, četnější popravy a mučení, nové sběrné tábory, silnější ostnaté dráty, obrovský černý trh, vývoj zlořečeného jaderného programu a vojenského průmyslu obecně, který Severní Koreji zajišťuje klíčové finanční příjmy z nelegálních obchodů se zbraněmi, drogami a sofistikovanými vojenskými systémy.

Severní Korea totiž prakticky nefunguje jako stát, ale jako velká armáda, v níž život všech obyvatel sestává pouze z příkazů a zákazů. Její politika oportunistického izolacionismu v kombinaci s kontroverzním autoritativním režimem spolehlivě odrazuje veškeré potenciální spojence, vyjma Číny a aktuálně i Ruska. Obě země však KLDR jen zištně využívají. Čína tyje z jejího nerostného bohatství, Rusko nyní potřebuje na ukrajinskou frontu zbraňové systémy i severokorejské vojáky, jejichž účast nicméně vývoj války beztak výrazněji neovlivní.

Jedinou efektivní cestou do budoucna je vyvést Severní Koreu ze současné geopolitické a diplomatické izolace - a v rozumné míře uznat její legitimitu jakožto samostatného státu.

Pokud z ní učiníme rovnocenného partnera, jehož zavážeme řádnými smlouvami, dohodami a konvencemi, budeme jejich prostřednictvím konečně schopni ovlivňovat vývoj jaderného programu stejně jako obrovský problém porušování lidských práv a budoucnost celé země.

A pak, kdo ví – můžeme trpělivě a snad i s jistou nadějí vyhlížet i historicky logický krok sjednocení Korejského poloostrova.