KNIHA: Mitrochinův archiv II
První díl v Academii nešetrně oproti originálu zkrátili, což jsem zjistil v porovnání s anglickým originálem, u druhého dílu to nevím, anglickou verzi nemám.
Mitrochin pracoval u KGB. Když po 20. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, na kterém odkryl Nikita Chruščov Stalinovy zločiny, vyslovil některé kritické obavy, přeřadili ho do archivu rozvědky a na Západ se už nepodíval. V archivu strávil většinu své kariéry. Sovětská invaze do Československa se pro něho stala – stejně jako pro mnohé jiné důstojníky sovětských výzvědných služeb – zlomem, ve kterém procitl ze svého komunistického poblouznění. Na rozdíl od některých kolegů nejezdil do zahraničí, neměl tedy možnost nabídnout své služby americkým či britským tajným službám, případně hned defektovat. Místo toho si začal vypisovat z archivních složek informace o nejdůležitějších akcích sovětské tajné služby. A ve skrytu duše si představoval, že je jednou předá někomu na Západě a tím odhalí zločinnost KGB a jeho předchůdců. Výpisky ukrýval v kontejnerech na zahradě své dači. Do penze odešel v roce 1984 se všemi poctami.
Teprve když se začal rozpadat Sovětský svaz, uvědomil si Mitrochin, že nadešel jeho čas. V březnu 1991 odjel vlakem do lotyšské Rigy, v tlumoku měl ukázku svých výpisků, hranice ještě nikdo nehlídal. Nejdřív zašel na americké velvyslanectví, ale tam měli takových uprchlíků, kteří nabízeli modré z nebe, dost. Proto zamířil k Britům. Tam ho vyslechla mladá důstojnice výzvědné služby SIS, převzala spisy a půl dne ho zpovídala. Přesvědčil ji. Potom tam zajel ještě několikrát, nakonec ho Britové s celou rodinou evakuovali do Londýna a pro poklad na jeho dače poslali speciální komando. Britští zpravodajci jeho archiv zkoumali, on jim vysvětloval nejasnosti, postupem času zasvětili do tohoto tajemství kolegy z USA, Kanady, Austrálie i členských zemí NATO. Většina lidí, kteří figurovali v jeho materiálech jako sovětští agenti, už zemřeli, přesto někteří žili a kontrašpionážní služby těchto zemí je pozatýkaly a poslaly k soudům. Mezitím bylo rozhodnuto aspoň část Mitrochinova svědectví v komentované podobě vydat.
V prvním dílu Mitrochinova archivu, který u nás vyšel v roce 2001, jsme se dočetli o hlavních zpravodajských operacích KGB v Evropě a v Severní Americe. Ve druhém se oba autoři věnují Latinské Americe, Střednímu východu, Africe a Asii. Třebaže jsou pro nás tahle teritoria poněkud vzdálená, přesto se metody a cíle neliší – ovládnutí světa všemi prostředky.
Nemá smysl, abych se rozepisoval o obsahu tohoto dílu. Stačí, když napíšu, že autoři popisují pronikání KGB do vládních struktur mnoha zemí, pomoc levicovým partyzánským hnutím, zákulisí válek v Koreji a v Afghánistánu a nakonec i krach snah zničit „imperialismus“ přes třetí svět. Naši naivkové, kteří nevědí, jak se získávají a jak působí vlivoví agenti, tam najdou přehled celé řady vlivových operací i v tak průmyslově vyspělé zemi, jako je Japonsko. Zatímco v prvním díle jsme se dočetli, jak po výborné zkušenosti s využitím nelegálů pracujících na Západě v době Pražského jara je nasazovali také v sovětské židovské komunitě a v Pobaltí, tady se dovídáme, jak pracovali v Čečensku.
Šéfové sovětské špionáže si pořád mysleli, že v souboji se západními službami, především se CIA, mají navrch. Teprve v roce 1987 napsal předseda KGB Krjučkov, že „příčina hlavních nesnází leží uvnitř země“. A tak i když byli generálové KGB přesvědčeni o své neporazitelnosti, Západ je převálcoval.
Bohužel, překladatelé Helena a Lubomír Synkovi se drželi systému, který zavedl Ondřej Novák u prvního dílu – používají anglické zkratky, které jsou pro našeho čtenáře cizorodé a nějakou dobu potrvá, než si na ně čtenář zvykne. To je velké minus.
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz
