Ukrajina zoufale potřebuje další vojáky. Proto už se uchýlila i k zátahům v tuzemských klubech či na koncertech, proto probíhá mobilizace i násilnou cestou, proto už je ve hře i narukování osmnáctiletých chlapců, a proto dává Ukrajina druhou šanci dezertérům. Mezitím, stejně jako Rusko, draze platí z peněz, které navíc reálně pouze spravuje, najaté žoldnéře.

Prezident Zelenskyj opakovaně, avšak opakovaně marně žádal EU o vydání dezertérů - všech mužů, kteří zcela protizákonně opustili zemi po vyhlášení všeobecné mobilizace; všech, kteří i dnes hromadně prchají přes Rumunsko a Moldávii do Západní Evropy. Vyhovět chtěly pouze Polsko a Litva, ale bruselská kuratela je v rozletu okamžitě přibrzdila.

Brusel totiž s Ruskem a Ukrajinou nesousedí. Disponuje proto patřičným „nadhledem“ a mozkovým trustem, který provinční východní státy, jež se cítí v přímém ohrožení, kupodivu postrádají.

Zdá se, že EU ukrajinské „zapadlé vlastence“ nikdy nevydá!

Ti bohatší si svou „modrou knížku“ už dávno zaplatili a korupcí prolezlá Ukrajina je coby boje neschopné z armády vyřadila.

Dle mých informací, získaných během cesty po Ukrajině cca před 6 měsíci, vyjde taková transakce bratru na cca 1500-3000 dolarů. Převaděči si běžně berou 4–7 tisíc dolarů za jednoho potenciálního vojáka, jenž se takto stává dezertérem a člověkem na útěku.

Být chudý znamená být mrtvý, říká se teď na Ukrajině.

V Unii má přitom Ukrajina celé stínové vojsko, které patrně dorazí vysílené armádě na pomoc, až bude ukrajinskému národu opravdu nejhůře!

Polovina bojeschopných Ukrajinců už bezmála 3 roky statečně zápasí a umírá za spravedlivou věc obrany vlastního území, zatímco ta druhá polovina to s bezpečným odstupem sleduje ze zahraničí.

A náš stát nezavelí (jak to činí ku příkladu Nizozemí) - „ženy s dětmi zůstaňte, ale mužům víza neprodloužíme a budeme je deportovat k obraně jejich rodné vlasti!“

Od 18.května minulého roku přitom platí zákon, který nařizuje povinnou registraci všem ukrajinským mužům ve věku 18 – 60 let. Všem znamená i těm, kteří se momentálně zdržují v zahraničí.

Ukrajina ze všeho nejvíc potřebuje vojáky a ty nemá. A my jen přihlížíme, i když se hraje dost možná i o nás, o Střední Evropu.

Je v našem výsostném zájmu udržet Rusy co nejdále od našich hranic. Padne-li Ukrajina a Slovensko s Maďarskem otevřou Putinovi dveře dokořán - co potom? Západní Evropa považuje za nárazníkové pásmo nikoliv Ukrajinu, ale země Visegradu a Pobaltí, které už ostatně mají s Ruskem trpkou historickou zkušenost.

Stojím bezvýhradně za Ukrajinou, ale jen za tou, která bojuje s výraznou podporou civilizovaného světa proti bezprecedentní ruské agresi. A nikoliv tou (a teď mi, prosím, promiňte mou příkrou bezskrupulóznost), která se zbaběle schovává před válkou za kopečky!

Krom argumentů pacifistů a humanistů slýchám však v tomto kontextu jedno velké pragmatické „ale“.

Kapitáni českého průmyslu varují – kde bychom byli bez levné pracovní síly Ukrajinců (a vůbec cizinců)! Česká ekonomika by se prý bez nich zhroutila. Opravdu tomu máme věřit?

Politika i ekonomika jsou otázkou stanovení priorit, jejich včasného rozpoznání a správného načasování.

Pokud by se ukrajinští muži vydali splnit svou povinnost vůči vlasti, neobešlo by se to nepochybně bez potíží, ale rozhodně by se život v Česku (ani jinde v Evropě) nezastavil!

Zaměstnavatelé by pouze museli zásadně přehodnotit svůj modus operandi využití cizinců učasnou platformu „otrocké práce“.

To jest zlepšit pracovní podmínky natolik, aby získali a zaujali i české zaměstnance. Jistěže by kvůli tomu zvláště některé menší firmy problémy měly, či dokonce zkrachovaly.

Ale s tím se v tržní ekonomice musí počítat. Svět by se kvůli tomu nepřestal otáčet kolem své osy, nepřišel by na nás zákeřný mor ani zlovolný by nebyl shůry seslán hladomor a kobylky. Pouze by se narovnaly nyní ochotou imigrantů pracovat za takřka jakékoliv konstelace značně pokřivené pracovní podmínky, identické pro Čechy i pro cizince, kteří svou přehnanou tolerancí a poslušností systematicky devalvují hodnotu práce.

Po Trumpově vítězství se zde, byť zatím jen v matných konturách, rýsuje i případná cesta smíru.

Byl by to sice trpký mír, protože by Ukrajinu stál část jejího současného území, které jí dle mezinárodního práva neoddiskutovatelně náleží Nicméně pracujme i s touto alternativou. Co by poté nastalo?

Kdo bude Ukrajinu stavět na nohy? Kdo bude a hlavně za co obnovovat zdevastovanou infrastrukturu a rekonstruovat rozbombardovaná města a továrny? Kdo zaujme místa těch, kteří padli? Kdo bude pečovat a ošetřovat ty, jež byli zmrzačeni v boji?

Řečeno hezky česky : Nejsou lidi!

Ukrajina se v posledních desetiletích alarmujícím způsobem vylidňuje, odešla už zhruba třetina obyvatel.

Prezident Zelenskyj také apeloval na českou vládu, aby se nesnažila utečence z Ukrajiny příliš etablovat a implementovat do českého prostředí, protože oni po skončení války přece půjdou a v dojemné svornosti vybudují novou Ukrajinu.

A realita? Až 80 procent „českých“ Ukrajinců už zpátky jít vůbec nehodlá. Ani v dalších zemích EU není jejich patriotistický apetit o mnoho větší.

Ale teď jsme u oněch priorit. V souvislosti s Ukrajinou jsou dvě: 1) Ubránit co největší část jejího území před ruským agresorem a za 2) Vysvětlit Ukrajincům, že v případě míru sice mohou počítat s ekonomickou pomocí Evropy, ale spálenou zemi za ně nikdo jiný neobnoví. Trumpova Amerika jim uleví od starostí s nerostným bohatstvím, ale ty ostatní gentlemansky přenechá Evropě.

Bruselský establishement proto musí odstoupit od na první pohled vznešeného a ušlechtilého postoje ohledně ochrany ukrajinských obyvatel a jejich nedotknutelných práv, jichž požívají na území členských zemí.

Většina těchto lidí k nám paradoxně přišla z oblastí, kam ruská noha během této války nikdy nevkročila a o raketách a dronech se tam dozvídají z televize, vzdálení od bojové linie často více, než ku příkladu Polsko či Pobaltské státy.

Je příznačné, že právě tyto země jako jediné hodlají otevřít jednostranně hranice směrem na Ukrajinu a vyslyšet volání prezidenta Zelenského o vydání vojenských rekrutů. Řečeno s římským klasikem „čím blíže jste Ceasarovi, tím více roste strach…“

V rozumné míře bychom ho měli pociťovat všichni.

Na ukrajinské frontě se totiž bojuje nejen za Rigu, Tallin a Varšavu, ale stejně tak za Berlín, Paříž a Brusel.