V přestávkách mezi jednáními mezi Ruskem a Spojenými státy americkými o dosažení míru na Ukrajině Rusko přitvrzuje. Minulou Květnou neděli podniklo teroristický útok na civilní obyvatelstvo ve městě Sumy, 34 mrtvých civilistů včetně dětí. Ještě předtím si 19 civilních obětí vyžádal ruský útok v Krivim Rihu. Tento týden, v noci na středu, Rusko zaútočilo na ukrajinský černomořský přístav Oděsu.

Nejen že tyto ruské iniciativy uvedly v pokušení trpělivost amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ještě opět potvrdily, že Vladimír Putin není partnerem k jednání. On jen usiluje o mezinárodní potvrzení svého diktátu, respektive uskutečnění své doktríny, kterou se hbitě přiučil od Hamásu: Ukrajina může mít suverenitu, mohou existovat dva státy, ale jen jeden z nich se bude rozkládat od moře (Baltského) k moři (Černému). Suverénní Ukrajina je jen dočasný historický omyl, který teď Rusko napravuje. Stejně přičinlivě Putin pochytil i hamáskou bojovou taktiku.

Váhal jsem, zda napsat, že Putin není partnerem… nebo že Rusko není partnerem… Rusko se chová zoufale stejně už déle než sto let, jak si povšimnul komentátor Karel Hvížďala, když připomněl stejně starou poznámku ruského spisovatele Ivana Bunina: „Ještě neminula stará Rus. Mimořádná opakovatelnost ruských dějin mě děsí.“

Důvod či příčina možná vězí v tom, že sto let, ale ještě mnohem déle, je Rusko největší stát na světě. Podle toho se chová vůči zahraničí a podle toho vychoval několik generací svých mužiků ke všemu svolných. Ty nesvolné likviduje.

Americký a nejvíce „proruský“ (podle deníku Wall Street Journal) vyjednavač Steve Witkoff věří, že Putin chce vyjednat mír. Tento týden déle než 4 hodiny jednal s Putinovým vyjednávačem Kirillem Dmitrijevem. Podle ruských sdělovacích prostředků se hovořilo o společných projektech v Arktidě, obnově přímého leteckého spojení mezi Ruskem a USA a také o spolupráci při těžbě vzácných nerostů. Dmitrijev jednání komentoval slovy: „Bezpochyby zaznamenáváme pozitivní dynamiku v našich vztazích.“

Jazykem nediplomatickým bychom řekli, že Witkoff projevil ochotu kolaborovat s Ruskem na jeho loupežném tažení proti Ukrajině. Ruskou nepřekročitelnou podmínkou (nyní) je uznání zhruba pětiny ukrajinského území, toho nejbohatšího na přírodní zdroje, za ruský majetek. Popusťme uzdu fantazii: dohody bude dosaženo. A co dál?

Američané a Rusové společně dozkoumají ložiska, zřídí těžební a zpracovatelské společnosti a byznys se rozjede. Ale jen do chvíle, než … například … v nějakém hlasování Rady bezpečnosti OSN, třeba o Íránu nebo Číně, nebudou USA ve shodě s Ruskem. Anebo nad ruským územím proletí pekáč s uzeným. To bude provokace a porušení smlouvy, na kterou Rusko bude nuceno Západu důrazně odpovědět drakonickými daněmi na americké a společné rusko-americké podniky. Následovat bude zákaz převodu zisků a dividend do neruských bank. Ředitelé oněch podniků budou pozatýkání a pozavíráni pro finanční zločiny, někteří nešťastnou náhodou vypadnou z okna. Nakonec, v zájmu urovnání vzájemných vztahů, Američané své firmy a podíly prodají ruskému státu za symbolický jeden rubl.

To se nestane letos ani příští rok, potrvá to o chvíli déle. Možná chvíli tak dlouhou, že Svět hospodářství se této své smyšlené pointy ani nedožije. Ale stále dobře si Svět hospodářství pamatuje politické a praktické kroky Vladimíra Putina od jeho prvního zavedení jako ruského prezidenta, to bylo v roce 1999. Tehdy se psalo o demokratizaci Ruska a jeho přibližování k Západu. Jo, to to utíká…

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj oba vyjednávače odeslal do příslušných mezí. „Všechna území patří suverénnímu státu Ukrajina. Proto opět platí, že o územích našeho státu může mluvit pouze ukrajinský lid,“ řekl v rozhovoru pro list Ukrajinska pravda. „Příslušní představitelé (Witkoff a ruský vůdce Vladimir Putin), diskutují o otázkách, které jsou mimo jejich kompetenci.“

Psáno pro Svět hospodářství