16. prosince 1992 bylo pákistánskému kabaretnímu baviči Zoka F. nařízeno zaplatit pokutu ve výši 2000 guldenů. Holandský soudce rozhodl, že bylo dokázáno, že jeho kniha "De ondergang van Nederland", kterou vydal pod pseudonymem "Mohammed Rasoel" (Posel Mohamed - pozn. př.), je rasistický pamflet napsaný s jediným cílem - podněcovat nenávist. Po rozsudku následovaly masivní veřejné projevy politické korektnosti, kniha byla odstraněna z pultů většiny holandských knihkupectví a rychle zapomenuta.

Předmluva

Když se proti němu začaly obracet politické a společenské okolnosti, muslimský autor utekl ze své islámské země, a poté několik let cestoval, až nalezl útočiště v Evropě. Protože žil dva životy, z nichž ten druhý vedl v Holandsku, mohl pozorovat Holanďany a jejich okouzlující chování, bláhový optimismus, a zmatené nutkání k přijímání zodpovědnosti, a to z úhlu pohledu, který jim samotným není přístupný.

Autor ukazuje, že pokud Holanďané nepřizpůsobí svojí politiku vůči muslimům, a nezamíří drasticky odlišným kurzem, budou potlačeni kulturou islámu. V nejhorším možném případě budou muset přiznat, že liberálové dali již tak malou zemi cizincům. Autor vrhá světlo na tento problém z různých stran a na mnoha příkladech vyjasňuje, jak se zdánlivě za vlasy přitažené spekulace materializují v dohledné budoucnosti.

Každý, kdo bude číst jeho odkazy na evoluci lidstva, argumentaci o různých formách diskriminace, a o naivitě Holanďanů, a také detailní vysvětlení mentality muslimů ilustrované citáty z koránu, "a jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte", by neměl zvážit jen své postavení ve společnosti protikladné k té islámské, ale také se podívat odlišnýma očima na svůj odraz v zrcadle, tentokrát očima autora, kterého lze díky tomu, že v zásadě píše sám proti sobě, považovat za skutečně objektivního. Je nutné poznamenat, že autor se rozhodl vyhnout se stejné chybě, kterou učinil Salman Rushdie, a ponechal si svou pravou identitu a místo bydliště pro sebe.

Úvod

Za svoji znalost lidského chování a rozdílů mezi lidmi vděčím nejen dvaceti letům zájmu a stejnému množství navštívených zemí, ale také opici, kterou jsem kdysi měl. Tento společník mě naučil, že některé věci nepotřebují složitá vysvětlení. Kamarád, který když byl postaven před zrcadlo, byl nejprve vzrušen pohledem na jinou opici, a hledal za zrcadlem, kde je, neschopen si uvědomit, jak prázdná ve skutečnosti zrcadla jsou. Ačkoliv mám, pokud jde o zmíněný vhled a tuto knihu, výhodu v tom, že nejsem Holanďan, píšu posílen vědomím, že tato kniha vyjadřuje pouze to, co cítí mnoho utiskovaných a umlčených Holanďanů. Musím také dodat, že jako zcela nezávislý člověk nemám žádné vazby s žádnou holandskou ani islámskou organizací jakéhokoliv druhu.

Tato kniha bude vyvolávat dojem, že neustále zjednodušuji, a možná také že jsem přesvědčen o svojí pravdě. Rozsah této knihy je tak široký, že abych se vyhnul monotónním "kromě toho" a "podle mě", označuji různé lidi obecným "oni", aniž bych tím myslel každého jednotlivce, a vyjadřuji jasné názory, aniž bych si činil nárok na absolutní pravdu. Může to vypadat podivně, že se stavím proti svým vlastním lidem; ale není to tak divné. Konec konců, když chce vláda postavit železnici vedoucí přímo skrze Woensdrecht, lze očekávat, že vesničané budou protestovat, ale skutečně objektivní takový protest bude teprve, až když začne mít námitky i samotná stavební firma.

Moje mládí

Narodil jsem se průměrným muslimským rodičům v průměrném muslimském státě, abych žil život a dělal věci, které nejsou pro průměrného poloslepého člověka ztraceného v islámu nijak výjimečné, abych kopal, křičel a zastrašoval, stejně jako jiní muslimové. Padal jsem na kolena, abych odříkával modlitby obsahující slova, kterým jsem rozuměl, abych vykonával různé věci, jako s tou kozou, které jsem pomalu podřízl krk, zatímco jí mí rodiče drželi na zemi, aby jí zabránili se třást. Moje sestra, jediný mladší člověk v naší domácnosti než já, byla příliš malá než aby nám pomohla, a mí starší bratři a já jsme znali princip člověk člověku vlkem. Zeptala se mě, jestli může jít ven, a já jsem se zeptal dalšího staršího bratra, a tak dál až k nejstaršímu bratrovi, kterému bylo pětadvacet let, a který se potom zeptal mého otce.

Když mi bylo kolem dvanácti, otec mi koupil He-Mana, vzduchovku, po které jsem dlouho toužil. Vyrazil jsem ven trénovat, a po cestě po okolních vesnicích, na které mě doprovázely další děti, jsem se vrátil zpět domů se svazkem vrabců, vrán, veverek a ještěrek přivázaných na provaze za mým kolem. Vzduchovka byla lepší než ty, které měly mí přátelé, ale ne tak silná, aby dokázala zabít divokou kočku nebo psa. Mohli jste ale přinutit kočku vyskočit vysoko do vzduchu, nebo psa k zavytí, to vše k pobavení sousedů, kteří se smíchem přihlíželi. Doma jsem byl otcem pochválen za svojí dobrou mušku, ale ne už od mojí matky, která mě dala pohlavek za to, že jsem si ušpinil oblečení. Nemusela ke mě být tak tvrdá, protože byla pradlenou, a nedostávala každý den výprask holí za to, že špatně pere.

Ve škole zlámali na mých prstech celkem dost rákosek, a doma možná ještě více, až jednoho dne můj otec zjistil, že jsem zkoušel kouřit, a chtěl mě potrestat tak tvrdě, že si na extra bití někoho najal. Na co bych si ale měl stěžovat? Chlapec, který bydlel o čtyři domy vedle, mě neslyšel křičet, zatímco já jeho ano, když byl zbit za to, že ukradl z pánve maso. Také jsem trpěl méně než křesťan, který si stále něco mumlal v angličtině, což děti považovaly za tak zábavné, že po něm házely kameny všude, kam se pohnul. On krvácel neustále, já ne. Na druhou stranu, on patřil mezi mnoho výjimek jako byli mrzáci, retardovaní a slepci, kteří také nebyli ušetřeni. Místní autority pověřené péčí o divoké psy kameny nepotřebovaly. Vybaveni těžkými železnými násadami, které vypadaly jako hasáky vyrobené z ledu, psa obklíčili. Jeden se připlížil zezadu a rychlým pohybem udeřil psa do slabin. Kňučení psa bylo zábavné, ale nikoliv překvapivé, protože psa zajímalo, co udělal špatně, že si zasloužil takový osud, a tak pokračovali, až jeho psí život ukončili. Psi zaneprázdnění kopulací, a tedy navzájem spojení, svou jízdu dokončili jen málokdy; postarali se o ně muži, ženy a děti ze sousedství, kteří považovali takový pohled za tak odpudivý, že psům jednoduše rozbili lebky holemi. Kolik sympatie může kňučící pes očekávat od lidí, kteří jsou příliš zaneprázdnění kňučením nad sebou samými?

Jednoho nedělního odpoledne, pokud si dobře vzpomínám, jsem seděl vedle své malé sestry a matky, obklopen třemi stovkami lidí, kteří tam také seděli, a všichni plakali. Jediné dítě matky zemřelo při automobilové nehodě, za svědectví mnoha dalších plačících lidí v dalších třiceti kinech ve městě. Potom se chystal k odjezdu vlak, a také nepanoval žádný nedostatek slz; plakalo celé nádraží. To není nepředstavitelné, milenci se loučí, někdy i na tři měsíce. Vlaky jezdily, stejně jako jsme měli silnice a automobily, a mně bylo deset let, když jsem se naučil jezdit na kole, a jednou jsem nabral rychlost, ztratil jsem kontrolu nad řídítky a narazil jsem do chodce, načež jsme oba spadli. Musel to být pohled na mojí krev, co ho zastavilo už po druhé ráně, a to nebylo nic proti srážkám, které způsobily méně zlomených kostí než hádek mezi řidiči. K jediným nehodám s vážnými následky docházelo, když se na úzké prašné silnici čelně střetly dva autobusy, jejichž oba řidiči tvrdohlavě odmítli uhnout jako první. Jedním z autobusů, kterým se podařilo dorazit do svého cíle, přijel na prázdniny bratranec. Říkal, že má okultní moc, a někdy je jeho tělo posednuto a on zešílí a svíjí se.

Hned po několika dnech jsme ho viděli žvýkat hřeby a krvácet. O týden později byla stejným duchem posednuta naše sestra, alespoň to říkal, a požádal nás, abychom se modlili a hlídali všechny vchody, zatímco ji bude hlídat. Tu noc se s ní pokusil vyspat, čímž jeho prázdninový pobyt skončil. Moje prázdniny skončily také náhle, a málem navždy. Když jsem jednoho dne procházel chodbou s botami na nohách, aniž bych si uvědomil, že jsem v mešitě, chytila mě za límec velká ruka a než jsem si uvědomil, co se děje, třicet mužů mě drželo pod stromem a čekalo na jednoho z nich, až se vrátí s provazem, na kterém mě pověsí. Měl jsem štěstí, že kolem procházel bohatý přítel, který je varoval, aby mě nechali jít; jinak pošle pro policii, aby vypálila jejich domovy. A tak utekl další den.

Když jsem přežil tohle, takřka omdlévaje horkem jsem navštívil svaté místo, kde lidé krmili svatého krokodýla a tím získávali odpuštění svých hříchů. Dorazil bych o den dříve, ale policista mě zatkl za vlastnictví zakázaného dokumentu: silniční mapy země. Nicméně každý člověk vhodil do krokodýlovy tlamy, kterou držela hlídka otevřenou, kus masa. Zjistil jsem, že tam dříve byli krokodýlové dva. Krokodýl většinou nebyl hladový, takže maso muselo být protlačeno jeho hrdlem pomocí hole. To je důvod, proč už tam ten druhý nebyl. Mrtvý krokodýl je přirozeně vzácnější úkaz, než všichni ti mezci, psi, kočky a příležitostně i dítě, kteří se rozkládají ve slumech.

Naše připravenost a schopnost lhát byla vždy v pozoru. Ve škole, doma, na ulici. Lež byla vždy základem našich životů. Když se nás někdo zeptal na směr, na jméno, na zaměstnání našeho otce, jak jsme za něco zaplatili, jestli jsme přijeli autobusem, jestli máme hlad, nebo i když se nás doktor zeptal, kde to bolí; na každou otázku jsme přišli s vhodnou lží. Nejen proto, že lhaní se stalo naší druhou přirozeností, ale také proto, že jsme svým vlastním lžím začali často věřit a neuvědomovali jsme si, že lžeme, a kvůli strachu ze ztráty prestiže. Rychle jsme při omluvách pozdního příchodu něčí smrtí vyčerpali všechny členy rodiny. A potom mrtví členové rodiny chválili naši vynalézavost při lhaní.

Jediný okamžik, kdy se lži neoceňovaly, bylo při diskusi o výsledcích školních zkoušek, a špatné známky slibovaly mnoho tvrdých rukou, bot a holí. Pro tyto případy existovaly alternativní metody jako například ta, kterou používal jeden z mých bratrů; prouplácel si cestu pěti ročníky, aniž by jedinkrát prošel. Uplácení a chytrost bylo jedním a tím samým, protože jenom hlupák by neuplatil policistu, pokud se za pár drobných mohl vyhnout vězení. Bohatí lidé se do těchto situací nedostávali, protože policista, který by udělal tu chybu, aby pokutoval bohatého člověka například za rychlou jízdu, by měl jenom následující možnosti: padnout na kolena a omluvit se, přijít o práci nebo přijít o nos. Lidé, kteří nemuseli být bohatí na to, aby se jim dostalo dodatečného postavení, byli evropští turisté, kteří byli kvůli své dobrosrdečnosti snadným cílem. Naším trikem bylo přijít k nim a varovat je, aby nikomu nevěřili a aby si dávali pozor na svá zavazadla. Tím jsme si automaticky získali jejich důvěru, a při nejbližší příležitosti: sbohem zavazadla. To byla ale jenom legrace; vážnější věci dělaly samotné policejní síly. Jejich metoda spočívala v umístění hašiše do zavazadla turistů, tedy pokud šlo o pár, a zatčení muže a jeho zamčení až do doby, kdy ho žena osvobodila spoluprací s inspektorem obvyklým způsobem.

Mezi turisty byli také hipíci, kteří během šedesátých let jezdili na Střední východ. Přinesli sebou nová slova a nový způsob myšlení, "mír", "moc květin", "láska", "dobré vibrace", "zakažte bombu", "milujte se, neválčete", "nemusíte bojovat, abyste byli muži" atd. Nic takového jsme nikdy před tím neslyšeli. A i když to pro nás v té době byla prázdná slova, pomohla mi uvědomit si, že za hranicemi toho děsivého světa, ve kterém jsem vždy žil, je celý jiný svět. V těch dnech, než jsem opustil svojí zemi, abych hledal smysluplnější svět, jsem nejen já, ale i můj otec, začal ztrácet vysoce postavené přátele, protože jsem udělal tu chybu, že jsem se stýkal s opravářem kol a s ševcem, kteří kvůli svojí chudobě patřili k nižší třídě. Přišel čas k odchodu.

pokračování příště ...

z angličtiny přeložil Viktor Svoboda

www.eurabia.cz