Válka v Demokratické republice Kongo (DRK) skončila v roce 2003. O dva roky později schválili voliči novou ústavu a letos v červenci proběhly v zemi prezidentské a parlamentní volby. Dalo by se říci, že oficiálně se země vymanila z válečného běsnění a směřuje ke stabilitě a demokratickému pořádku. Skutečnost je však diametrálně odlišná. Každý měsíc umírá v zemi 38 000 nevinných lidí a obyvatelé, vědomi si nezájmu mezinárodního společenství, ztrácí veškerou naději na zlepšení katastrofální situace. Všeobecnou lhostejnost potvrzuje i zpráva Lékařů bez hranic, kteří zařadili konžský konflikt mezi deset nejhůře mediálně prezentovaných událostí roku 2005.

Podobně tomu ostatně bylo i během druhé konžské války probíhající v letech 1998–2003. Zdá se, že pro média nebyl tento konflikt, nejkrvavější od konce druhé světové války, natolik zajímavý, aby mu věnovali větší pozornost. Těžko se pak světová veřejnost dozví, že si válka v Kongu vyžádala více než čtyři miliony lidských životů. A toto číslo rozhodně není konečné. Roku 2003 byla sice podepsána mírová smlouva a sestavena prozatímní vláda, to však neodradilo ozbrojené skupiny od dalšího vraždění a rabovaní zejména na východě země. V roce 2004 dokonce umíralo v důsledku násilí a hladovění v průměru tisíc lidí denně. K politickému pokroku nicméně došlo. V prosinci 2005 se konalo celonárodní referendum, v němž obyvatelé vyjádřili jasnou podporu nové ústavě zakotvující semi-prezidentskou demokratickou republiku. O necelý rok později se pak za podpory Organizace spojených národů (OSN) uskutečnily první pluralitní volby po 45 letech, ze kterých jako vítěz vzešel prezident Joseph Kabila. Ani stvrzené příměří, ani přítomnost mírových jednotek OSN (mise MONUC) však nezajistila Kongu bezpečnost a v zemi došlo k obnovení válečných akcí.

Celý konflikt můžeme charakterizovat především jako ekonomickou válku o zdroje, kde hlavním cílem zúčastněných stran je snaha získat kontrolu nad těžbou nerostných surovin. DRK je velmi bohatá země s téměř nevyčerpatelnými zásobami zlata, diamantů, ropy, dřeva, koltanu či kasiteritu, o které mají zájem jak okolní africké státy, tak pochopitelně vyspělé země západního světa. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vnitrostátní povaha konfliktu se v praxi posouvá na úroveň mezistátní. Na dodávkách přírodních zdrojů je totiž závislá celá světová ekonomika a objevují se dokonce názory, že bez vlivu mezinárodních obchodních společností by válka v Kongu možná vůbec nevypukla. Faktem je, že během jejího trvání válčící strany záměrně prodlužovaly boje z důvodu neochoty zastavit zisky plynoucí z těžby drahých kovů. Peter Wallensteen označuje takovou strategii za tzv. racionální uvažování (rational calculations), kdy si zainteresované státy vymezí svůj prioritní zájem a posoudí, zda je pro ně výhodnější zúčastnit se konfliktu nebo zůstat stranou. Obecně platí, že pokud válka přináší jednotlivým stranám prospěch, proces uzavírání příměří se zpravidla prodlouží, v nejhorším případě znemožní. Otázkou však zůstává, zda by válčící státy mohly takto postupovat i v případě, že by se svět o jejich skutečných záměrech dozvěděl. Veřejnost by totiž zajisté nesouhlasila s nadřazováním ekonomického prospěchu nad lidskými životy. A proto neinformování a z toho plynoucí lhostejnost může být záměrnou taktikou zúčastněných stran. Ptejme se však, proč konflikt není prezentován v médiích, která by měla být nezávislá? Nepodléhají snad média také tlakům jednotlivých obchodních společností, potažmo svých vlád?

V současné době je taková situace právě v Kongu, kde některé západní mocnosti profitují z pokračujícího konfliktu a díky vysokým ekonomickým ziskům často zapomínají na svá morální předsevzetí. A tak polovojenské ozbrojené frakce i nadále páchají zločiny proti civilnímu obyvatelstvu, masově vraždí rodinné příslušníky a dopouští se sexuálního násilí. Podepsání mírové smlouvy se bohužel nijak neodrazilo na životní úrovni běžných lidí, kteří například ani v klidných oblastech nemají přístup ke zdravotním službám. Lidé umírají i na snadno léčitelné nemoci a v mnoha regionech dokonce převyšuje dětská úmrtnost šestinásobek krizové hodnoty. V zemi sice působí kontingent mírových sil OSN a nejrůznější humanitární organizace, jejich pomoc a zapojení ovšem neodpovídá – a ani nemůže odpovídat – potřebám obyvatel. „Africká světová válka“, jak se také konflikt díky svému rozsahu a následkům nazývá, tedy de facto neskončila.

Jak ale zajistit, aby se Kongo nestalo zapomenutou zemí, kde svět bude jen tiše akceptovat neakceptovatelné? Je zřejmé, že vlastní politické vedení DRK je příliš slabé na to, aby zabezpečilo dlouhotrvající mír. Na druhou stranu ale mezinárodní společenství nemá odvahu rázně zasáhnout na území tak vzdáleném a mediálně nepozorovaném, jakým Afrika bezesporu je. Základem řešení konfliktu proto může být kombinace obou přístupů skrze proces vyjednávání (mediation). Lze to však jen společnými silami mezinárodních a místních orgánů, přičemž stěžejní roli by měla hrát mezinárodní organizace OSN, která s podporou regionálních složek usnadní přechod země k demokracii. Klíčový význam pro stabilitu má vytvoření vlastních konžských institucí, které zajistí právní, administrativní a společenský rozvoj země. Neméně důležité je také uvalení zbrojního embarga vůči všem zúčastněným zemím a vyšetření těch případů, kdy se zahraniční firmy nelegálně obohacovaly na válce. V neposlední řadě by také mělo dojít k ustavení mezinárodní komise či mezinárodního soudního tribunálu, a to tehdy, jestliže stát sám nebude schopen posoudit vinu válečných a jiných zločinců. Součástí legislativního procesu může být rovněž proces usmíření (reconciliation), který úspěšně aplikovala například Jihoafrická republika po svržení apartheidu v roce 1994.

Občané Demokratické republiky Kongo si nepřejí nic jiného než ukončení bojů a jednotnou demokratickou vládu, která zaručí mír a bezpečnost v zemi. Teď je na politicích, aby vůli lidu naplnili, a na mezinárodním společenství, aby ji podpořilo.

Autorka je studentkou politologie a evropských studií