V Kyjevě byl v pondělí 25. května znovu pohřben, tentokrát s nejvyššími poctami, na Národním vojenském pamětním hřbitově Andrij Melnyk.

Za druhé světové války i před ní jeden z vůdců protisovětských ukrajinských nacionalistů, ale také kolaborant s německým nacistickým režimem. Ačkoli Melnykův vztah s nacistickým režimem byl komplikovaný a z podstaty věci nikoli rovnoprávný, stejně jako byl komplikovaný jeho vztah s radikálnější větví ukrajinských nacionalistů vedených Stepanem Banderou, přičemž oba posléze skončili v koncentračním táboře, byť v mírnějším režimu, nic to nemění na tom, že v zájmu svých národních aspirací, v principu nikoli nepochopitelných, byli ochotni spolupracovat s jedním ze dvou nejbarbarštějších režimů té doby. Tím se totálně morálně zdiskreditovali.

Jejich osobní tragédií, dá-li se to tak vůbec říci, bylo, že posloužili Němců jako užiteční idioti. Spolupráce fungovala do té doby, dokud se plány ukrajinských nacionalistů nezkřížily s plány hitlerovců. Když banderovská frakce po vstupu Němců do Kyjeva po přepadení SSSR vyhlásila nezávislý ukrajinský stát (mající ovšem úzce spolupracovat s Německem jako v té době Slovensko nebo Chorvatsko), bylo pro Němce něco takového nepřijatelné. Němci pokus v zárodku potlačili a jeho strůjce zatkli. Samotný Bandera skončil roku1942 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Důvod je v koloniálním charakteru politiky nacistického Německa ve východní Evropě. Hitler neplánoval vznik samostatné Ukrajiny; ta měla být podřízeným prostorem Třetí říše. Politické aspirace ukrajinských nacionalistů se dostaly do přímého střetu s mocenskými zájmy nacistického Německa.

V Sachsenhausenu se po několika internacích (ve stylu „domácího vězení“) ocitl v roce 1944 na několik měsíců také Melnyk. Po propuštění a převezení do Berlína pokračoval v kolaboraci s nacistickým režimem – opět v marné snaze prosadit ukrajinskou nezávislost. Němci sice uznali Ukrajinskou národní armádu (zformovala se v březnu 1945), nadále ale odmítali připustit úvahy o ukrajinské samostatnosti, jakkoli to bylo passé. Melnyk a jeho nacionalistická frakce projekt Ukrajinské národní armády podporovala a byla s ním do určité míry spojena. Současně ale platí, že když se na začátku roku 1945 jevila situace pro Německo jako naprosto beznadějná, obrátil se Melnyk v Německu na postupující západní spojence ve snaze získat je pro věc nezávislé Ukrajiny. Vývoj šel ale jiným směrem a on zůstal toliko exilovým aktivistou své frakce ukrajinských nacionalistů. Tato část Melnykova životopisu by měla být dostatečným důvodem pro to, abychom ke skutečnosti, že byl exhumován ze svého exilového hrobu v Lucembursku a s nejvyššími poctami pochován na Ukrajině, přidali velký otazník.

Věc má ale ještě jeden aspekt, neméně závažný. Existují historické důkazy (odkazy níže), že část ukrajinských nacionalistů, včetně příslušníků melnykovské větve, se po vpádu Německa do Sovětského svazu v roce 1941 podílela po boku nacistů na antisemitských zvěrstvech, pronásledování a vraždění Židů, stejně jako dalších neukrajinských obyvatel. Není nelogické, že ukrajinští nacionalisté, už tím, že spolupracovali s nacisty a chtěli vytvořit nezávislý stát jako spojeneckou zemi Německa, museli ze své podstaty zastávat antisemitské postoje. Třebaže nezávislý stát jim Němci ustavit neumožnili, do protižidovského násilí se po jejich boku někteří z nich zapojili. I z tohoto důvodu je udělení vysokých poct Melnykovi, který nese morální odpovědnost za to, co jeho lidé na Ukrajině páchali, nepřijatelné a odsouzeníhodné. Melnyk zemřel v exilu v roce 1964.

Reakce z Jeruzaléma

Je pochopitelné, že v Izraeli vyvolala akce krajní nelibost. List The Jerusalem Post ji vyjádřil bez servítků: Ukrajina znovu pohřbila se státními poctami nacistického kolaboranta. Připomněl, že ukrajinská organizace nacionalistů sdílela s nacisty vzájemný odpor vůči sovětskému režimu, rovněž ale propagovala antisemitskou rétoriku a někteří její členové se během holocaustu podíleli na pronásledování Židů. Podotkl, že prezident Zelenskyj označil Melnyka a jeho ženu Sofii, která byla slavnostně pochována spolu s ním, jako „ikonické Ukrajince 20. století, kteří jsou hluboce respektováni“. To samo o sobě je nanejvýš překvapivé, uvědomíme-li si, že Zelenskyj má židovské kořeny. Podle listu oživil ceremoniál kontroverzi kolem toho, jakým způsobem si Ukrajina připomíná nacionalistické osobnosti z druhé světové války, které patřily mezi kolaboranty s nacistickým režimem. K problematickým počinům patří vyhlášení národního dne památky Stepana Bandery (v den Banderových narozenin) v roce 2018 a o rok dříve odhalení sochy Simonu Petljurovi, v období po první světové válce vůdci přechodně nezávislé Ukrajinské lidové republiky, za jehož vlády ovšem došlo k vyvraždění minimálně 35 tisíc lidí při protižidovských pogromech.

Pocty udělené Melnykovi odsoudil izraelský památník Jad Vašem. Vyjádřil hluboké znepokojení nad takovýmito národními oslavami, které se konají na úkor historické pravdy a památky obětí holocaustu. „Uctívání vůdce hnutí, které podporovalo a spolupracovalo s nacistickým Německem během pronásledování a vraždění milionů Židů, podkopává morální integritu nezbytnou pro připomínku holocaustu,“ konstatuje památník. Podobně se vyjádřilo izraelské ministerstvo zahraničí. S důrazem na to, že „není místo pro ignorování historické pravdy a památky obětí zavražděných nacisty a jejich kolaboranty“.

Doslov. Jako člověk, který od samého počátku (únor 2022) plně podporuje hrdinnou obranu Ukrajiny proti brutální ruské agresi, považuji pohřební ceremoniál na počest nacistického kolaboranta od našich ukrajinských přátel za podraz. Neznamená to, že bych jejich úsilí odrazit vetřelce nadále nepodporoval, ale upřímně říkám – takovýmito akcemi, jakož i sochami a názvy ulic připomínajícími ukrajinské nacionalisty/kolaboranty s nacistickými bestiemi, mi to příliš neusnadňují. Nacismus byl zlem sahajícím až k branám pekla a ve vztahu k němu není možný žádný kompromis, i kdyby byl zahalen do sebevíc vznešeného hávu národního patriotismu.