V současnosti dochází k určité pojmové inflaci, kdy každý, kdo je proti shora tlačenému sociálnímu inženýrství ve formě prosazování extrémistické „woke“ ideologie či sebepoškozujícího „boje s klimatem“, bývá označován za „konzervativce“, ačkoli skutečný obsah tohoto pojmu je podstatně komplexnější. Zvláště podivné to je v případě subjektů, které historicky též tíhly k sociálnímu inženýrství a k prosazování menšinové ideologie, pouze trochu odlišné. Poněkud paradoxně tuto inflaci podporují v dokonalé souhře „woke“ propagandisté a zároveň deklarovaní odpůrci „woke“ z řad extrémistických stran (skrývajících se pod dalším uneseným pojmem „vlastenci“). Toto není až tak překvapivé, neboť v obou případech je společným jmenovatelem tohoto „nálepkování“ jejich očekávaný zisk z této činnosti v rovině politického marketingu a následně ve volbách. Více překvapivá je skutečnost, že tomuto jevu jdou vstříc i některé reálně konzervativní subjekty.

Taktické důvody k tomuto posunu na konzervativní straně jsou relevantní. Snaha posílit svůj vliv získáním spojenců mezi v některých tématech odlišně smýšlejícími subjekty dává smysl. Podobně dává smysl i více ambiciózní cíl tyto, silnější, ale ideově spíše amorfní, spojence v určitém směru fakticky ovládat a tím znásobit své možnosti. Ovšem tyto pokusy mohou být prováděny v obou směrech. Proto jsou relevantní i obavy vyplývající z této pojmové kreativity.

V čem udělali američtí soudruzi chybu

Ukázkou toho je například vývoj v USA. Demokratická strana a zejména členové jejího vedení začali před nějakou dobou mít pocit, že jim „ujíždí vlak“, a proto se rozhodli obohatit svou nabídku, modernizovat svůj program a učinit ho marketingově atraktivnějším a pro voliče lákavějším.

Za tímto účelem začali postupně přejímat prvky ideologie „probuzenosti“ (anglicky „woke“), která vyrůstala z levicových kořenů a navazovala na marxistickou klasiku o věčném vykořisťování, útlaku a mocenském ovládání, ale namísto původní verze soustřeďující se na dělnickou třídu ji flexibilně rozšířila na celé spektrum společenských skupin. Díky tomu nabízela lákavé reminiscence na boj za občanská práva a na boj proti rasové segregaci, což jsou období mající dodnes pozitivní konotace, a do budoucna pak vize boje proti rasové či jiné diskriminaci, za ochranu zranitelných menšin, etnických či jiných, a celkově tedy boj za „sociální spravedlnost“ nabízející hezky znějící hesla a mobilizační potenciál.

Tato ideologie dlouho přežívala pouze ve specifickém univerzitním prostředí a představovala relativně izolovaný a marginální myšlenkový proud. Demokraté svým manévrem tento proud legitimizovali, posílili a usnadnili jeho expanzi mimo prostor univerzit. Tato vylepšená politická nabídka měla v kombinaci s vývojem etnického složení amerického obyvatelstva, tj. s nárůstem podílu etnických minorit a se slábnutím „neprogresivní“ bílé majority (byť tento vývoj není tak jednoznačný – blíže viz zde), být základem vyhlídek na budoucí neodvratnou a dlouhodobou dominanci Demokratické strany. Tento politický manévr ji tedy měl dostat na „správnou stranu historie“ a zajistit její trvalou převahu nad republikány. A vskutku, po nějakou dobu to fungovalo. Ale až příliš dobře.

(Pokračování zítra)