Česká republika se zúčastní ochrany plavby v Hormuzském průlivu. S ní ještě 13 států: Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko a Rumunsko z Evropy, a dále Japonsko, Kanada, Jižní Korea, Nový Zéland a Bahrajn odjinud.

Je to dobře, i když není zřejmé, jak ta účast bude vypadat. Jmenovaná skupina států zatím podepsala společné prohlášení, ve kterém se mj. píše: „Odsuzujeme co nejdůrazněji nedávné útoky Íránu na neozbrojená obchodní plavidla v Perském zálivu, útoky na civilní infrastrukturu včetně ropných a plynových zařízení a faktické uzavření Hormuzského průlivu íránskými silami. /…/ Vyjadřujeme svou připravenost přispět k vhodným krokům k zajištění bezpečného průjezdu průlivem. Vítáme závazek států, které se zapojují do přípravných plánovacích aktivit.“

„Vhodné kroky“ je excelentní diplomatický obrat. Otázkou je, zda stále platí např. prohlášení německého ministra zahraničí Borise Pistoria, že Německo je připraveno zajistit bezpečnou plavbu úžinou diplomaticky, ale vojensky se rozhodně nezúčastní? Nebo sympatický postoj Dánska, jak jej tlumočil ministr zahraničí Lars Lökke Rasmussen: „Jako malá země, kterou jsme, ale jako velký námořní národ, musíme této otázce zůstat otevřeni. Dánsko je námořní národ a máme ve všech ohledech zájem na tom, aby byl průliv otevřen.“ Stále bez stanoviska je OSN, přestože blokování Hormuzského průlivu odporuje její Chartě. Ještě předtím zpravodajství pokrývaly titulky, jako: Trump žadoní o pomoc, Trump chce zatáhnout NATO do své války s Íránem, a podobné. Politologové a vojenští znalci publikují analýzy o snahách USA nově rozdělit svět, ovládnout jeho západní část a získat kontrolu nad tou východní. Americký prezident Donald Trump podle těchto názorů jen chce učinit Ameriku opět velkou (MAGA), a tak válčí. Sám se chlubí, kolik ozbrojených konfliktů už zastavil, ale sám je agresorem. A do toho ještě volby…

Americko-izraelská válka na Írán je srovnávána s ruskou agresí proti Ukrajině. Obě války mají stejný motiv: zajistit si vliv ve zvolené části světa. „Uvědomí si všichni i u nás, že útok Vladimíra Putina na Ukrajinu v únoru roku 2022 nebyl ničím jiným než Trumpův (a Netanjahův) útok na Írán? Vyvodíme z toho patřičné důsledky? Pochopíme, že zájmy velmocí a tzv. zóny vlivu jsou významnější, než řečnění v OSN?“ ptá se ve svém komentáři v Mladé frontě Dnes bývalý prezident Václav Klaus.

O vliv velmocí tady jde zcela určitě, ale pár rozdílů by se našlo. Ukrajina nikoho neohrožovala, jaderných zbraní se narozdíl od Íránu vzdala, neplánovala žádný stát vymazat ze světa a nevraždila vlastní bezvěrce. Ačkoliv má Klaus pravdu v tom, že Írán bezprostředně USA neohrožoval, pár pochopitelných důvodů, proč se Amerika přidala k Izraeli proti Íránu, by se při troše dobré vůle našlo.

Připusťme teď na chvíli, že Trumpovým cílem není válčit kde a kdy si usmyslí. Nebo-li, že jeho snaha klidnit konflikty je upřímná, alespoň trochu. Nebylo by to v rozporu s jeho heslem MAGA. Aby Amerika mohla růst tak, až by byla „velká“, potřebuje klid. Bezpečný svět, fungující obchody, plynulou dopravu. Jestli ji něco oslabuje, jsou to války.

Protože každá vyrobená zbraň a náboj do ní představují čistou národohospodářskou ztrátu. Zbraň nezvýší produktivitu práce, nezlepší nikomu život. Kanón nepostaví dům, tank neodveze lidi do práce, nadzvuková stíhačka nedoručí sadu nových čínských triček, kulomet nezaseje ani nesklidí, torpédoborcem nedoplujete na dovolenou na Bali. Každá taková zbraň musí být obsluhována vysoce odborným a nadprůměrně placeným personálem. Když se nevystřelí, vše se po 20 letech sešrotuje a nahradí zbraněmi ještě dokonalejšími, s obsluhou ještě vycvičenější. Natož když se střílí, to pak strašně leze do peněz.

Státy, které žijí v klidu, které si dokáží zařídit svůj jakýs takýs pořádek, Donalda Trumpa prakticky nezajímají. Jistě, není to tak jednoduché. Proti Rusku USA nevystartují, alespoň ne přímo, protože je příliš velké a má jaderné zbraně. Proti Číně také ne, protože je příliš silná. Ale dá se s ní jednat. Také vůči Severní Koreji je Amerika laxní, protože KLDR má jadernou zbraň a v čele fanatika, který nebude váhat ji použít. Nebo-li, konflikty s těmito zeměmi by se obrátily proti zájmům USA tím, že by vedly do nebezpečí, do nepořádku a do obrovských ekonomických ztrát. A jelikož jsme humanisté, tak především ztrát lidských, což je ovšem také kapitál, resp. ekonomický zdroj. Ještě námitka: zbraně mají nyní zajistit bezpečnou plavbu úžinou. Tím se vlastně stávají užitečné, protože plynulá doprava zboží (hlavně energie) zajistí lepší život jak příjemcům, tak producentům toho zboží. V daném okamžiku námitka platí, leč užití zbraní pro takový účel následuje po užití zbraní pro účely právě opačné.

Připustili jsme, že jde o snahu o nové rozdělení světa a změnu mezinárodních pravidel. Tato pravidla ale mohou od USA vyznívat i takto: mějte si, hospodařte si tam, ale v klidu. To jsou americké zájmy. Vím, že článek může znít hodně idealisticky. Více jako přání, než jako analýza skutečného stavu. Ale oni i ti experti budují různé „scénáře“, které však nejsou ničím jiným, než formulováním hypotézní odpovědi na hypotézní otázky „…a co kdyby“. Tak co kdyby…?

Poskytl server Svět hospodářství