Po více než padesáti dnech intenzivních konzultací se všemi parlamentními stranami a s představiteli nejrůznějších osobností francouzské politické i nepolitické sféry prezident Macron v pondělí jmenoval nového premiéra. Je jím Michel Barnier, člen republikánské pravice a politik s velkou zkušeností na francouzské a evropské scéně (ministr životního prostředí, ministr evropských záležitostí, senátor, ministr zahraničních věcí, ministr zemědělství, poslanec Evropského parlamentu, vyjednavač brexitu za Evropskou unii, předseda pobrexitové komise pro vyjednání nových vztahů mezi GB a EU).

Ještě do neděle trvala jednání o dvou posledních kandidátech (jiné navrhované a se všemi diskutované osobnosti z politické, občansko-společenské a odborové scény již byla odsunuty do pozadí) a to o socialistovi Bernard Cazneuve a republikánovi Xavier Bertrand. Oba dva zkušení politici se nacházejí v politickém centru a dokážou vyjednávat napříč politickým spektrem, ale socialisté odmítali jednu i druhou možnost a drželi se Macronem zavržené kandidátky Nové lidové fronty (NFP) Lucie Castets. Nestranickou kandidátku NFP, která řídí účetnictví na pařížské radnici, prezident Macron odmítl kvůli tomu, že po konzultacích se všemi představiteli parlamentních politických stran bylo evidentní, že by vláda NFP okamžitě padla. Centristé a republikáni by položili jakoukoli vládu se členy Mélenchonovy LFI, národovci z RN by byli ještě razantnější, poté, co tvrdili, že by sesadili jakoukoli vládu se členy LFI a Zelených, ještě přitvrdili a prohlásili, že položí jakoukoli vládu vzešlou z koalice NFP.

Tiskové prohlášení z Elysejského paláce z pondělka 26. srpna: „Zachování institucionální stability země s ohledem na názory konzultovaných politických představitelů vyžaduje, aby tato možnost nebyla realizována. Prezident republiky poznamenal, že vláda založená pouze na programu a stranách navržených aliancí NFP, která má nejvíce poslanců, by byla okamžitě svržena všemi ostatními skupinami zastoupenými v Národním shromáždění. Taková vláda by tedy okamžitě měla proti sobě většinu více než 350 poslanců, což by fakticky znemožnilo její fungování. „

Premiér v demisi Gabriel Attal ještě před tím svým spolustraníkům vysvětlil, že všechny skupiny středového bloku se vyslovily pro přijetí návrhu na vyslovení nedůvěry v případě, že bude jmenována vláda s ministry za Mélanchonovu LFI. „Jak můžeme podpořit, aniž bychom se postavili proti, ministra vnitra, který označuje naše policisty za barbary? Ministra zemědělství, který označuje naše zemědělce za znečišťovatele? Ministra hospodářství, který se k našim podnikatelům chová jako k banditům? A tak dále a tak dále,“ dodal k tomu podle serveru franceinfo.

Socialisté tedy měli takřka do posledního dne možnost, aby přistoupili na nominaci premiéra z jejich řad a sestavili vládu. Dali přednost udržení NFP koalice s LFI a Zelenými a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ostrouhali a nemají nic. Ve straně se již objevují kritické hlasy na svolání mimořádného sjezdu, kde by se probrala údajně chybná stranická strategie.

Mélenchon vyzval všechny nespokojené Francouze na demonstraci proti Macronovi s heslem „Macron, odvolat!“ a s programem nejnižší plat 1600 €, zmrazení cen, důchod v šedesáti, boj proti rasismu, školství zadarmo, uznání státu Palestina a dodržení celého programu Nové lidové fronty. Demonstrace se podle Ministra vnitra účastnilo sto deset tisíc lidí, z toho v Paříži jich bylo dvacet šest tisíc. Podle LFI bylo na demonstracích tři sta tisíc lidí. Oba tyto počty jsou propadák a demonstrace se stala neudálostí. Mélenchon se však určitě nezastaví a bude se snažit údajně „ukradené volby“ nějakým způsobem dostat tam, kde mají podle něho místo. Určitě se pokusí sesadit prezidenta, ale tento velmi složitý a zdlouhavý proces vzhledem k rozložení politických sil nemá v současnosti naději na úspěch. Zcela jistě se pokusí sesadit i novou vládu, ale vzhledem k tomu, že národovci se postavili do role držitelů politické stability a vymezují se proti šiřitelům anarchie a chaosu typu ultralevicové LFI, nemá s největší pravděpodobností páky na to, aby se mu to podařilo. V médiích se kvůli velkému počtu palestinských vlajek na demonstraci začaly objevovat podle mne relevantní dotazy, jestli jde vůbec Mélenchonovi o Francii, nebo o spíše Palestinu.

Nyní se vrátím k osobě nového premiéra a k důvodům, proč byl jmenován právě on. Michel Barnier je zkušený vyjednavač s dlouholetou politickou praxí a má všechny předpoklady k tomu, aby našel společnou dohodu napříč politickým spektrem. Národní sjednocení (RN) Marine Le Pen s velkou silou sto dvaceti šesti poslanců zatím není proti. Je mu sedmdesát tři a nepředpokládá se, že by chtěl kandidovat na prezidenta v roce 2027 a tedy ohrozil prezidentské ambice ostatních politických vůdců. Přestože pochází z jiného politického prostředí, je kompatibilní s prezidentem Macronem, společné vztahy mezi nimi fungují. Vzhledem k jeho postojům k rozpočtové a fiskální politice se jedná o pozitivní vzkaz směrem k Evropské unii a podnikatelsko-finančně-ekonomické sféře.

Co k tomu dodat? Jean-Luc Mélenchon podal obdivuhodný výkon a jeho největším dosaženým majstrštykem je skutečnost, že se ho a jeho ultralevicové strany LFI ve Francii obávají více než národovců od Marine Le Pen, která je vedle něho akceptovatelná politická osobnost, jak to tak vypadá. Dokázal, že to dokáže. Mně osobně posun doprava vyhovuje.

https://marakweb.wordpress.com/