Patrick Joseph Buchanan (nar. 2. 11. 1938 ve Washingtonu) je v současnosti jistě nejproslulejším americkým „nefalšovaným“ konzervativcem. Ba co více: nekorunovaným králem neformálního politického směru příznačně nazývaného – především pro ostré vymezování se vůči dnes všude panujícímu neokonzervatismu – paleokonzervatismus. Bakalářský titul z anglistiky získal Buchanan na Georgetownské univerzitě a magisterský na Columbijské univerzitě z žurnalistiky. Byl hlavním poradcem tří amerických republikánských prezidentů – Nixona, Forda a Reagana – a v letech 1985 až 1987 působil v Bílém domě ve funkci ředitele tiskového oddělení. V prezidentských volbách v letech 1992 a 1996 se neúspěšně ucházel o nominaci za Republikánskou stranu a v roce 2000 na funkci prezidenta již kandidoval, ovšem za tehdy zrovna založenou a málo nadějnou Reformní stranu. Napsal tisíce článků do předních amerických konzervativních časopisů a v říjnu 2002 začal vydávat vlastní paleokonzervativní čtrnáctideník „The American Conservative“, (www.amconmag.com). A na adrese buchanan.org provozuje vlastní webovou stránku, jejíž počitadlo zaregistrovalo k počátku června 2008 již hodně přes deset milionů návštěvníků.

Napsal celkem již devět knih, zatím poslední, ze které jsou následující úryvky, mu vyšla v prosinci minulého roku s biblickým názvem „Day of Reckoning“ (česky doslova „Den zúčtování“, respektive „Soudný den“) a podtitulem „How Hubris, Ideology, and Greed Are Tearing America Apart“ („Jak nadutost, ideologie a nenasytnost trhají Ameriku na kusy“). A své letošní sedmdesátiny Buchanan v předstihu „oslaví“ již v nejbližších dnech vydáním knihy v pořadí desáté – „Churchill, Hitler, and ‚The Unnecessary War‘: How Britain Lost Its Empire and the West Lost the World“.

Počínaje prvními dvěma knižními publikacemi – „The New Majority“ (1973) a „Conservative Votes, Liberal Victories“ (1975) – a pak již vždy, Buchanan s obdivuhodnou poctivostí i razancí kriticky analyzuje americkou politiku. V třetí knize – „Right from the Beginning“ (1988) – se stejným zaujetím a otevřeností probírá svůj vlastní dosavadní život a své politické postoje. Po desetileté publikační přestávce, už po skončení studené války, ale ještě před „11. zářím“, varuje Spojené státy dvěma knihami vydanými rychle po sobě před pokušením stát se poručníkem, či dokonce četníkem unipolárního světa – „The Great Betrayal“ (1998) a „A Republic, Not an Empire“ (1999). V češtině bohužel zatím vyšla jen kniha po nich bezprostředně následující – „The Death of the West: How Dying Populations and Immigrant Invasions Imperil Our Country and Civilization“ (2002), a to v roce 2004 v Mladé frontě, pod názvem „Smrt Západu“ a s podtitulem „Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci“. A na tolik potřebný český překlad (a asi hlavně na vydavatele!) dvou dalších velmi kritických děl Buchananových už jen marně pár let čekáme – „Where the Right Went Wrong: How Neoconservatives Subverted the Reagan Revolution and Hijacked the Bush Presidency“ z roku 2004 (mimo jiné o trockistických kořenech, prapodivných představitelích a neodpustitelných hříších neokonzervatismu) a „State of Emergency: The Third World Invasion and Conquest of America“ z roku 2006 (o zhoubnosti ilegální i legální imigrace zejména a multikulturalismu vůbec).

A zřejmě stěží si za stávajících našich politických poměrů zájemce angličtiny neznalý nějaké to další Buchananovo dílo přečte alespoň v češtině. Ryzí paleokonzervativec a opravdový americký vlastenec a národovec Pat Buchanan má v našem – směrem k nám někdy až k popukání hulvátském, a vůči cizím mocným zas k pláči lokajském – vondrismu-topolánkismu (jak také lze nazvat ten zdejší čecháčkovský instantní vývar „bushovského“ neokonzervatismu), pramalou naději na vydávání knížek s tak „nepřátelskými a rouhačskými názory“ na okupaci Iráku, na vydání srbského Kosova do rukou mohamedánské narkomafie nebo na chystanou invazi do Íránu v bůhvíčím zájmu a žoldu. A to jen namátkou – těmito položkami samosebou zdaleka nekončí Buchananův výčet těžkých provinění současné americké neokonzervativní vlády. Té vlády, které vondrismus-topolánkismus nejenže podlézavě aplauduje vstoje, nýbrž doslova s nadšením i ve všem sekunduje…

Zkrátka – Pat Buchanan má u nás utrum! A přitom by jeho názory byly jistě cenným příspěvkem i do té blížící se parlamentní rozpravy „o radaru“. Třeba ale sama vláda iniciativně a na vlastní náklady chystá vydání jeho „Soudného dne“ v češtině... Vždyť snad ta zaklínání tuzemských neokonků s bryndáčky pod bradou ohledně dobrodiní parlamentní demokracie jsou míněna vážně. Nebo je to zase jen další oprýskané lavabo naplněné po okraj pokrytectvím a licoměrností z té jejich bezedné studny nadutosti, ideologie a nenasytnosti? Jež trhají i naši zemi na kusy…

A tak pro ten případ, že by česká vláda české veřejnosti přece jen ten překlad včas poskytnout nestihla, předkládáme (aspoň) čtenářům Svobodných novin (aspoň) několik úryvků vybraných z třetí kapitoly (s výjimkou úryvku posledního – ten je z úplného závěru knihy) Buchananova „Soudného dne“, nazvané případně „Evangelium George W. Bushe“. Čtenář zajisté nemusí souhlasit s Buchananovým názorem, že by Spojené státy již měly zavrhnout své imperiální ambice a měly by se „vrátit domů“. Ale měl by zejména v těchto dnech vědět, že posvátnou neokonzervativní archu spiklenecké úmluvy o „ozbrojeném vývozu demokracie“ už dávno odmítli nést i mnozí významní – a rozumní – konzervativní Američané. A měl by také znát důvody jejich odporu vůči onomu nestoudně agresivnímu a očividně hazardnímu – včera a dnes „bushovskému“ a zítra již „mccainovskému“ – americkému neokonzervatismu. A třeba mu Buchananovy myšlenky osvětlí i některá temná „washingtonská“ zákoutí dnešní slouhovské politiky české.

Jakoby nám ke klidu na práci a radostnému zpěvu otroka nestačil už ten samotný Bruxelles!

„Když lidé přestanou věřit v Boha, neznamená to, že nevěří v nic; věří pak v cokoli,“ řekl Chesterton. Už po celé generace mnozí z intelektuální a kulturní elity Západu ztrácejí víru v Boha, jenž je stvořitelem i soudcem lidstva. A podoben Izraelitům na úpatí Sinaje, kteří si v netrpělivém očekávání Mojžíšova návratu odlili pro modloslužbu zlaté tele, vytváří si dnešní člověk zlatá telata svoje.

Naše zlaté tele

Ideologie je zlatým teletem modernity. Ideologie je naší náhražkou náboženské víry. Ideologie, napsal Russell Kirk, je „dogmatickou politickou teorií, která se snaží nahradit náboženské cíle a doktríny doktrínami a cíli sekulárními.“

Ideologie vytvářejí „muži slov“, aby vyložili, jak bude vypadat příští svět, v kterém se společnost bude řídit jejich vizí a v němž ponesou pochodeň, budou ukazovat cestu a budou požívat úcty a moci příslušící kněžskému stavu, jejž nahradí. Pro intelektuály zbavené kořenů mají ideologie neodolatelnou přitažlivost, protože jim jednak poskytují logické a přesvědčivé vysvětlení jak svět funguje, jednak uspokojují jejich touhu po moci. Jak ostatně napsal v knize „Opium intelektuálů“ Raymond Aaron: „Když se intelektuál přestane cítit součástí pospolitosti nebo víry svých předků, začne se poohlížet po pokrokové ideologii, jež by vzniklé prázdno zaplnila.“

V práci „Ideologie jako droga“ definoval Kirk, co je a co není ideologie: „Ideologie není politická teorie nebo princip, navzdory tomu, že četní žurnalisté a někteří profesoři běžně tento termín v takovém významu užívají. Ve skutečnosti ideologie představuje politický fanatismus – a přesněji řečeno víru, že tento náš svět můžeme přeměnit v pozemský ráj prostřednictvím pozitivního práva a pozitivního plánování.“

Kirk odsuzoval „demokratismus“ – ideologii neokonzervativců, kteří se přimkli k „Reaganově straně“. Považoval je za „často chytré ... nikdy však moudré“ a dodával: „Příkladem takového nedostatku moudrosti je posedlost neokonzervativců ideologií. Ideologie ... je politický fanatismus – přinejlepším je to nahrazení skutečných politických myšlenek hesly. Ideologie plodí – slovy George Orwella – přímočarého člověka, který myslí v heslech a diskutuje revolverem.“

Snaha neokonzervativců vytvořit „americkou ideologii“ připadala Kirkovi jako „mladické poblouznění“. Nevyšla ale naprázdno. Právě konverze George W. Bushe k neokonzervativní ideologii zavlekla Ameriku do války, která zničila jeho prezidentství a zakončila „americké století“.

Hlavní rysy ideologie

Protože se ideologové domnívají, že jsou obdařeni pravou vírou, jež byla jiným odepřena, a vidí budoucí zlaté časy, jež jiní nevidí, jsou netrpěliví a nesmiřitelní vůči odpůrcům. Podobně jako mnohé sekty inklinují i ideologové k výlučnosti, spoléhání se jeden na druhého, prosazování sebe sama, k trestání všech odpadlíků a kacířů a k vytváření kotérií a klik – s cílem uskutečnit svou vizi. A protože je jejich vize ze světa, který doposud neexistoval nebo existoval jen v bájné minulosti, uchylují se k utopismu: Báječný nový svět se blíží – jen si uchovat víru!

Ideologie sice spočívá jednou nohou v realitě, druhou však vždy v tekutých píscích. Protože nikdo nemůže znát budoucnost. „Opravdový věřící“ ovšem má pocit mravní jistoty, neboť jeho ideologie předvídá budoucnost, jež nepochybně nastane, budou-li oběti náležité a pomazaní vůdcové věrně následováni.

Ideologové ignorují nebo zametají pod koberec důkazy odporující dogmatu. Setrvávají pevně ve víře, i když její krach je již očividný. Na našich univerzitách přednášejí akademičtí marxisté, kteří nadále trvají na tom, že na Kubě, v Rusku či ve východní Evropě neselhal marxismus, nýbrž vůdcové, kteří pořádně nepochopili, co marxismus je.

Totalitní ideologie jsou – řečeno s Edmundem Burkem – „ozbrojené doktríny“. K nejkrvavějším patřil jakobinismus, komunismus, nacismus a fašismus ... ovšem Gerhardt Niemeyer, profesor filozofie na univerzitě Notre Dame, upozorňuje: „Ideologie se neomezuje jen na komunisty a fašisty. I my si z ní bereme svůj díl a do naší politiky se promítá. Všechny moderní ideologie mají tentýž iracionální základ: průnik politiky a chiliastických vizí pseudonáboženského rázu. Výsledkem je snový svět. Woodrow Wilson snil o ‚světu bezpečném pro demokracii‘ a o ‚trvalém míru‘. ... Později vůdcové našeho národa hovořili o vytvoření ‚Velké společnosti‘ a za tím účelem vedli ‚válku s bídou‘ a ‚válku s hladem‘.“

Nejen jakobinismus, marxismus a nacismus, nýbrž i anarchismus, socialismus a neokonzervatismus mají pozitivní výsledek testu na ideologii. Všechny totiž údajně objasnily, kam se svět ubírá nebo by se ubírat měl, a opírají se o fantazie lidí, jimiž nemohou otřást ani důkazy o opaku.

A Bushova konverze středního věku (po traumatu z 11. září) k ideologii neokonzervativců, kteří dali své slovo, že obrátí celý svět na víru v demokracii silou amerických idejí a zbraní, zničila jeho prezidentství.

Demokratistické pokušení

Ještě před pádem Zdi vyzval časopis The National Interest pár odborníků, aby načrtli zahraniční politiku pro dobu, v níž už žádný velký nepřítel nebude Spojené státy ohrožovat. Někdejší Johnsonův poradce Ben Wattenberg horoval pro křížovou výpravu s cílem „prosadit demokracii“ na celém světě.

Jelikož jsem se s neokonzervativci za Reaganova prezidentství pravidelně setkával, dobře jsem už věděl, že jsou stejnými štvanci ideologie jako naši studenováleční nepřátelé. Nejenže věřili, že porazí ideologii sovětskou, ale byli navíc přesvědčeni, že se jim podaří vnutit lidstvu svou vlastní. V eseji s názvem „Amerika především – i za druhé a za třetí“ jsem před tímto „demokratistickým pokušením“ varoval: „Protože se studená válka chýlí ke konci, měli bychom se s chladnou hlavou podívat také na agendu našich internacionalistů, kteří se nikdy nerozpakují kvůli novým nápadům hazardovat s americkým blahobytem a mocí v kruciátách a podobných dobrodružstvích, nemajících nic společného se skutečnými národními zájmy Spojených států. Vrcholek té agendy tvoří ‚demokratistické pokušení‘ – zbožnění demokracie jako formy vlády a s tím souvisící ambice, aby se celé lidstvo k této ideji přivinulo, nebo aby aspoň objasnilo, proč ji odmítá. Jako každé modloslužebnictví i demokratismus nahrazuje skutečného Boha falešným a lásku k vlasti láskou k proceduře.“

anglista a politolog