V našich médiích proběhly v posledních dnech zmínky o právě zveřejněné nové Národní bezpečnostní strategii americké vlády, kterou američtí prezidenti obvykle vydávají jednou za své volební období.

Jak už to bývá u nás obvyklé, originál se obtěžoval číst málokdo a publikované informace byly zřejmě převzaty z komentářů v zahraničních médiích. Ty naše se pak soustředily výlučně na americkou kritiku dnešních poměrů a trendů v Evropě, především úlohy orgánů EU a dalších nadnárodních institucí při oslabování národních států, omezování jejich suverenity, občanských svobod, nadměrné regulace mající za následek deindustrializaci kontinentu a jejich podpory masové migrace, která směřuje k postupnému zániku evropské civilizace a kultury.

V našich médiích byly tyto z kontextu vytržené informace prezentovány jako jakýsi kuriózní a bezmála humorný důkaz trumpovské iracionality a v internetových diskusích posloužily před víkendem jako vhodná platforma k protitrumpovským výlevům levicových grafomanů. Po víkendu má již téma zřejmě zapadnout a širší veřejnost se o něj nemá zajímat. To by však byla velká škoda.

Zmíněný dokument je totiž zásadní, netýká se pouze citované výseče, ale na 33 stranách obsahuje velmi otevřený pohled na priority, cíle a prostředky zahraniční a bezpečnostní politiky této americké vlády, který je velmi odlišný od přístupu vlád minulých. Měli bychom se jím vážně a komplexně zabývat, abychom si ušetřili iluze a zklamání a byli schopni předvídat vývoj ve světě, na nějž má americká politika stále velký vliv.

Nová Národní bezpečnostní strategie je zřejmě prvním dokumentem tohoto typu, který otevřeně rezignuje na nárok na americkou dominanci a zodpovědnost za vývoj ve světě. Naopak, o snahách dřívějších administrativ řešit problémy všech částí světa bez ohledu na jejich význam pro národní zájmy USA se vyjadřuje velmi kriticky. Hovoří o tom, že USA přecenily svou schopnost řešit problémy celého světa, podlehly globalismu a důvěře ve volný trh, což je nakonec vážně oslabilo. Dokument proto deklaruje zásadní rozchod s touto politikou. USA v něm implicitně přiznávají multipolární charakter dnešního světa. A to má velké důsledky pro americkou zahraniční politiku i ostatní svět.

Strategie prohlašuje, že USA chtějí nadále zůstat nejsilnější světovou hospodářskou, vojenskou, vědeckotechnickou i kulturní mocností, která je hrdá na svou historii a tradice. Tohoto postavení chce docilovat mírovou, pragmatickou a realistickou politikou. Jejími principy jsou národní zájem, dostatečná síla k udržování míru, ne-intervencionismus, preference národních států a respekt k jejich suverenitě, mocenská rovnováha, respekt k rovnosti stran, požadavek sdílení nákladů a podpora kompetence a zásluhovosti ve vztazích USA se světem.

USA dále prohlašují, že skončila éra masové migrace, jíž budou všemi silami bránit. Prvořadou pozornost budou věnovat obraně svobody projevu a dalších občanských práv. Zásadní pozornost materiál věnuje ekonomické bezpečnosti – dosažení rovnováhy v obchodních vztazích, zbavení se závislosti na zahraničí ve strategických oblastech, reindustrializaci, silnému obrannému průmyslu a dostatku levných energií.

Při pohledu na současný svět je velmi zásadní vyhlášení Západní polokoule za prioritní oblast amerických zájmů a výslovné přihlášení se k Monroeově doktríně jako základu americké zahraniční politiky. Nikoliv Evropa nebo Asie, ale Západní polokoule stojí v nové americké strategii na prvním místě. USA prohlašují, že cílem jejich politiky není pouze potlačení masové migrace a šíření drog, ale také úkol explicitně vytlačit a odradit konkurenty z jiných částí světa a nedopustit zřízení jejich vojenských základen a zařízení na území latinskoamerických států.

Druhou prioritní oblastí je indo-pacifický region, kde se nachází Čína, o níž lze z jinak opatrných formulací textu cítit, že je považována za zásadního konkurenta a rivala USA. Vedle problematiky nevyrovnaných vzájemných obchodních vztahů se strategie poměrně obšírně zabývá problematikou Tchaj-wanu a ochranou obchodních cest ve východní Asii, v níž počítá se širokým zapojením Japonska a Jižní Koreje spolu s Austrálií a Novým Zélandem.

Blízký východ už není explicitně ohniskem prioritních amerických národních zájmů, jímž po dlouhé dekády býval, stejně jako Afrika. Prioritou USA tam je snaha ukončovat konflikty a zmírňovat nepřátelství, nikoliv šířit liberální ideologii.

Evropu strategie vnímá jako vlastní vinou silně upadající region, na němž USA velmi záleží a chce jí pomoci ubránit její civilizační základ a kulturu. Nic však od ní zjevně neočekává, kromě posílení vlasteneckých stran, které snad mají šanci zhoubné trendy postupně zvrátit. Dnešní evropské vlády a představitele a především Evropskou unii pokládá za původce problémů, se slabou legitimitou a snahou o udržení moci omezováním svobody a potlačováním demokracie. Z textu plyne, že současná americká administrativa chce Evropě pomoci, ale ne v jejích klimatických cílech a připravované válce s Ruskem, ale v návratu k tradicím svobody a demokracie a vlastním civilizačním kořenům. To musí být velmi důležitý poznatek i pro českou politiku.

NATO je ve strategii zmíněno pouze dvakrát – jednou v případě zmínky o 5% zvýšení nákladů na zbrojení jako příkladu tzv. burden-sharingu, podruhé pak v souvislosti s potřebou změnit dosavadní představu o jeho nekonečné otevřenosti pro další nové členy. Válka na Ukrajině je příkladem vzdáleného konfliktu, který je třeba urychleně ukončit, protože pro USA představuje zbytečnou zátěž. Válečné ambice Evropy považuje za nereálné a kontraproduktivní. Vztahy s Ruskem je třeba stabilizovat. Jinak se mu strategie nevěnuje, zjevně není považováno za hrozbu ani vážného rivala.

Z kontextu navíc plyne, že země, která nehodlá připustit cizí základny v Latinské Americe, má asi i pochopení pro oprávněnost ruských výhrad k požadovanému členství Ukrajiny v NATO.

Nová Národní bezpečnostní strategie USA tak nastavuje Evropě nemilosrdné zrcadlo. Amerika s Evropu vážně nepočítá a dnešní evropskou politiku považuje za zhoubnou. Evropští politici dělají vše naopak než USA – vedou nerealistickou velikášskou zahraniční politiku, na kterou nemají sílu, zeleným šílenstvím ničí svou ekonomiku a záměrně ožebračují své spoluobčany, vzdávají se dostupných energií a uměle je zdražují, nejsou schopni chápat změnu poměrů a sil. Napětí mezi oběma stranami Atlantiku očividně stoupá.

Amerika za hlavní hrozbu Evropě pokládá její vlastní sebedestrukci, nikoliv ruskou agresi. Je připravena pomáhat při záchraně a obnově staré Evropy a odvrátit její konflikt s Ruskem, nikoliv v něm proti Rusku bojovat. Tento americký zájem se odráží i v přístupu k řešení ukrajinského konfliktu. Evropa to nechápe a situaci neustále vyhrocuje.

Národní bezpečnostní strategie americké vlády je překvapivě otevřený a konzistentní dokument. Potvrzuje, že v USA došlo v reakci na globální změny k zásadní proměně zahraniční politiky a že Trumpova administrativa postupuje s touto novou strategií v souladu. EU nadále prosazuje své neudržitelné politiky, které ji přivedly k úpadku, a hodlá v nich pokračovat i za cenu konfliktu s USA. To není v zájmu naší země. Měli bychom to brát vážně a přizpůsobit tomu i naši zahraniční a vnitřní politiku.

Publikováno jako Pondělní glosa Jiřího Weigla