KNIHA: Život a osud

K téhle knize mě přilákala recenze či reklama, už se nepamatuji, která hlásala, že je to stejně silný příběh jako Vojna a mír Lva Tolstého; ostatně záložka to také připomíná. Určitě to jsou příběhy stejně syrově pravdivé jako v Tolstém. Ovšem já jsem přitom vzpomínal i na román Normana Mailera Nazí a mrtví, který mně nadosmrti utkvěl v paměti.

Tento román sovětského spisovatele Vasilije Grossmana měl stejný osud jako jiné práce, které nemilosrdně zobrazovaly krutý Stalinův režim – KGB ho v roce 1960 zabavila. To je velmi zajímavé, protože o dva roky později sovětský vůdce Nikita Chruščov pustil do tisku Jeden den Ivana Děnisoviče od Alexandra Solženicyna. Grossmann měl zřejmě smůlu, možná i proto, že je Žid, kdežto za Solženicyna, čistokrevného Rusa, se postavila literární elita.

Grossmann líčí část války v období německého útoku na Stalingrad. Ale nepíše jenom o sovětských a trochu i o německých vojácích, nýbrž i o fyzicích v jednom ústavu, o vyhlazovacím táboře pro Židy, který zřídili Němci, o utrpení vězňů v proslulé moskevské věznici Lubjanka. Ukazuje hrdinství i podlost, zvláště pak politicky angažovaných Rusů, ukazuje každodenní starosti za války a obnažuje obrovský antisemitismus, jaký tam panoval a možná dodnes panuje. I když jsem o tomto antisemitismu v Rusku dost četl, ta hloubka, jaká v lidech je, mě šokovala, to jsem netušil.

Je to rozsáhlý román, má přes 600 stran, probíhá v několika dějových liniích. Proto jsem se občas ztrácel ve jménech – jakmile se Rusové s někým seznámí, už o něm nemluví jinak než křestním jménem a otčestvem. Na to jsem si nemohl zvyknout, to mě dělalo potíže. Nevím, jestli se ruské romány překládají tímto způsobem i do západních jazyků. I když se budou překladatelé z ruštiny bránit, přece jenom bych považoval za přirozenější, kdyby podle situace spíš používali příjmení osob. Bylo by to i čtivější.

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz