Pokušení pro konzervativce

Podobný vývoj se netýká pouze levicových stran. Ukázkou toho je například jev označovaný jako „životní cyklus jediné opravdové pravice“. Ten zjednodušeně probíhá takto: „Založíte si stranu, protože chcete nízké daně, svobodu, vadí vám progresivci a ekologisti a nemáte rádi EU - dezolátské tamtamy rozhlásí, že je tu nová svěží strana, co odmítá Diktát Bruselu™ a najednou máte hodně nových voličů, protože o ně nechcete přijít, nevyvádíte je z omylu ohledně programu a ustupujete jejich představám. Najednou zjišťujete, že musíte být proti vakcinaci, Ukrajincům a chválit Putina, abyste si udrželi voliče. Noví členové taky zjevně nechápou pojem „pravice“. Není cesty zpět: kdybyste řekli, že Putina nemusíte, migranti vám nevadí a s nízkými daněmi nejde rozdávat dávky, hned jste zpátky, kde jste začali — vlastně hůř, protože mezitím znechuceně odešli lidi, co chtěli dělat Skutečnou Pravici™. Gratuluji, máte novou nahnědlou, národně socialistickou kremloidní stranu, alespoň než se někdo pokusí o Lepší Pravici.“

Ukázkou toho je například Trikolora, jež se z původně zamýšlené „nové a lepší ODS“ a „konzervativní naděje“, přes roli hlavního partnera v minitrojkoalici (TSS v roce 2021 – viz třeba tento článek) vypracovala do pozice přívěsku SPD. Ještě výstižnějším příkladem je osud Strany svobodných občanů, jež také začínala na pravicových, až libertariánských pozicích, následně se pokusila obohatit svou nabídku o „vlastenecká“ témata. V důsledku toho nyní funguje jako další přívěšek SPD s jejich Českými jarmarky (s dotovanými cenami) a předseda Svobodných sice v médiích opakuje mantru „my chceme nízké daně a štíhlý stát“ (což jistě voliči ANO, komunistů i samé SPD ocení) a jedním dechem dodává, jak permanentní zvyšování důchodů je „pravicová politika“ (přičemž obratným manévrem vynechá, že hlavní otázkou a praxí jeho budoucích partnerů není zvyšování samo o sobě, nýbrž zvyšování nad rámec zákonné valorizace).

Snaha vymezit se proti stávající podobě liberálně-konzervativních stran, které se staly více liberálními a méně konzervativními, je relevantní a oprávněná. Ovšem zvolené řešení v podobě vychýlení se do opačného extrému skrze „sjednocenou konzervativní frontu“ se subjekty, které na konzervatismu účelově parazitují, je poněkud riskantní. Konzervativci se tím prakticky pokouší napodobit roli „woke“ aktivistů, tj. nepřímo převzít zavedenou stranu nebo alespoň své spojence řídit a podsunout jim nové priority. Ovšem je nutno si přiznat, že konzervatismus je v ČR menšinový proud, zatímco neprogresivně levicový je v zde dlouhodobě dominantní. Nadto Andrej Babiš i jeho účelově pěstované „B-týmy“ zleva i zprava (komunisté a Motoristé), jakož i Tomio Okamura a jeho „národně konzervativní“ SPD jsou marketingově ostřílení a mají zkušenost i s „nepřátelským převzetím“.

Před otázkou: „Kdo ovládne koho?“, lze sice zavírat oči a maskovat ji odvoláváním se na „vyšší účel“ společného odporu proti „woke“, ale to neznamená, že odpověď na ni nepřijde dříve, než by se zdálo. A že nebude hezká.