V tomto článku se pokusím nastínit chyby a omyly amerického exprezidenta Cartera. Jeho kniha Palestina: Mír ne Apartheid obsahuje mnoho chyb a nesrovnalostí, přesto se tato kniha stala "biblí" všech antisemitů.

Mýtus: Palestinci mají dlouhou tradici podpory dvou-státního řešení, zatímco Izraelci byli vždy proti.
Fakta: V roce 1937 britská vláda vydala "Peelovou zprávu", která doporučila rozdělit Palestinu na stát židovský a arabský. Židé měli obdržet jen drobný pás pozemků kolem Haify a Tel Avivu. Jednalo se jen o 20% britského mandátního území Palestina, 20. sionistický kongres souhlasil s tímto řešením, ale palestinští Arabové i tento návrh odmítli.
Rezoluce OSN 181, která byla schválena 29.11.1947, požadovala rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát a Jeruzalém měl mít mezinárodní statut. Liga arabských států však rozhodnutí OSN odmítla respektovat, rozhodla se zakročit proti Židům silou a začala válku proti Izraeli s cílem vyhnat a vyhubit židovské obyvatelstvo.
Během jednání v Camp Davidu nabídli Izraelci Palestincům celé území Gazy a 97 % území Západního břehu Jordánu, prakticky celé území, které Izrael zabral po vítězné šestidenní válce roku 1967. Palestinci tento izraelský návrh odmítli a začali druhou intifádu.

Mýtus: Exprezident Carter ignoruje historii palestinského terorismu a tvrdí, že původní násilí v izraelsko-palestinském konfliktu začali Židé.
Fakta: Existuje dlouhá historie protižidovského terorismu páchaného palestinskými Araby. Do roku 1922 byly vztahy mezi Židy a Araby celkem pokojné, ale od roku 1922 se situace vyostřila, když proběhl arabský pogrom proti židovskému obyvatelstvu. Židé na toto násilí nereagovali, roku 1928 zakázali Arabové Židům modlit se u Západní zdi (Zeď nářků). Veliké protižidovské vášně mezi arabským obyvatelstvem vyprovokoval Mufti Hadž Amin Al Husejní, kdy zběsilý dav zabil v Hebronu více než 100 rabínů, prakticky byla zničena židovská komunita v Hebronu, Židé reagovali vytvořením sebeobranné jednotky Haganah. V dubnu 1936 vypukly nepokoje v Haifě, začalo tříleté období arabského terorismu a občanských nepokojů v Palestině, tutu krvavou kampaň terorismu potlačili až Britové. Rezoluci o rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský odmítli Arabové respektovat, propukla krvavá občanská válka mezi palestinskými Židy a palestinskými Araby a situace vyústila v arabskou invazi proti státu Izrael roku 1948-1949, útoky fijadínu proti Izraeli pokračovaly během padesátých a šedesátých let. Roku 1972 palestinští teroristé zmasakrovali jedenáct izraelských sportovců v Mnichově, teroristické útoky proti Izraelcům neutichly ani během devadesátých let po podpisu mírové smlouvy mezi Izraelci a Palestinci v Oslu. Druhá intifáda propukla po mírových rozhovorech v Camp Davidu, teroristé zahájili sebevražedné atentáty proti izraelskému obyvatelstvu.

Mýtus: Exprezident Carter tvrdí, že mírová smlouva v Camp Davidu byla příliš vágní, a proto Palestinci tuto smlouvu zamítli.
Fakta: V létě roku 2000 izraelský premiér Ehud Barack nabídl Palestincům celou Gazu a 97% Západního břehu Jordánu, včetně darování 30 miliard na fond pro palestinské uprchlíky. Jásir Arafat tento návrh odmítl a odešel ze schůzky, prezident Clinton ve svých memoárech Můj život cítil rozčarování palestinským odmítnutím, byla to jasná a velkorysá nabídka pro Palestince. Prezident Carter přepsal ve své knize historii mírových jednání Camp Davidu.

Mýtus: Exprezident Carter použil ve své knize termín "apartheid" , což znamená srovnání mezi rasistickým režimem Jihoafrické republiky a izraelské politice vůči palestinským Arabům.
Fakta: Neexistuje žádná analogie mezi izraelskými a jihoafrickými politiky. Izraelskou výstavbu bezpečnostní zdi a kontrolní stanoviště nelze analogizovat k apartheidu, izraelská bezpečnostní zeď byla postavena jako pasivní forma sebeobrany proti neutuchajícím bombovým atentátům. Je samozřejmě velmi smutné a tragické, že někteří Palestinci trpí pod bezpečnostní bariérou, avšak místo odsuzování Izraelců, kteří brání své životy, bychom měli zaměřit pozornost na barbarské sebevražedné atentáty. Je velmi špatné zaměňovat příčinu za následek. Co se týká postavení arabského obyvatelstva, má rovné postavení s židovským obyvatelstvem v Izraeli, Arabové mají své politické strany, zastoupení na úřadech, někteří Arabové dokonce pracují v diplomatických službách Izraele. Izraelští drúzové pracují v izraelské armádě coby stopaři. Izraelští i palestinští Arabové mají mnohem větší životní úroveň než Arabové v Jordánsku, Egyptě či Sýrii. Kdyby byly palestinští Arabové pod útlakem Izraelců, jak tvrdí antiizraelská propaganda, dávno by se odstěhovali do Jordánska, kde je 80% arabského obyvatelstva palestinského původu, avšak žádný z těchto palestinských Arabů tak neučinil.

Mýtus: Před druhou intifádou měli Palestinci volnost pohybu jak v Izraeli, tak na palestinských územích.
Fakta: Izrael nevytvořil kontrolní stanoviště s cílem ponížit nebo poškodit Palestince. Počínaje dnem 29. září roky 2000 byl Izrael pod neustálou palbou sebevražedných útoků, které zabily či zranily stovky nevinných izraelských civilistů, někteří teroristé používali sanitky k pašování zbraní do Izraele, k teroristickým útokům proti Izraeli byly zneužívány i palestinské ženy a děti. V konfrontaci s těmito hrozbami Izrael neměl jinou volbu než vybudovat kontrolní stanoviště a bezpečnostní bariéru, Izrael mnohokrát zmínil, že odstraní kontrolní stanoviště, pomine-li hrozba teroristických útoků. Izraelci, stejně jako všichni ostatní lidé, mají právo bránit se sebevražedným atentátům a jiným formám terorismu, aniž by byli obviněni z rasismu.

Mýtus: Exprezident Carter opakovaně citoval rezoluci Rady bezpečnosti 242, která volala po návratu zabraných území po šestidenní válce r.1967, arabské země měly pak Izrael bezpodmínečně uznat. Carterovo tvrzení budí dojem, že Izrael tuto rezoluci porušuje.
Fakta: Ihned po šestidenní válce se Izrael snažil zahájit mírová jednání s arabskými sousedy, nabízel odevzdání veškerého území, které získal po šestidenní válce za normalizaci vztahů. Ale Liga arabských států na konferenci v v Súdanu, která probíhala mezi dny 29. srpna až 1. září 1967, přijala tyto zásady ve vztahu k Izraeli: Žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele a žádné jednání s Izraelem. V roce 1979 probíhala mírová jednání mezi izraelským premiérem Menachemem Beginem a egyptským prezidentem Anvarem Sadatem, došlo k uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Izrael výměnou za mír odevzdal Sinaj Egyptu a dokonce nabízel Egyptu správu Gazy, ale Egypt to odmítl. Když probíhala mírová jednání mezi Izraelem a Jordánskem, nabízel Izrael Jordánsku správu Západního břehu Jordánu, avšak i Jordánsko toto řešení odmítlo, takže Západní břeh zůstal pod nadvládou Izraele. Jak již bylo řečeno, v létě roku 2000 izraelský premiér Ehud Barack nabídl Palestincům celou Gazu a 97% Západního břehu Jordánu, Palestinci však nabídku odmítli, čímž "pohřbili" rezoluci Rady bezpečnosti 242.

Mýtus: Exprezident Carter tvrdí, že Izrael nedovoluje přístup k muslimským a křesťanským památkám.
Fakta: V ostrém kontrastu se svými muslimskými sousedy Izrael vždy svědomitě umožňoval a dodnes umožňuje křesťanům a muslimům přístup ke svatým místům. Mezi léty 1948-1967, kdy Jordánsko obsadilo celý Západní břeh Jordánu a Jeruzalém, bylo zničeno a znesvěceno mnoho židovských památek a Židé měli zakázán vstup k Západní zdi (Zdi nářků). Během několika dní po šestidenní válce, kdy Izrael získal kontrolu nad Jeruzalémem, umožnil Moše Dajan návštěvu Jeruzaléma lidem všech vyznání (židům, křesťanům muslimům). Moše Dajan dal Chrámovou horu do správy Waqfu (muslimská instituce) navzdory tomu, že Chrámová hora je místo, kde stál první a druhý židovský chrám, jedná se tedy o nejsvětější památku judaismu i křesťanství.

Je velmi znepokojivé, že tak ctihodný muž, jako je Jimmy Carter, přepisuje opakovaně a nepravdivě dějiny a dává vinu za násilí na Blízkém východě Izraeli.