Zasloužený výprask v roce 2024

Tento plán zdánlivě fungoval. Biden byl v roce 2020 zvolen, ale program, s nímž kandidoval, byl obratem „modernizován“ a složení jeho vlády též více zohledňovalo „woke“ principy. Důsledky byly logické, i když pro mnohé „woke spojence“ stále překvapivé. Demokraté výrazně prohráli následující prezidentské volby, a to i proti tak slabému a osobnostně nestandardnímu kandidátovi, jakým byl Donald Trump (slabému ve smyslu celostátní podpory, nikoli ve smyslu jeho kontroly na Republikánskou stranou), a ztratili většinu v obou komorách Kongresu.

Demokratická strana utrpěla dokonce ještě větší ztráty, než jak to vypadalo na první pohled podle počtu zástupců v kolegiu prezidentských volitelů. Výrazně jí ubyli voliči i v jejích „pevnostech“, tj. státech historicky dlouhodobě „modrých“. Ztratila nejen voliče ze svého původního jádra, tj. bělochy pracující na pozicích „modrých límečků“, ale dokonce se jí podařilo odradit i značnou část voličů z řad etnických menšin, kteří se měli stát zárukou její vítězné budoucnosti. V důsledku toho Donald Trump překvapivě zvítězil nejen v kolegiu volitelů, ale i na celkový počet voličských hlasů.

Demokraté se v důsledku svého „woke“ manévru natolik vzdálili voličům, že padla i další teorie považována do té doby za samozřejmou. Podle ní vyšší volební účast, jež souvisela s větším zapojením voličů z nižších sociálních vrstev, měla znamenat lepší volební výsledek pro demokraty. Podle výsledků posledních voleb se však překvapivě ukázalo, že vyšší volební účast korelovala s lepšími volebními výsledky pro republikány (viz zde).

Navzdory výše uvedeným skutečnostem se ještě dnes, téměř rok po volbách, Demokratická strana stále nachází v podivné paralýze. Na jedné straně je zřejmé, co bylo příčinou porážky. Ovšem na druhé straně dominance „woke spojenců“ je taková, že není možné jednoduše otočit kormidlem a obrátit se pryč od „pokroku“, do něhož bylo s takovými nadějemi investováno tolik politického kapitálu.

A co soudruzi v ČR?
Podobný příklad máme i u nás. ČSSD byla jednou ze dvou nejsilnějších stran. Poté, co sem dospěl příslušný trend, také se pokusila obohatit svou nabídku „pokrokovou“ příměsí. Vzhledem ke specifickému charakteru postkomunistických států se tato ideologie nestala dominantní a „jen“ stranu rozštěpila a usnadnila faktické převzetí jejího elektorátu hnutím „lidového miliardáře“. Vedení strany se pokusilo tento pád do bezvýznamnosti zastavit dalším obohacením své nabídky, tentokrát však v opačném směru, a navzdory historickým zkušenostem rozhodlo stát se juniorním partnerem komunistů.

Tento manévr bezpochyby může být zdůvodněn stejnými argumenty jako výše zmíněná snaha konzervativců spojovat se s „konzervativními“ subjekty, tj. spolupráce v „hlavní prioritě“ (v případě SOCDEM patrně snaha sesadit „asociální vládu“), snaha nechat se do Sněmovny „vyvézt“ na zádech silnějšího partnera nebo naděje, že se silnější „spojence“ podaří korigovat či jim podsunout svou agendu. Ony důvody však mohou působit oběma směry. A navzdory snahám o marketingové přerámování, takový manévr nepůsobí jako výraz sebevědomí a sily, nýbrž jako výraz slabosti a zoufalství. Je přirozeně předčasné předjímat, jak jej ohodnotí voliči. Ovšem odpověď na otázku, kdo bude posílen a kdo poslouží jako fíkový list (a bude následně odhozen), je podstatně snazší.

Dokončení v pondělí