9.8.2022 | Svátek má Roman


KNIHA: Pouze polovina pravdy o CIA

7.3.2011

Tim Weiner napsal dezinformační knihu o americké výzvědné službě – ale sovětská KGB nakonec kolabovala ještě víc

Na knihu Tima Weinera Dějiny CIA – V zajetí vlastních iluzí (Argo – Dokořán, 2010, 658 stran) jsem nedočkavě čekal, ale dočítal jsem ji s velkou nechutí. Autor, reportér vlivného deníku New York Times, ověnčený novinářskými cenami, totiž sepsal všechny hříchy Ústřední zpravodajské služby (Central Intelligence Agency), zato vědomě zamlčel její značné úspěchy. V knize, která vyšla v USA roku 2007, popisuje její vývoj od založení za prezidenta Harryho Trumana až do prezidenta George Bushe mladšího.

Krvavé operace

CIA je vedoucí složkou americké zpravodajské komunity, která dnes představuje půldruhé desítky tajných služeb. Až donedávna měla od nich sbírat všechnu smetanu, aby z ní mohli analytici CIA vytvářet ucelený pohled na svět pro prezidenta; vzhledem k řevnivosti mezi službami to však často nebylo možné.
Tato výzvědná služba se snažila ovlivňovat vývoj ve světě, aniž k tomu měla souhlas vlády, jindy zase s nejvyšším požehnáním prováděla krvavé operace. Několik prezidentů od ní požadovala, aby nechala zabít Fidela Castra, což se jí přes obrovské úsilí nepodařilo. Měla na mušce vrchního teroristu Bin Ládina, ale z nepochopitelných důvodů na něj vražedné komando neposlala. Podílela se na převratech v několika zemích včetně Chile, kde přišel o život levicový prezident Salvador Allende.

Překvapení na obou stranách

Weiner upozorňuje: CIA se soustřeďovala na svého hlavního protivníka ve studené válce, na Sovětský svaz, ale nedokázala ze svých pozorování vyvodit patřičné závěry. Americké zpravodajce překvapil útok Severokorejců na jižní Koreu, vypuštění sovětského Sputniku, postavení berlínské zdi, lidové povstání v Maďarsku, krize okolo Suezu a Kuby, války Izraele s jeho arabskými sousedy, přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy a kolaps komunistického systému v Evropě. Spoléhala se na zprávy získávané technickými prostředky, hlavně špionážními družicemi a dálkovým odposlechem, zatímco hledání agentů v poli zanedbávala.
Ovšem jak se tím lišila od svého největšího protivníka, od sovětské tajné služby KGB? V podstatě nijak. Metody tajných zápasů jsou všude stejné a často stejně nezákonné. KGB-NKVD organizovala převzetí moci komunisty v zemích východní a střední Evropy po druhé světové válce, překvapil ji výbuch lidového hněvu v Polsku a Maďarsku v roce 1956, nečekala ostrou reakci prezidenta J. F. Kennedyho a americké vlády na instalování raket s jadernými hlavicemi na Kubě v roce 1962, začátkem roku 1968 neodhadla vývoj v Československu, rozpoltila se při domácím puči proti Michailu Gorbačovovi.
Americké tajné služby se dopustily mnoha neodpustitelných hříchů. Ovšem jakmile nějakou událost zaspaly, CIA – stejně jako ostatní americké tajné služby, rovněž služby britské, francouzské, izraelské a další – se zmobilizovala a snažila se její průběh ovlivnit.

Zpočátku v defenzivě

Z nedostatků nelze vinit jenom CIA. Všechny západní služby udělaly řadu kopanců. Na počátku studené války byly v jasné defenzivě. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let vysílali Američané do Sovětského svazu a dalších komunistických zemí své agenty, ale mnoho z nich hned na začátku padlo do rukou policie. Důvod byl jasný – Sověti měli na Západě spoustu svých vyzvědačů, dablérů na obě strany, kteří je o těch operacích informovali. Ani když se západní služby většiny těchto dablérů zbavily, nemohly posílat své špiony do Sovětského svazu. Tam existovala nepřekonatelná hráz. Ideologická výchova vytvořila u sovětských občanů obraz Západu jako věčného nepřítele, lidé byli vedeni k tomu, aby s cizinci nekomunikovali, přitom zahraniční diplomaty, obchodníky a umělce KGB bedlivě sledovala.
Přesto několik tamních jedinců dokázalo navázat styk s CIA. Nedávno vyšlo najevo, že v polovině šedesátých let informoval jeden dosud anonymní raketový konstruktér ve vysokém postavení Američany o plánech kosmonautiky. Plukovník Oleg Peňkovskij z vojenské výzvědné služby GRU předal Britům a Američanům obrovské množství informací o zbrojním arzenálu a o způsobu myšlení moskevských maršálů.

Znechuceni ideologií a byrokracií

Zlom nastal v sedmdesátých letech nečekaným způsobem – americkým, britským a francouzským službám se začaly hlásit ke spolupráci desítky sovětských zpravodajských důstojníků a vědců. Byli znechuceni ideologií a byrokracií, pro některé – jak později přiznali – bylo podnětem k tomuto kroku potlačení „socialismu s lidskou tváří“ v Československu. Tihle lidé přinášeli mnohé klíčové informace, i když do zákulisí Kremlu většinou neviděli. Ano, byli to zrádci, ale zrádci, kteří nepožadovali odměny, byli šťastni, že mohou napomáhat rozvratu nenáviděného komunistického systému. Naproti tomu zrádci američtí z CIA, FBI a podobně své služby Sovětům nabídli, aby od nich dostali stotisícové honoráře.
I v zemích sovětského bloku včetně Československa se našli lidé na různých exponovaných místech, kteří začali dodávat Američanům, Britům, Francouzům a západním Němcům klíčové zprávy.

Tlachání v radiotelefonech

Američané, kteří měli k dispozici nejmodernější techniku, se v polovině padesátých let vrhli na její využívání ke špionáži. Po vypuštění prvních sovětských umělých družic zmodernizovali a rozšířili síť zaměřenou na sledování sovětských raketových pokusů. V dubnu 1961 tedy CIA věděla, že Rusové chystají ke startu prvního kosmonauta. Prezident John Kennedy požádal personál Bílého domu, aby ho kvůli tomu nebudili.
V dalších letech pozorovali Američané sovětské území ze špionážních družic jako na dlani, rovněž kompletně odposlouchávali všechnu rádiovou korespondenci. Ale hovory nejvyšších sovětských politiků radiotelefony z aut nic zajímavého nepřinesly – místo aby si v roce 1968 povídali o přípravách k přepadení Československa, tak tlachali o milenkách svých kolegů.

Tajná ekonomická válka

Na konci sedmdesátých let si byli američtí zpravodajci jisti, že správně dokáží předvídat mnohé hlavní reakce Moskvy. A když poznali jeho chatrný hospodářský a vědecko-technický potenciál i tradiční způsoby chování kremelských vůdců a maršálů, mohli doporučit novou strategii ke zničení komunistického impéria: ekonomicky vysát!
Na každý americký zbraňový systém totiž odpovídali Sověti obvykle tím, že se pokusili vyvinout dva i více protisystémů. Tento přístup zemi neobyčejně hospodářsky vyčerpával. Začátkem osmdesátých let, po nástupu prezidenta Ronalda Reagana, zkoncipovali Američané vědecky a technicky komplikovaný a také drahý projekt Strategické obranné iniciativy (Strategic Defence Initiative – SDI), známý pod populárním názvem „Hvězdné války“. Kreml podle svého obyčeje zahájil vlastní projekt, který nedosahoval americké úrovně, nicméně počítal s rozsáhlým zbrojním arzenálem na oběžné dráze – jeho součástí měla být superraketa Eněrgija, raketoplán Buran a orbitální stanice vyzbrojené laserovými kanony.
CIA vymyslela rozsáhlou dezinformaci, která je z větší části ještě tajná. Prostřednictvím dvojitého agenta čili dabléra, který pracoval pro Moskvu, vypouštěla zprávy ukazující na rychlý vývoj prostředků SDI. Dokonce mu podstrčila řadu vědeckých studií, zčásti zfalšovaných, které to potvrzovaly, ale kterým ani sovětští špičkoví vědci nerozuměli. Kreml měl hrůzu z toho, že kosmický štít spěje obrovským tempem kupředu, bez větších obtíží. Ve skutečnosti to nebyla pravda – vývoj SDI zápasil se spoustou vědeckých a technických problémů.

Ropná a technická ofenziva

Reagan vyslal ředitele CIA Williama Caseyho ke králi Saudovi, aby jeho země prudce snížila ceny ropy. Následkem toho poklesla v celém světě. Těžce zasáhla Moskvu, která z prodeje ropy do západní Evropy profitovala. Ztratila stovky miliard dolarů, které by jinak mohla investovat do zbrojení a rozvoje průmyslu.
Sověti záviseli na nejvyspělejší západní technice. Když začali hledat dodavatele řídicího počítače pro naftový systém na Sibiři, nabídla se jim jedna kanadská firma. CIA se s ní domluvila, že do počítače instaluje „trojského koně“. Rusové počítač zapojili do systému, několik měsíců bezchybně fungoval a najednou dal signál, který způsobil gigantický výbuch potrubí. I americké špionážní družice ho vyfotografovaly. Moskva ztratila důvěru v západní techniku, musela spoléhat jenom sama na sebe.
Reaganova koncepce uzbrojit Sověty slavila úspěch. Kreml neměl ani ekonomicky, ani technicky na to, aby proti projektu SDI připravil odpovídající protiváhu – a marnou snahou o její vybudování se vyčerpal. KGB ani výzvědné služby východního bloku nedokázaly Západu ukrást všechna strategicky důležitá vědecká a technická tajemství, navíc v některých případech si ani špičkoví moskevští specialisté nevěděli s některými zachycenými poznatky rady, protože ty vycházely ze závěrů, o kterých zatím neměli ani ponětí.
Sovětské hospodářství kolabovalo, bylo stále závislejší na západních dodávkách a na vyspělé západní technice. A současně se zbožím se do sovětského impéria exportovaly myšlenky svobody, demokracie a soutěživosti.

Předpovězený puč

Ve druhé polovině osmdesátých let se podařil CIA mimořádný kousek – zverbovala majora KGB, který znal telekomunikační systém Kremlu. Díky jeho informacím namontovali američtí zpravodajci na klíčové místo tohoto systému odposlouchávací aparaturu, která přenášela pomocí družic neustále všechny hovory do Washingtonu.
Z jejich analýzy si Američané začátkem roku 1991 vydedukovali, že neostalinisté v Moskvě chystají proti prezidentu Michailu Gorbačovovi puč. Prezident George Bush starší nechal několikrát Gorbačova varovat, ale ten tomu nepřikládal velký význam. Jakmile se pučisté pokusili ujmout vlády, nařídil Bush, aby CIA poskytovala klíčové informace Borisi Jelcinovi, který proti nim bojoval.

Falešná čísla z Moskvy

Kritici včetně autora této knihy vyčítají CIA: Nedokázali jste předpovědět rozpad sovětského impéria v roce 1989 a potom i rozpad samotného SSSR.
To není přesné. Ukázaly to nedávno odtajněné analýzy Národních zpravodajských odhadů (National Intelligence Estimates) o SSSR a stavu mezinárodního komunismu v letech 1947–1991. Malér spočíval v tom, že analytici museli vycházet z čísel o stavu hospodářství, které Moskva často falešně nadsazovala. Přesto posloužily údaje o sovětské ekonomice k odhadům o skutečné velikosti hrozby Kremlu a o jeho blížícím se konci, byť ani specialisté CIA, ale ani nejlepší civilní analytici datum určit neuměli. Ostatně rozpad Sovětského svazu neuměla předpovědět ani KGB, natož mu zabránit.
Weiner ve své knize připomíná, že někteří američtí prezidenti výzvědnou službu podceňovali a požadovali zprávy, které by vyhovovaly jejich vidění světa. Ovšem totéž žádali nejvyšší soudruzi v Kremlu. Navíc třeba Bill Clinton nařídil, že tajné služby se nesmějí opírat o informace lidí s kriminální minulostí – to vedlo ke kolapsu antidrogové sítě v Latinské Americe.

Bez ideologických brýlí

CIA pracovala přibližně stejnými metodami jako KGB, jenže na podstatně vyšší technické úrovni a bez ideologických brýlí. Ani jedna nezískala informátora přímo v sídlech, kde vznikla politická rozhodnutí, musely se spokojit s lidmi na střední úrovni řízení tajných služeb – i ti jim dodávali pozoruhodné informace. Nicméně Američané získali v sedmdesátých a osmdesátých letech vysoce postavené politiky a generály v některých satelitních zemích sovětského bloku, jejich identitu odtajní – jak přikazuje kodex tajných služeb – nejdřív za několik desetiletí, pokud se k tomu vůbec odhodlají.
Když si chcete přečíst objektivnější pohled na činnost hlavní americké výzvědné služby, vezměte si knihu Ronalda Kesslera CIA (byť v mizerném českém překladu) anebo Christophera Andrewa For The President’s Eyes Only. O souboji KGB s ostatním světem podávají nejvíc informací uprchlíci Oleg Gordijevskij a Vasilij Mitrochin, oba ve spolupráci s Andrewem, jejich knihy vyšly rovněž česky.

Otištěno v MfD-Kavárna v drastickém zkrácení 5. 3. 2011

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?
Léto venku s eMiminem: Na co se těšit v 6. soutěžním týdnu?

Léto venku s eMiminem je tady! Každý týden budeme soutěžit o fantastické ceny v celkové hodnotě 298.000 Kč. Sdílejte své letní zážitky, hodnoťte...