Počet obyvatel Evropské unie narozených v zahraničí dosáhl v roce 2026 rekordní výše přibližně 64,2 milionu, což představuje nárůst o 2,1 milionu oproti předchozímu roku. Znamená to výrazný nárůst oproti přibližně 40 milionům v roce 2010.

Migrační situaci v Evropě ovlivňují demografické tlaky, geopolitické otřesy a přetrvávající nerovnováha mezi jednotlivými zeměmi. V posledních letech došlo k mimořádně silnému nárůstu, zejména v důsledku vysídlení vyvolaného válkou na Ukrajině. Růst zůstal i v roce 2025 silný, přičemž počet obyvatel narozených v zahraničí vzrostl přibližně o 2,1 milionu. Zejména Španělsko se vyznačuje mimořádně výrazným nárůstem, který představuje zhruba jednu třetinu celkového přírůstku. Tato dynamika poukazuje na to, jak rychle migrace reaguje na změny ekonomických podmínek, politických rámců a mezinárodních krizí. Nedávný mezinárodní vývoj bude pravděpodobně i v příštím roce nadále utvářet tento obraz.

Zpráva „Imigrantská populace v Evropské unii: růst, koncentrace a rozptyl“, vydaná v dubnu 2026 Centrem pro výzkum a analýzu migrace (CReAM při RFBerlin), čerpá z údajů Eurostatu a UNHCR a přesně popisuje tento bezprecedentní demografický vývoj a ukazuje hluboké rozdíly mezi jednotlivými státy EU. Téměř tři čtvrtiny všech prvoinstančních žádostí o azyl v Evropské unii se soustředí do pouhých čtyř států: Německa, Španělska, Itálie a Francie. Každá z těchto zemí se potýká s jinou strukturou žadatelů:

Německo jako absolutní lídr: V zemi žije nejvíce osob narozených v zahraničí z celé EU – téměř 18,1 milionů lidí, přičemž 72 % z nich je v produktivním věku. Podíl na celkové populaci země: Cca 21,5 % (přibližně každý pátý obyvatel), žádosti o azyl (2025): 234 000 prvoinstančních žádostí, celkový počet uprchlíků v zemi: 2,6 milionu osob (nejvyšší číslo v EU). V Německu dominují uprchlíci z Afghánistánu, Sýrie a Turecka.

Skokanem roku je Španělsko: Zaznamenalo v poslední době nejrychlejší nárůst, když během sledovaného období přibylo přibližně 700 000 migrantů, čímž celkový počet dosáhl 9,5 milionu. Španělsko tak generovalo zhruba třetinu celkového unijního nárůstu. Ve Španělsku tvoří celých 60 % žadatelů Venezuelané.

Itálie slouží jako hlavní vstupní brána přes Středozemní moře, ale mnoho migrantů zemi využívá jako tranzit do Německa. Oproti Španělsku či Francii má proto o něco nižší celkový stav usazených cizinců. Celkový počet obyvatel narozených v zahraničí: 6,9 milionu lidí. Podíl na celkové populaci země: Cca 11 % až 12 %, žádosti o azyl (2025): 127 000 prvoinstančních žádostí, celkový počet uprchlíků v zemi: 314 000 osob. Největší samostatnou skupinou žadatelů o azyl v Itálii jsou občané Bangladéše (22 %), následovaní Peruánci (12 %) a migranty z Egypta a Pákistánu.

Francie vykazuje stabilní, dlouhodobě budovaný podíl obyvatel narozených v zahraničí, s velmi pestrým složením (Konžané, Afghánci, Haiťané). Celkový počet obyvatel narozených v zahraničí: 9,6 milionu lidí, podíl cizinců na celkové populaci země činí cca 12 % – 13 %. Žádosti o azyl (2025): 116 000 prvoinstančních žádostí, celkový počet uprchlíků v zemi: 751 000 osob.

Podíl migrantů vůči domácí populaci

Zatímco velké státy absorbují nejvíce lidí v absolutních číslech, menší země nesou mnohem větší zátěž v poměru ke své vlastní populaci. Když se totiž absolutní čísla přepočítají na relativní váhu vůči domácímu obyvatelstvu, pořadí evropských zemí se dramaticky mění. Počet nově přistěhovaných migrantů na 1 000 obyvatel za rok ukazuje nečekané lídry. Tyto rozdíly nejsou pouze statistické: promítají se do velmi odlišné administrativní zátěže, politické dynamiky a politických omezení.

Lucembursko: Lidé narození v zahraničí tvoří 52 % celkové populace země.

Malta: Cizinci tvoří 32 % obyvatelstva.

Kypr: Podíl činí 28 %. Zároveň drží prvenství v relativním počtu uprchlíků (4,8 % vůči vlastní populaci).

Malé státy jako Malta, Kypr a Lucembursko absorbují relativně nejvíce lidí. V závěsu za nimi se drží střední skupina (mezi 13 až 16 migranty na 1 000 obyvatel), kam spadá Rakousko, Nizozemsko, Dánsko či Belgie. Nejnižší podíl osob narozených mimo vlastní zemi (pod 5 %) vykazuje Slovensko, Bulharsko a Polsko. V České republice se tento podíl pohybuje kolem 10 %.

Obrázek uvádí podíl osob narozených v zahraničí na celkové populaci v jednotlivých členských státech EU v roce 2025. Průměr EU činí přibližně 14 %

Střední Evropa a Česká republika

V rámci této statistiky vykazuje střední Evropa zcela specifické postavení, které se zásadně liší od západních nebo jižních států EU. Zatímco západní Evropa čelí migraci z Asie a Afriky, středoevropský region zaznamenal demografický skok primárně v důsledku geopolitického dění v sousedství – zejména kvůli válce na Ukrajině.

Střední Evropa se úspěšně vyhnula hlavní vlně uprchlíků z mimoevropských zemí (která se koncentruje ve Španělsku, Itálii či Německu), ale kvůli válce na Ukrajině se z ní stal klíčový humanitární a pracovní azyl pro východní Evropany, přičemž Česká republika v tomto úsilí stojí v samotném čele.

V České republice dosáhl počet legálně pobývajících cizinců historického maxima 1,13 milionu osob, což odpovídá zhruba 10,3 % celkové populace. Česká republika nese celoevropsky největší zátěž uprchlíků z Ukrajiny v přepočtu na velikost vlastní populace. Občané Ukrajiny totiž tvoří více než polovinu cizinců (54 %, tj. cca 613 000 osob). Druhou nejpočetnější skupinou jsou Slováci (11 % – 125 000) a třetí Vietnamci (6 % – 70 000). Na rozdíl od zemí jako Francie či Itálie, kde velká část migrantů spoléhá na sociální systém, vykazuje ČR extrémně vysokou míru zaměstnanosti cizinců. Vládní programy (např. zavádění nových dlouhodobých pobytů) jsou podmíněny přísnou ekonomickou soběstačností.

Hlavní závěry a důsledky

Evropský migrační systém kombinuje dlouhodobý růst s krátkodobou volatilitou a hlubokými strukturálními rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Klíčovým poznatkem je rozsah asymetrie mezi jednotlivými zeměmi, uvádí se v závěru zprávy. V absolutních číslech dominují Německo a Španělsko, avšak menší země, jako je Lucembursko, Malta a Kypr, čelí v poměru k počtu obyvatel nejvýraznějšímu dopadu.

Tuto propast ještě více prohlubují trendy v oblasti azylu. Německo, Španělsko, Itálie a Francie přijímají téměř tři čtvrtiny všech žádostí v EU, avšak složení migračních toků se výrazně liší. V Německu převažují Afghánci, Syřané a Turci; ve Španělsku žadatelé z Venezuely; v Itálii a zejména ve Francii jde o smíšenější skupinu původů. Migrace do Evropy není jednotný jev, ale soubor odlišných a překrývajících se systémů.

Rozdělení uprchlíků tyto asymetrie ještě prohlubuje. Německo zůstává v absolutních číslech největším hostitelským státem, zatímco země jako Kypr, Česko a Rakousko nesou v poměru k počtu obyvatel mnohem větší zátěž. Tato nerovnováha je jádrem probíhajících debat o sdílení odpovědnosti v rámci EU.